Červenec 2011

15. Neznámý důvod-poookračování

27. července 2011 v 15:09 | Colette |  Na schovávanou
"Dobře, takže upřímně," řekla už nahlas a nevědomky stáhla obočí do úzkostné linky, "nedělám si legraci. Fakt ho nemám." Pozvedla hůlku a na důkaz svých slov vyčarovala dokonalý džbán na mléko.
Zbylá dvě děvčata automaticky pohlédla k oknu, očekávajíc kdy přiletí nějaká sova z ministerstva, ale i po době delší pěti minut se stále nic nedělo. Pomalu se otočily zpět.
"Healey, to jako, jako vážně?" přesvědčovala se Juliette.
Dívka zasmušile přikývla.
´To určitě. Špatné svědomí...už teď mám výčitky, že jsem jim to řekla.´
´Neboj, přejde to, nic se nestane, uvidíš...´
"Ale, jak to? Já to nechápu," zazoufala si Adonica.
"Já...nerada vám to říkám. Ale ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděla, že jsem čarodějka."
"Ne," vydechla nevěřícně Juliette a div jí nevypadly oči.
"Jak jsi to mohla nevědět?" namítla vždy praktická Adonica, "co tvé kouzelnické schopnosti, to jsi nepoznala?"
"Myslela jsem si, že to všechno jsou jen...náhody."
"To teda určitě byly parádní náhody," prohlásila Juliette poťouchle.
"To bych řekla."
"Jak jsi se ale potom dozvěděla o Bradavicích a tak?" nedalo to Adonice a stále odmítala tomu všemu věřit.
Healey se tedy pustila do sáhodlouhého příběhu. Začala tím, co jí řekla Eden když se poprvé potkaly, následoval její život v dětském domově, shrnutí Edenina bytu, pocity z Fénixova řádu, učení s Brumbálem, Příčná ulice a Draco Malfoy, zkoušky a potom konečně, po malé pomlce se pustila i do večírku a odjezdu na King´s Cross.
Její kamarádky naslouchaly celému vyprávění se zatajeným dechem, často jí skákaly do řeči a když skončila, chvilku jen upřímně ohromeně seděly a zíraly jedna na druhou a na ní. Healey je nechala chvilku vzpamatovat se a sama, s už vyprahlými ústy, pohlédla oknem ven. Poněkud ji překvapilo slunce klonící se za obzor a obloha zbarvená do krvava. Stmívalo se. Vůbec si neuvědomovala, kolik času už uběhlo od chvíle, kdy nastoupila do vlaku.
První se vzpamatovala Adonica. "Takže, ty fakt nevíš, kdo je tvůj otec?"
Healey k ní obrátila tvář. "Ne. Prý si mám odpovědi najít sama."
"Ale kdyby jsi neměla šanci, tak by ti to asi neříkala, ne?"
"Já nevím. Vůbec se v ní nevyznám."
"Tak to jsem nečekala," vydechla opožděně Juliette.
Healey přikývla a postavila se. "Nějak si to samy uspořádejte. Já v tom mám také guláš. A pořádný." Ukázala na knihu. "A s touhle je čas udělat krátký proces. Jull, jakže jsi říkala to zaklínadlo?"
"Healey, nedělej to," bránila se chabě Juliette, "vyhodíš vlak do povětří."
"Jull-!"
Její kamarádka se zatvářila jako na mučidlech. "Na mě to ale nebude... Někde jsem četla něco jako...Retego?"
"To nezní moc věrohodně," prohlásila Adonica.
"Zkusit se může všechno." Healey pokrčila rameny a mávla hůlkou nad knihou. "Retego," pronesla zvučně. Kniha sebou škubla a rozzářila se. Adonica vyjeveně vyskočila ze sedadla a natáhla se k Healey. Juliette se před oslepující září skrčila a knihou začaly projíždět světelné paprsky, jako u kopírky. Stránka se otáčela za stránkou a každou ji osvětlil jeden z paprsků. Jak sjížděl dolů, na místech, kde se jí předtím dotýkal se začal objevovat jakýsi text. Zhruba po třech minutách vše skončilo a zář se utlumila. Přesto však kniha ještě mírně pableskovala.
"Co to mělo být?" vydechla Healey a opatrně se pro ní natáhla. Jakmile se však dotkla desek, stáhlo se světlo do jednoho bodu a začalo se jí jakoby...vsakovat do dlaně. Healey ucukla a vyděšeně si začala prohlížet své ruce. "Fuj," pokoušela se otřít si je o džínsy, "vlezlo mi to tam!"
Juliette se vymrštila ze sedačky a přiskočila k ní. Opatrně jí přejela prsty po rozevřené dlani. "Nebolí to?" zeptala se asi tak stejným hlasem jako Healey. Bylo jasné, že měla obrovský strach.
"Ne, vůbec. Jsou naprosto v pořádku, jen to bylo nepříjemné...hodně nepříjemné," zatřepala rukama. "Co to sakra bylo?" zakňučela už podruhé. "Vlezlo mi to do dlaní," hlas jí hystericky přeskočil.
"Uklidni se," setřela jí Adonica.
"Jo, vypadá to jen jako nějaké spojení, nebo tak. Nic ti to neudělalo," přidala se Juliette a zvědavě si prohlížela její dlaně.
"Spojení?!" vyštěkla Healey zoufale.
"No."
"Jaký spojení?"
"Nevím to přesně-jen to tak vypadalo..."
"Já nechci být ve spojení s tou knihou!" Healey ukázala třesoucím se prstem na, teď už docela nevinně se tvářící knížku.
"Klid...to je jen odhad," konejšila ji Adonica. "V Bradavicích se po něčem porozhlédnem. Zjistíme, co to mělo znamenat."
Healey váhavě přikývla, posadila se a po očku pozorovala knihu. Celkem ji překvapilo, jak jsou její kamarádky v klidu po tom, co ta kniha provedla.
"Můžu?" ozvala se Juliette.
"Když tě to nezabije..."
Juliette vzala knihu do rukou a...nic se jí nestalo. Žádné světlo, žádné elektrické výboje. Opatrně ji otevřela a posadila se.
"Healey?" strčila jí po chvíli svazek pod nos.
Dívka nedůvěřivě nakoukla do stránek. "To...jsou to znaky," konstatovala překvapeně. Co dělají takové zvláštní klikyháky v knize?
"Přesně tak," přitakala Jull.
"Znaky?" naklonila se k nim Adonica. "A nejsou to starodávné runy?"
"Tohle?" odvážila se Healey znovu sáhnout na knihu a natočila ji. "To asi sotva."
"No...jo, tohle nejsou runy," souhlasila Adonica zmateně. "Znáte jiné znakové písmo než jsou runy?"
Obě zakroutily hlavami.
"V tom případě vážně nevím, co jiného by to mohlo být. Je to divný," rezignovala a opřela se na sedadle.
Healey s Juliette se ještě trochu pokoušely rozluštit, co se tam píše, nebo alespoň zjistit, jaký typ písma to je, když už však pomalu neviděly ani na řádky, venku padla černočerná tma a rozsvítila se světla, vzdaly to s tím, že je už příliš pálí oči.
Juliette se pustila do jakéhosi zapáleného rozhovoru s Adonicou, ohledně přeměňování. Healey tento předmět příliš nezajímal a nebavil, a tak se s nimi nemohla dohadovat o jakési Příručce k přeměňování od Penny Dryové, která by měla v nejbližších dvou týdnech vyjít.
Protáhla se a pomalu se postavila. Tělo měla úplně ztuhlé a klouby jí z neustálého sezení už trochu začínaly bolet. Rozhodla se, že by bylo dobré alespoň trochu se projít uličkami, a tento nápad rozhodně nedostala sama.
V chodbičce bylo útulno, byla zalitá nažloutlým světlem, podlaha nadskakovala za hlasitého rychlého cvak-cvak.cvak-cvak a poskakovala jim pod nohama. V chodbičce také postávalo asi dalších pět nebo šest studentů. Navzájem se ve svých kupé navštěvovali, nebo si povídali tzv. "o samotě."
Healey se protlačila kolem dvou dívek, které se právě něčemu hlasitě hihňaly a toporným krokem se vydala chodbičkou dál. Jak procházela kolem jednotlivých kupé, nemohla si nevšimnout, že většina z nich má zatažené závěsy. Koneckonců, ony samy to neměly jinak, soukromí je soukromí. S vynaložením všech sil otevřela jedno malé okénko a se skřípavým zvukem ho vyklopila k sobě. Do vydýchaných prostor pronikl chladný noční větřík a přehodil jí vlasy z ramen na záda. Zhluboka se nadechla. Nemohla se toho pocitu nabažit. Tam venku teď byla nádherná temná noc, na nebi ani hvězdičky, vzduch byl zvířený a chladný.
"Ahoj," ozval se za ní jakýsi přízračný hlas.
Dalo jí to hodně psychické práce, než dokázala odvrátit tvář od okna a pohlédnout na toho, kdo ji tak vyrušil.
"A-a-ahoj, Lenko," dostala ze sebe zaskočeně. Tohle byla přeci ta dívka, kterou potkala v obchodě u Freda a George. Ta s těmi dlouhými vlasy...ta...tak trochu mimo.
"Takže tu jsi," usmála se.
"Jasně, přeci jsem to musela zvládnout," přitakala jí Healey, narážejíc tak na zkoušky.
Lenka se znovu usmála. Vlastně, usmívala se pořád... Styl alá jsem cvok.
Healey najednou nevěděla co říct, Lenka si ji nepříjemně a neskrývaně prohlížela. "Eh, no...jo," nadhodila nervózně a raději se znovu podívala ven z okna, ačkoliv mohla spatřit jen černočernou tmu.
"Nechceš Jinotaj?" zeptala se Lenka po chvilce. Healey si až teď všimla, že svírá v rukou několik výtisků jakéhosi časopisu. "Co je to?" zajímala se a vzala si jedno číslo hned navrchu. Zběžně jím prolistovala. Pak jí zrak padl na jméno autora. Xenofilius Láskorád...Láskorád, něco jí to říkalo... Ano… "To vydává tvůj táta?" napadlo ji.
"Ano, je to jeho největší chlouba," prohlásila dívka a dívala se jaksi...skrz Healey. Ta už už chtěla prohlásit něco v tom smyslu, jak moc se tedy má, když se událo něco naprosto neočekávaného. Vlak sebou z ničeho nic prudce škubl, potom ještě několikrát, silněji, Healey naráz zavrávorala, a vlak se doslova na místě zastavil. Healey setrvačnost odhodila asi dva metry dopředu a zbylí studenti na tom nebyli jinak. Skáceli se k zemi jako figurky. Za příšerných skřípavých zvuků si Healey při pádu vyrazila dech a měla pocit, jako by si snad zlámala všechny končetiny. Po chvilce co se zoufale pokoušela nabrat do plic vzduch, vzhlédla. Najednou nastalo naprosté ticho. Kousek od ní se s roztrženým rtem zvedala Lenka, stejně jako mnozí další, všude po chodbičce byly rozházené Jinotaje a současně se ozvalo hned několik křachnutí, jak se rozletěly dveře od některých kupé a dunivé bouchání, to zřejmě padaly kufry na hlavy studentů z horních přihrádek. V příští chvíli vykouklo spoustu hlav a rozhlíželi se, co že se to stalo. Mezi nimi nechyběly ani Adonica s Juliette.
Když ji spatřily, vyjekly. "Healey!" zděsila se Jull a v příští chvíli byly obě u ní. "Jsi v pořádku? Co se to-?" tahaly jí na nohy. Jejich vagonem se teď rozléhalo tlumené klení a nadávky a udivené mumlání.
"V pohodě, nic mi není, jsem celá," uklidňovala je Healey a rychle se postavila. "Co to sakra bylo?"
"Já nevím," zakroutila hlavou Juliette. "Asi nějaká porucha nebo co..."
Healey se rozhlédla kolem sebe. Ostatní měli na tvářích podobné výrazy.
"Tohle se stalo jen jednou..."
Otočila se. Zezadu k ní pomalu přicházela Lenka Láskorádová a zírala kamsi za ní. Dívka se tím směrem podívala také...Byly tam dveře vedoucí do dalších vagonů. Otočila se zpět, aby se Lenky zeptala, co tím jako myslí. Otázka jí však uvízla kdesi v hrdle, když spatřila Lenčin výraz. Všichni ostatní se na ně teď otočili. V jejich vagonu rázem nastalo hrobové ticho. A nejen tam. Celý vlak byl najednou děsivě tichý. Lenka měla vytřeštěné oči a pootevřenou pusu.
"Hej, co je ti?" zeptala se přiškrceným hlasem Adonica. Lenka ji však, jakoby nevnímala. Zastavila se na místě a stále zírala ke dveřím. Ticho teď ještě zhoustlo. Nikdo ani nedutal. Všichni stáli jako přikovaní. Lenka pomalu, jako omámená, vytáhla hůlku...
"MDLOBY NA TEBE!"
Vlakem se ozvaly výkřiky, když dívka prudce sekla hůlkou a z jejího hrotu vystřelil rudý paprsek...Ten si však našel cíl. Roztřískal skleněnou výplň dveří na druhém konci a zasáhl jakousi postavu v černém. Ta se v příští chvíli skácela k zemi. Ve vlaku propukl naprostý zmatek. Kdosi strašlivě zaječel...
"Healey!" Adonica ji popadla za ruku, "Smrtijedi!"
"Cože?!"
Studenti křičeli, tlačili se, jak se v hrůze snažili dostat pryč, strkali do sebe a padali k zemi pod tlakem ostatních.
"Utíkejte! Rychle pryč!"
Nad hlavami jim cik cak proletěla jakási kletba. Dívky se spěšně se vrhly vagonem na druhou stranu, odstrkovaly ostatní...
Healey srdce vyskočilo až kamsi do krku. To přece nemůže být možné, to ne! Smrtijedi ve vlaku? Jak se tam dostali! Vytáhla hůlku.
"POZOR!"
Otočila se a jen tak tak stačila k zemi strhnout obě kamarádky. To už koutkem oka zahlédla několik dalších Smrtijedů. Opět se vymrštily na nohy a utíkaly co jim síly stačily.
"Co tady dělají?!" zakřičela Healey na Juliette. Utíkaly, srážely se s ostatními, rozpojovaly se, jak se jim vyhýbaly.
"A jak to mám asi vědět?!" odpověděla jí kamarádka stejně hlasitě.
Pokusily se nějakým způsobem dostat ven. Cestu jim však zastoupilo asi pět Smrtijedů. Ne doslova... Za druhými dveřmi jich totiž spatřily hotový roj, který se právě tlačil dovnitř do vlaku a do vagonu hned vedle. Všem třem se na chvilku téměř zastavilo srdce. Prudce zabrzdily a otočily to na druhou stranu, ale...už nebylo úniku. Zády k nim ustupovalo několik vyděšených studentů, kteří mířili hůlkami na ty, co do vlaku pronikli druhou stranou.
"Do háje!" ulevila si Adonica a bleskově vytáhla hůlku.
Healey se vyděšeně rozhlédla. "Tudy!" křikla tlumeně na kamarádky a společně rozrazily jedny z dveří vedoucích do kupé. Bleskově za sebou zavřely. Nikdo tam nebyl. "Tady, honem. Okno!" Healey zuřivě gestikulovala rukama. Byl to skvělý plán. Prostě vyskočit oknem ven, nepozorovaně se tmou dostat někam dál od vlaku a pak přivolat pomoc. Čáru přes rozpočet jim však udělala Adonica, když okno vysunula a vykoukla ven. Vzápětí se prudce zaklonila zpět a přibouchla okenní tabulku. "Jsou i venku," sdělila jim vyděšeně.
"Ne," ujelo Jull.
"Uhněte," Healey je odstrčila a sama se opatrně podívala. Nica měla pravdu. Tam venku zuřil lítý boj. Očividně nebyly samy, když je napadlo vyskočit oknem a utéct, ty rychlejší v tom zmatku ovšem nenapadlo, jaké na ně dole čeká překvapení. Studenti versus Smrtijedi...děsivá kombinace. Tmou co chvíli létala kouzla všech druhů. Několik z mladších ročníků už leželo na zemi, sedmáci však statečně bojovali dál. Těch z pátých a šestých ročníků však nebylo o nic méně.
"A zatraceně," ulevila si.
"Healey, co to děláš?!" vyjekla Juliette, když se dívka opatrně postavila na plechový koš a vyklonila se z okna.
"No jasně," došlo Adonice. "Jull, hlídej dveře!" zavelela a vyškrábala se vedle Healey. Ta už váhavě vysílala kouzla do všech stran.
"Co když trefíš někoho z našich?!" zakřičela jí do ucha, aby přehlušila tu vřavu venku.
"Cože?!"
"CO KDYŽ TREFÍŠ NĚKOHO Z NAŠICH!!"
"Tak je po mě!"
Adonica nevěřícně zakroutila hlavou nad Healeynou lehkomyslností. Zvedla hůlku vysoko nad hlavu a lehce mávla jejím hrotem vzhůru a dopředu jediným plavným pohledem: "Lumos procul!" Z její hůlky vyletěla zářivá koule a umístila se kamsi nad hlavy bojujících. Dostatečně tak ozářila celou scenérii.
"Díky!" vypálila Healey a vyslala kletbu na dalšího Smrtijeda.
"Kde jsou ti z Řádu?" vyštěkla s nádechem ironie Adonica, když vrhla zmrazující kouzlo na jakéhosi obtloustlého Smrtijeda.
"Zpátky!" varovala ji Healey místo odpovědi a strhla ji z dosahu jeho kletby, která proletěla nebezpečně blízko.
"Neudržíme je moc dlouho! Po čem vlastně pasou?!" vyjekla Adonica zoufale.
"Co takhle třeba tvůj Harry Potter?" nadhodila Healey zuřivě a vyklonila se ještě víc.
"Jo, kde ten je?!" souhlasila Adonica. V nastálé situaci docela zapomněla, že jej vlastně zbožňuje.
"Tak to si moc myslíš! Ten teď někde zachraňuje především sebe!"
Za jejich zády se ozvala hromová rána a výkřiky. Healey se otočila zpátky do kupé a jen tak mimoděk zajistila dveře proti útoku zvenčí. Ve vlaku už to pravděpodobně začalo také...
"Koukej! Podívej se, tam!" praštila jí Adonica a ukazovala přibližně na konec vlaku. Právě se tam přemístilo asi třicet dalších osob. Ty se však do Smrtijedů pustily...
"To je Řád, přišli!" zavýskla Healey. Vzápětí však světlo v jejich kupé zablikalo a poté zhaslo. Nebylo to však jen tam. Celý vlak se rázem pohroužil do naprosté tmy. Juliette za jejich zády zapištěla a rozsvítila svou hůlku.
"No bezvadný," zachraplala Adonica, "Julliete, zhasni to, zhasni!!" Jedním pohybem ruky zarazila bojující Healey a Francouzka po krátkém zaváhání uposlechla.
"Proč?" zeptaly se obě její kamarádky unisono.
"Prostě proto. Ticho," zašeptala Adonica.
Juliette vytřeštila oči, když velká zářivá koule venku následovala žárovky ve vlaku a zmizela. Zhasla.
"Co to má být?" zeptala se roztřeseným hlasem. Boj venku se trochu uklidnil a i z chodbičky ve vlaku bylo slyšet o něco méně.
"To udělali naši?"
"Ne, Smrtijedi," vydechla Healey, "vědí, že Fénixův řád nebude střílet naslepo. Vědí, že se bojíme minout, abychom nezasáhli někoho od nás."
"Chytrý, fakt, fakt dobrý," roztřásla se Adonica, když si uvědomila, že právě bojují jen Smrtijedi.
"Lumos procul!" zakřičel kdosi zvenku. Ozvalo se tlumené chechtání Smrtijedů, nic se nestalo. "LUMOS PROCUL!" Zase nic.
"Zablokovali to, zablokovali to kouzlo," zanaříkala Juliette.
"Jsme v háji," souhlasila Healey.

15. Neznámý důvod- pokračování

27. července 2011 v 15:04 | Colette |  Na schovávanou
"Tak to je shledání," utrousila Healey a usmívala se. "Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím." Nasoukala se do kupé a kufr táhla za sebou. Po chvilce se spokojeně uvelebila na sedadle naproti Juliette.
   "Tak povídej," vyzvala ji Adonica, "kde jsi se toulala."
   "Trochu jsme zaspali. Totiž po tom večírku-"
   "Jakým večírku?" zarazila ji Juliette.
   "No, takový rozlučkový..."
   "Ty jo. Ty ses měla. Jaké to bylo?"
   "No...já nevím, dobrý," odpověděla Healey popravdě a trošičku se začervenala, při vzpomínce na to, jak tančila s Georgem.
   ´Huso, hloupá,´nadávala si v duchu, ´teď jen doufej, že si to nevyložil nějak...jinak.´
   "Dobrý...Nic víc?" protáhla Juliette obličej.
   "Jo. Tak co jste dělali?" přidala se Adonica. "Večírek. Těch může být tolik druhů...Třeba, když říkáš rozlučkový, tak si představím velký stůl a u něj spoustu lidí se skleničkami v rukách. Ale na večírcích se obvykle třeba tančí nebo tak..."
   "To druhý," připustila Healey a zrudla ještě o trochu víc.
   Vlak teď už jel stejným tempem, kola pravidelně cvakala o kolejnice a za okny se míhaly zelené kopce a okolní krajina.
   Adonica na ni chvilku koukala a pak se rozchechtala.
   "Ty jsi..." šťouchla do ní Juliette. "Teď nám už nic nepoví."
   Adonica zmlkla jako když utne. Ještě stále jí však cukaly koutky.
   "Co děláte?" zeptala se Healey mírně podrážděně. Teď už jí situace přišla trochu hloupá. Myslela, že z toho už vyrostly…
   "Já nic," hájila se Francouzka, "se zeptej týhle."
   "No jasně," utrousila Healey a opřela se do sedadla, "nic vám neřeknu." Bylo očividné, že si Adonica přesně domyslela, jak to bylo.
   "Ale no tak," snažila se jí Adonica udobřit mírným hlasem, "už budu zticha."
   "Ne," odsekla jí.
   Juliette Adonicu zpražila pohledem. "Tak když nechce, tak ne," nadhodila nuceným tónem. "Já jsem třeba vůbec neměla tak živý víkend jako ty," pohlédla na Healey, "sice u nás se konalo něco podobného ale...Však víš. Spousta neznámých lidí z rodiny i odjinud. Taková pitomá zahradní slavnost, všude možně barevné pentle, až se mi z toho zvedal žaludek, vedro a děsná nuda, viď Nico?"
   Adonica, která předstírala nezájem a koukala z okna, jen něco uraženě zamumlala.
   "Cože?" zareagovala Healey a hodila po dívce vedle sebe letmým pohledem. "Vy jste byly přes víkend spolu?"
   Juliette přikývla. "Její rodiče by neměli v pondělí čas se s ní přemístit," vysvětlovala, "a tak jim moje mamka nabídla, že by Nica mohla zůstat přes neděli a do pondělí u nás. Jako přespat a tak. Hned po zkouškách jsme to řešili.."
   "Aha." Healey na malinkou chvilku trochu zamrzelo, že jí nevzali s sebou. Když si pak ale uvědomila, že by měla jen chvilku na rozloučenou se svými přáteli a těmi, které má ráda, hned ji to pustilo.
   "Chudinko," vzala Adonicu kolem ramen, a ta se k ní otočila. "To od nich nebylo moc hezký."
   "Mě to nevadí. Chápu to," sklopila kamarádka zrak. Healey s Juliette se po sobě podívaly. Jejich pohledy mluvily za vše. Nemělo cenu utěšovat ji lacinými slůvky, že to bude dobré a jak moc je to mrzí. Do tohohle se neměly co míchat. Rodiče Adonicu zkrátka a dobře strčili k neznámé rodině do neznámé země a nechali ji tam úplně samotnou.
   "A budete se stěhovat do Anglie?" zeptala se Healey.
   "To asi ne," prohodila jen tak mimoděk Juliette a podívala se jinam, "máme ve Francii velké rodinné sídlo...a tak, no chápeš." Očividně se moc nechtěla vychloubat svým bohatstvím.
   "U nás je to podobné. Sice to není žádné velké rodinné sídlo, jen pořádná vila, ale stejně. Já jsem z čistokrevné kouzelnické krve, a rod Caminome tam žije už po celá pokolení," Adonica se konečně znovu usmála. "Pochybuji, že by táta vůbec přežil stěhování."
   "Čistokrevná? Jak to, že jsi mi to neřekla?" podivila se Juliette.
   "No- já nevím, neptala ses," dostalo se jí odpovědi.
   Juliette si naoko pohoršeně odfrkla. "Protože já taky."
   "Fakt?" nevěřila Adonica.
   "Jasný," přikývla jí na to kamarádka. To, že byl někdo z čistokrevného rodu, opravdu čistokrevného, byla vlastně skoro vzácnost.
   "Vy jste teda obě z čistokrevného rodu?" zamrkala Healey. Ještě stále jí to úplně nezacvaklo. Říkala si, že po těch dvou měsících ji snad nemůže už nic překvapit. Ale fakt, že tu má vedle sebe dvě nefalšované a opravdové čarodějky, jí přece jen nedal. Víte, když jste vychováváni v tom, že čarodějky a kouzelníci existují jen v pohádkách, asi si nezvyknete až tak rychle.
   "Jak vidíš," postavila se Juliette a rozpřáhla ruce. V jejich kupé panovala veselá nálada a radostné očeávání.
   "Jo, chápu."
   "Do které koleje byste se chtěly dostat?" převedla po chvilce Juliette řeč na jiné téma.
   "To nevím, ale určitě bych nerada do Mrzimoru," odtušila Healey. "To už by byl větší ctí Zmijozel..."
   "Mě by se líbilo v Nebelvíru," pokývala hlavou Adonica. "Tam je Harry Potter, ne?"
   Healey vytřeštila oči. "Chceš říct, že-" začala, ale to už se Adonica vyptávala Juliette, do jaké koleje by chtěla patřit.
   "No, já toho o Bradavicích moc nevím," pokrčila odpovědí Juliette rameny, "takže je mi to docela fuk."
   Healey na ně koukala jako na dvě zjevení. Ta skutečnost, že jedna chce jít někam jen proto, že je tam Harry Potter, a druhá o jedné z nejslavnějších škol, kam právě jede, nemá ani ponětí, jí docela slušně přistihla nepřipravenou. "Snad, snad," otočila se na Adonicu, "snad nemyslíš Harryho Pottera?"
   "Jasně, že myslím Harryho Pottera," nechápala kamarádka.
   "To jako...tobě se líbí?!" zaútočila Healey přímo. Samozřejmě věděla, že se Harry stal idolem spousty dívek a národním hrdinou…
   "Tedy, nevím, jestli přímo líbí, ale musíš uznat, že toho dokázal hodně."
   "Tho určitě. Leda tak, že mi celé prázdniny otravoval život," prořekla se Healey.
   "COŽE?!" vypálily Adonica s Juliette unisono.
   "To nemyslíš vážně," vrhla po ní Jull nevěřícným pohledem.
   "O-ou-u," zaculila se Healey nevinně.
   "Healey!"
   "Jo, jo, jo, jak myslíte. Byla jsem s ním celé dva měsíce pod jednou střechou, stačí?"
   "Dobrý pokus o vtip. Skoro jsme ti na to skočily," uznala po chvilce zaváhání Juliette, "ale teď-"
   "Co? Já vám říkám pravdu," bránila se. "Vážně. Ve Fénixově řádu, tam jsme byli."
   Juliette s Adonicou se po sobě podívaly, jakoby se rozhodovaly mezi tím, zda jí to uvěří nebo ne.
   "Fakt," dodala.
   "To je blbost, Healey," nevěřila Juliette.
   "Důkazy," rozhodla nakonec Adonica znalecky.
   Healey se zamyslela. "Dobře," souhlasila s úsměvem, "hned jak vystoupíme vás představím."
   "Tak fajn," podaly si ruce.
   Hodnou dobu si ještě povídaly o svých zážitcích z prázdnin a vyzvídaly jedna na druhé. Koneckonců, prakticky se neznaly. Pak ale, kolem půl druhé, dostala Juliette hlad, vybalila svůj oběd z ubrousku a zbylé dvě ji musely hned napodobit. Healey vytasila svou snídani v podobě tabulky čokolády, dvou housek se sýrem, jablka a láhve s pitím a s chutí se do ní pustila. Chvilku na to se už ozývalo jen šustění sáčků a občasné mlaskání hodujících. Kolem třetí se k nim chodbičkou přikodrcal malý vozík, který obsluhovala usměvavá buclatá čarodějka a Healey si koupila pár čokoládových žabek, dýňovou paštiku a Máslový ležák. Byly to kouzelnické speciality a ona nic z toho ještě v životě nejedla. Snad až na, všemi tak oblíbenou, jantarovou tekutinu.
   Mezi sousty probraly všechny možné záležitosti od nových sestřihů a společenských hábitů po jejich oblíbené školní předměty. Healey samozřejmě byla vybavena nejnovějšími trendy ať už mudlovskými nebo kouzelnickými, jelikož se Eden, přes veškeré její protesty, rozhodla na ní nešetřit, a opravdu se toho držela.
   Potom, když dojedly, vytáhla Adonica odněkud blok a měkkou tužku a pustila se do kresby krajiny, která ubíhala za oknem. Healey ji chvilku vydržela nahlížet přes rameno, pak to však díky nepohodlné poloze vzdala a raději si vytáhla knihu.
   Ta kniha byla zvláštní. Měla tmavou a popraskanou vazbu a několik stránek v ní už chybělo, nebo byly prostě jen tak zastrkané dovnitř. Healey ji jednou našla ve Fénixově řádě. Tenkrát jen tak namátkou přejížděla prsty po hřbetech pokladů tamnější knihovny a nahlížela do už dávno zapomenutých spisů a bichlí, pokrytých vrstvami prachu a pavučin. Bylo pozdě večer. Nechtělo se jí spát. Ten den se učila až až a tak jí v tu chvíli byly učebnice docela ukradené. Když odbyla půlnoc, s povzdechem a aniž by se na ni podívala, nebo alespoň nakoukla dovnitř, vytáhla nějakou knihu z police s tím, že si ji tedy přečte jindy. Odnesla si ji do pokoje, kde zůstala zapomenutá ležet na víku od kufru.
   Když potom nastal den odjezdu a ona ji objevila, chvilku ji jen nerozhodně obracela v prstech a pak ji bez rozmýšlení přihodila k ostatním věcem s tím, že si ji tedy přečte v Bradavicích až se bude nudit. A ta chvíle nastala právě teď.
/A/N/ vím, je tam spoustu ´ji´.
   Otevřela knihu. Chvilku zmateně zírala do zažloutlých stránek a otáčela je, hledajíc nějaký text. Pak však hluboce vzdychla. "Je prázdná," zašeptala sotva slyšitelně.
   "Cože?" napůl se k ní obrátila Adonica.
   "To nic. Já- Jen jsem si z Řádu vypůjčila jednu knihu a...a je prázdná," dodala zklamaně a natočila ji tak, aby si mohly povšimnout nepopsaných stránek.
   Juliette na ně chvilku zmateně koukala, snažíc se pominout fakt, že ji našla v Řádu, a pak Healey vyškubla svazek z rukou. "Jak to myslíš, prázdná? Kniha nemůže být prázdná. A jestli ano, není to kniha," dodala. Jeden prst zkušeným pohybem ruky vložila mezi stránky jako záložku a obrátila ji deskami k sobě. Nejprve z jedné strany, poté z druhé a nakonec i hřbetem. "Máš pravdu...není tu vůbec nic," připustila po chvilce, "název, jméno autora...Mohl by to být nějaký zapomenutý deník nebo zápisník…" prolistovala stránkami, ještě něco zkoumala a poté zamračeně vzhlédla. "Jistě, není tam nic, ale co je potom tohle?" ukázala jim znovu knihu rozevřenou stranou. A Healey naprosto jasně spatřila, jak jsou stránky ohmatané a zohýbané, jak mají roztřepené rohy a sem tam se objevil i nějaký špinavý flek. "To není možné," vydechla, "jsem si jistá, že předtím tam nic takového," přejela prsty po jednom utrženém kusu, "nebylo."
   Bylo to naprosto nereálné, ale skoro to vypadalo, jako by tu prázdnou knihu někdo neustále nosil sebou, jedl nad ní, četl v ní…
   "Já vím," přikývla Juliette. "Byla skoro v pořádku a teď se najednou..."
   "...téměř rozpadá," doplnila ji věcně Adonica. "Jo, tomu se říká iluze."
   "Iluze?" ujistila se Juliette a podala jí knihu.
   Adonica přikývla a chvilku ji jen tak držela v rukou.
   "Ty o tom něco víš?" zajímala se Healey a překvapeně ji sledovala.
   "Jo," přiznala, "něco málo znám. Je to docela složité kouzlo a časem pomaličku vyprchává. Používá se především u věcí a patří to k jistému oboru přeměňování," zamračeně přejížděla dlaněmi po stránkách.
   "To kouzlo časem vyprchává," hlesla Healey. Konečně jí to došlo. "Když něco často používáme, opotřebí se to. Takže, kdyby na tu knihu někdo dlouho sahal, kouzlo by ztratilo na působnosti."
   "To ovšem znamená," doplnila ji souhlasně Adonica, "že to kouzlo musí být nějak oslabené. Ta kniha sice je hodně stará, ale nezmizí to hned, jak se jí párkrát dotkneme."
   "Takže," potřebovala se ujistit zmatená Juliette, "na tu knihu někdo použil nějaké kouzlo, které my neznáme. Protože je tam něco, co bychom znát neměly?"
   "Pravděpodobně," přikývla Adonica s Healey unisono.
   "Tyy jo, Healey, kde jsi to čmajzla?"
   "Nikde jsem to nečmajzla. Půjčila jsem si ji z Řádu."
   "Jo půjčila," ušklíbla se Adonica. "A na jak dlouho, na rok?"
   "Nooo. Zhruba."
   Zasmály se, ale pak znovu zvážněly. "Tak, teď ji jen stačí hodně používat," prohlásila Healey.
   Juliette zabubnovala prsty o kožený potah sedadel. "Já teda nevím. Znám jedno takové kouzlo. Sice to není přímo na iluze, ale...no, tak nic. Máme vlastně všechny ještě hlídáček, že jo? Mě sedmnáct bude až zadlouho..."
   "Já ho nemám," přiznala Healey omylem. Jako vždy si to však opět uvědomila až moc pozdě. Co to, že v jejich přítomnosti vyzradí úplně všechno? Všechno to, o čem by nejraději pomlčela...
   "To už ale nemyslíš vážně!" vyjela na ni Adonica.
   Healey si povzdechla nad vlastní hloupostí. Jistě, mohla to všechno ještě zahrát do outu, říci, že to byla jen legrace, nebo tak. Ale...
   ´Takže to nejsou kamarádky?´
   ´ Jsou a úžasné, ale tohle by neměly vědět...Pochop, Brumbál by z toho mohl mít problémy. Zrušit někomu hlídáček, to není jen tak...´
   ´To nemyslíš vážně! Dělej, vyklop to!´
   ´Ne! To nemůžu udělat!´
   ´Ale můžeš!´
   ´A i kdyby, proč bych měla? Je to moje věc.´
   ´Tak ne, nemusíš, já špatné svědomí mít nebudu, ale už se mě nezbavíš. Pořád budu hučet, jak jsi tajnůstkářská, jak ony by ti tohle určitě řekly, jak jsi zlá a...a...a jo!´
   ´Cože?´
   ´Jo, tobě se to líbí. Vyžíváš se v tom, jak máš něco, co ony nemají. Jsi sobec!´
   ´A to jsi teda přehnala!´
   Druhé já se pohrdavě uchechtlo. ´Tak to dokaž.´

15. Neznámý důvod

27. července 2011 v 14:59 | Colette |  Na schovávanou
Nakonec si zatancovala i s Fredem a Charliem a také s Brumbálem a Ronem. Obzvláště s Ronem to bylo záživné, jelikož v půlce otočky zakopla o vlastní nohy a málem sebou sekla na podlahu. Dostala přitom tak strašný záchvat smíchu, až se svíjela v křečích a ostatní se po nich ohlíželi. O to horší bylo, že záchvat smíchu z ní hned nato dostal i Ron. Chechtali se jako blázni, opírali se jeden o druhého a potáceli se po parketu. Skoro nemohla dýchat, pusa už ji bolela a pokaždé, když se uklidnila a myslela, že už to snad konečně přešlo, podívali se s Ronem po sobě a vybuchli v další salvě.
Oslava se protáhla ještě dlouho do noci, avšak Healey tam na druhou půlku už nebyla. Klížily se jí už oči a zívala a tak se rozhodla, že bude rozumnější se jít vyspat. Nikdo si jejího odchodu nevšiml a to bylo jedině dobře. Nestála o otázky typu: "Ty už odcházíš?" nebo: "Tobě se tady nelíbí?"
Vstoupila do pokoje ponořeného ve tmě a opatrně za sebou zavřela. Hermiona už spokojeně oddechovala ve své posteli a Healey by ji jen velice nerada budila. Podlaha tiše zaskřípala, když se poslepu vydala ke své posteli. Našla pyžamo, rychle se převlékla a zalezla pod peřinu. Usnula téměř okamžitě...
BUCH! Kdosi vykřikl.
Healey se probudila a ospale zamžourala do tmy.
"Ježiši, promiň Hermiono." Zaslechla odněkud z druhé strany pokoje Ginny. Znovu se ozvala strašná rána.
"Pitomý kufry..." zanadávala Ronova sestra a Healey v měsíčním světle rozeznala její siluetu.
"Ginny, co tady děláš?" zeptala se podrážděně Hermiona nakřáplým hlasem a odhrnula si vlasy z čela.
"Pokouším se najít svou postel," odsekla zrzka a potichu klopýtla. Healey se nadzvedla na lokti. "A to to neumíš jinak?" zeptala se nepříjemně.
"Healey! Ach jo, promiň. Nechtěla jsem vás vzbudit," povzdechla si Ginny a přejela rukama po hraně obrysu své postele.
"Kolik je hodin?" zhroutila se Hermiona zpět na matraci.
Ozvalo se šustění peřin a skřípání dřevěné konstrukce, jak se Ginny uvelebovala. "Asi půl třetí," odpověděla.
Healey zaúpěla a přetáhla si deku přes hlavu. Na chvilku bylo ticho, pak se však znovu otevřely dveře a dovnitř proniklo zářivé světlo z předsíně.
"Spíte už?" zeptal se jakýsi hlas.
"Ne," zamumlala Ginny.
Dveře se pootevřely ještě víc a kdosi rozsvítil. Hermiona se pomalu posadila na své posteli, zamžourala na příchozí a Healey vztekle kopla nohou do zdi. "Chci spát," zakvílela.
Zaslechla, jak se George uchechtl.
"Jo, to my taky. Jenže všude jinde už je plno," odpověděl hlas, v němž rozeznala Freda.
"No tak běžte ke klukům..."
"Tam už je Charlie s Billem," dostalo se jí odpovědi.
"Sakra, tak sem pojďte, ale rychle. A zhasnout!" vyštěkla Ginny. Fred jí vyhověl a cvakl vypínačem. "Dělej Georgi," zašeptal ještě do předsíně. Chvilku nato vklouzl do místnosti i George. Dvojčata nechala dveře přivřené, aby alespoň trochu viděla, a začala si připravovat nocleh na zemi. Healey měla sto chutí ty jejich karimatky popadnout a vyhodit je z okna. Byla však příliš ospalá na to, aby se obtěžovala k jakékoliv činnosti. Jako z dálky pak ještě zaslechla jak někdo říká: "Dobrou." , a pak už konečně upadla do neklidného spánku.
***
"Healey, Healey dělej, vstávej, je deset!" někdo s ní zběžně zacloumal a utíkal zase dál.
"Co je?" zabrblala a otočila se na druhý bok.
´Cože to říkala?´
´Netuším...snad, že je deset...´
´Hmm...DESET?!´
Healey se zděšeně posadila. "DESET?" vykřikla nahlas a když Hermiona přikývla, okamžitě vystřelila z postele. Vzápětí se málem přerazila o spícího George. Vlak by měl odjíždět přesně za půl hodiny. Hermiona právě na druhém konci třásla s Ginny. "Honem, všichni sebou hoďte, zaspali jsme!"
Právě, ne zrovna příjemně, probuzená dívka se vydrápala z postele, mumlajíc cosi nesrozumitelného, a už oblečená Hermiona propleskávala Freda.
Healey se sklonila nad Georgem a zacloumala s ním. "Georgi, vstávat, pohni kostrou!" zahulákala mu přímo do ucha, potom se namáhavě zvedla a vyběhla na chodbu s úmyslem vzbudit ty spáče nahoře. Hned ve dveřích se však srazila s Harrym, který stejně jako ona byl ještě v pyžamu. "Heal, vy už jste vstali?" vyhrkl. Přikývla, ale než stačila cokoliv říct, připotácel se Ron a popadl Harryho za ramena. "Jaký Smrtijedi?!" zařval.
"Ale nic, přidej, zaspali jsme," poplácal Harry kamaráda po zádech a pozdvihl na Healey obočí.
Ron zamrkal.
"Pozor," zamumlal Fred a rozespale se protlačil kolem nich do koupelny.
"Kluci rychle!" zamávala jim rukama před očima už úplně probuzená Ginny. "A ty Georgi padej, chceme se převlíct," obořila se na staršího bratra. Healey se rychle vrátila zpět do pokoje a když za ním Ginny zabouchla dveře, rychle se převlékly a potom seběhly dolů do kuchyně.
"Snídani si vezmete s sebou do vlaku," houkla na ně paní Weasleyová. "Přineste si kufry, za deset minut vyrážíme."
"Co se děje?" nakoukla dovnitř rozcuchaná Eden.
"Mami!" Healey vyděšeně zalapala po dechu, "rychle- je deset!" Eden vytřeštila oči a bleskově zmizela.
Děvčata a Harry s Ronem si mezitím snesli svá zavazadla do předsíně, kde na ně už čekal pan Weasley se třemi přenášedly. Ronova mamka jim ještě podala zabalené snídaně a Fred s Georgem se začali rychle loučit. Mezitím, co si Fred potřásal rukou s Harrym, přitočil se k Healey George a nenápadně ji odtáhl stranou.
"Tak Healey...užij si to tam," na chvilku mu přes tvář přeletěl stín smutku a pak vtiskl dívce do rukou cosi a spěšně vyběhl ven na ulici, za svým dvojčetem.
Healey zůstala stát jako opařená. "Ehm-Georgi-?" dostala ze sebe. Vlastně ani nevěděla, co by mu řekla, snad chtěla poděkovat... Bezděky pohlédla na maličký balíček, zabalený do hedvábného plátna.
"Healey, za chvilku vyrazíme, pojď sem." Byla to Hermiona a poněkud překvapeně ji sledovala. Dívka rychle zastrčila balíček do batohu, přehodila si ho přes rameno a přišla blíž k ostatním.
"Takže," začal pan Weasley, jakmile byli v předsíni už všichni, "půjdeme na to s přenášedly. Já vezmu Rona s Harrym, Molly, ty se přemístíš s Ginny a Hermionou a Eden s Healey," ukázal na starý hřeben, propisku a skřipec do vlasů. Pak pohlédl na hodinky. "Za patnáct minut nám to jede," oznámil. Tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, měl neučesanou od té doby, co byl tak násilně vyhnán ze své teploučké postele. Potom je všechny zběžně přelétl pohledem, aby zjistil, zda nikdo nechybí a každý má své věci. "Až napočítám do tří," rozkázal energicky a spolu s Harrym a Ronem pevně uchopil propisku. "Raz," Ginny s Hermionou položily své ukazováčky na hřeben, "dva," Healey popadla jednou rukou Milčinu klec a kufr a druhou se chytila skřipce, "TŘI!" přenášedla se rozzářila a v příští vteřině se jich všech osm octlo ve špinavé postranní uličce před nádražím King´s Cross. Healey s Eden pustily pohaslý skřipec a ten dopadl na zem.
"Ty jo!" ulevila si Healey. S přenášedlem doposud nikdy necestovala.
"Honem!" vykřikla Eden a vykročila kupředu.
V hale spěšně popadli asi pět vozíků, naházeli dovnitř kufry, košťata a klece a vrhli se nástupištěm plným lidí. Občas dokonce popoběhli. Lidé se po nich otáčeli a ukazovali si na Hedviku a Papušíka. Celý jejich dlouhý průvod, který čítalo osm jedinců, pomalu zvolnil a nenápadně se zastavili poblíž přepážky mezi nástupišti devět a deset. Chvilku se rozhlíželi, ale když pan Weasley znovu zkontroloval čas a zjistil, že vlak vyráží za necelých pět minut, dlouho už neotáleli a jeden po druhém prošli zdí.
"Tak honem, Healey," upozornila ji Eden, když zmizela i Ginny.
"No…dobře," souhlasila Healey, zaskočená tou spoustou lidí, nevšedním vstupem do kouzelnického světa a stále trochu zmatená ze všeho toho rychlého zmatku.. Zrovna před chvilkou viděla šest lidí projít zdí.
"Neboj, nic se nestane, prostě tím projdeš a na druhé straně na mě počkáš. Vyrazím hned za tebou."
Healey zdráhavě přikývla, zhluboka se nadechla a dlouhými kroky rázně vykročila přímo proti přepážce. Když už byla ode zdi méně než jeden metr, nedalo jí to a přimhouřila oči, kdyby přece jen vozíkem narazila. Nic se však nestalo, kráčela stále dál a pak otevřela oči. Udělala ještě několik váhavých kroků, než se s otevřenou pusou pomalu zastavila a jako u vytržení zírala na zářivě červenou lokomotivu a na davy lidí, kteří se tlačili kolem ní. Všude bylo slyšet hlučný hovor, štěbetání mladších dětí a pokřikování rodičů.
"Healey, pospěš si!"
Otočila se a právě ve chvíli, kdy se ozvalo zapískání a dav jako na povel o dva, tři kroky ustoupil od lokomotivy, spatřila Eden. A pak už se jen řítila nástupištěm, se svou matkou v patách kličkovala mezi ostatními a hledala dveře do vagonu.
"Támhle!" houkla na Eden a jedním skokem překonala vzdálenost, která ji dělila od vlaku. Její matka se okamžitě ocitla po jejím boku, otevřela dveře, Healey naskočila a s Edeninou pomocí vtáhla kufr dovnitř. Nohou ho odstrčila do uličky a natáhla se pro klec s Milkou, to už se stroj pomalu dával do pohybu. Z pod kol se vyvalila spousta páry a ozvalo se druhé, delší a pronikavější zapískání.
"A co ty?" zakřičela Healey, aby překonala zvuk píšťaly, když Eden poodstoupila přesně tak, jak předtím ostatní, a pomalu se jí vzdalovala.
"Já tam...dřív...-místím se!" zaslechla Healey útržky toho, co jí Eden chtěla odpovědět. Přesto pochopila. Usmála se a poslala jí vzdušnou pusu. Matka jí úsměv opětovala, mávala a Healey už byla daleko..
Jakmile vlak zajel za zatáčku a vyjel z nádraží, začala se Healey tlačit úzkou uličkou. Nahlížela do kupéček a hledala někoho z trojice. Jestli jen vůbec nastoupila do toho správného vagonu...
´A máš to. Prohlížíš si nádraží a teď tu budeš sama,´ ozvalo se druhé, škodolibé a věčně pesimistické já.
´Hm. Dobrý pokus o vtip.´
´To není vtip. To je fakt. Vidíš? Všechna kupé už jsou obsazená, takže si budeš muset sednout k někomu cizímu.´
´Prosím tě. Něco se určitě najde. A když ne, tak co. Mě to vadit nebude.´
´Ale mě to vadit bude,´ duplo si druhé já nožkou.
´Tak ať.´
Ocitla se na konci vagonu. Dál už se jí jít nechtělo. Podle toho, jak to vypadalo tady, to všude bude stejné a kufr už byl moc těžký. Vrátila se tedy kousek zpátky a namátkou otevřela dveře. "Ahoj, je tady vol-?" zasekla se. Vzhlédly k ní dvě dívčí tváře. A jedna z nich měla překrásné karamelové vlasy... "Adonico?" vydechla, "Jull?"
"Healey!" vykřikly nevěřícně a po chvíli zaražení, celé překvapené, vrhly se jí kolem krku. "Kde jsi byla? Co to máš? Jé ta je hezká! Pojď dovnitř," překřikovaly jedna druhou.

14. Rozmary pozdních letních večerů

27. července 2011 v 14:55 | Colette |  Na schovávanou
Doufám, že už se brzy dostanu k aktuální kapitole :DD- aneb čtětě a učtěte se ;)

13. Zkoušky- pokračování

27. července 2011 v 14:53 | Colette |  Na schovávanou
Proč jsem jen začala psát tak dlouhé kapitoly? Teď to musím všechno dělit :DD

13. Zkoušky

27. července 2011 v 14:52 | Colette |  Na schovávanou
*Adonica - sladká, Caminom - cesta
Adonica / Adonika /
Juliette / Džilijet /
Ten den bylo už od brzkého rána ošklivé dusno a teplo. Healey naštěstí netrpěla migrénou, narozdíl od Harryho, který celou věčnost hekal, jak moc mu třeští hlava.
Hermiona s Ronem se tvářili strašně vážně, asi si mysleli, že se zbláznil...
"Heal, máš všechno?" Eden stála před krbem, urovnávala si vlasy a nervózně se rozhlížela po své dceři.
Ta se vzápětí přihnala. Na hrudi svírala desky a v ruce hůlku. V obličeji byla úplně bílá.
"Snad jo," odpověděla přiškrceným hlasem.
Bylo sedm čtyřicet pět a zkoušky začínaly přesně v osm, pozdní příchod by se rovnal katastrofě.
"Tak mnoho štěstí," popřála jí paní Weasleyová od plotny a Sirius na ni vesele zamával.
Vděčně se na ně usmála.
"Tak jdeme," zahájila Eden její cestu na smrt a pokynula jí. "Až po tobě."
Healey si nabrala z kamenné mísy, kterou jí podávala, prášek Letax a vhodila ho do plamenů. Ty v mžiku zezelenaly. Váhavě vstoupila dovnitř a odevzdaným hlasem vykřikla: "Bradavice, pracovna ředitele."
Krb ji vyplivl přesně tam, kde chtěla. Celá ukašlaná se vyškrábala ven, přičemž se jí podařilo smést pořádnou hromádku popela přímo na Brumbálův perský koberec. Přeci jen s Letaxem neměla až tak velké zkušenosti.
Okamžitě se k ní obrátilo pět párů očí. Postavila se a hned za ní se vynořila Eden, která z krbu vystoupila o mnoho elegantněji.
"Á tak už jsme všichni, zdravím vás," usmál se zářivě Brumbál a přešel k nim, aby jim potřásl rukou. Pak se otočil na zbytek. "Tohle je slečna Juliette de Frame," ukázal na přibližně stejně starou dívku jako Healey, "a její matka Fabienne."
Juliette byla velmi pohledná. Štíhlá s krásným úsměvem, měla světlé vlasy, tak akorát aby si je zastrčila za ucho, pomněnkové oči a bledou pleť.
"A tohle," představil Brumbál zase druhou, také neméně hezkou dívku s karamelovými vlasy, a její matku, "je slečna Adonica Caminom. Slečna Caminom k nám přijela až ze Španělska," pronesl s posvátnou úctou. Poté ostatním představil i Healey s Eden.
Healey byla překvapená. Samozřejmě, podle jména byla Juliette francouzka, s tou tu počítala ale o Adonice nevěděla.
´Tím lépe,´pomyslela si. ´Alespoň nás bude víc.´ S oběma dívkami si potřásla rukou, ředitel jim rozdal pergamen s programem a s názvy po sobě jdoucích zkoušek a pak se jejich matky, jedna po druhé, odletaxovaly pryč.
Program
praktické a teoretické zkoušky, 1.- 5. ročník
Přeměňování
Dějiny čar a kouzel
Obrana proti černé magii
Astronomie
Jasnovidectví
Lektvary
OBĚD
Bylinkářství
Péče o kouzelné tvory
Kouzelné formule
(Starodávné runy, věštění z čísel, studium mudlů- nepovinné předměty)
Přejeme úspěšné složení zkoušek
Klasifikace
Vyhovující klasifikační stupně
Vynikající (V)
Nad očekávání (N)
Přijatelné (P)
Nevyhovující klasifikační stupně
Mizerné (M)
Hrozné (H)
Troll (T)
Albus Brumbál
Healey si celý program pečlivě přečetla a nenašla v něm nic, co by neočekávala. Musela uznat, že byl sestaven opravdu mistrně. Těžší a lehčí hodiny se vyrovnaně střídaly a nechyběla ani přestávka na oběd. Healey si také všimla, jak Juliette vytřeštila oči na starodávné runy a spol. Brumbál jim však o chvilku později vysvětlil, že na této škole je to pouze nepovinný předmět. Takže pokud na své bývalé škole chodily na runy a chtěly by v nich pokračovat nadále i teď, musely by pak zvládnout zkoušku také z nich. Healey ani Juliette nic z toho neměly a Adonica, která se dříve učila právě runy a zoufale jí nešly, po tom až tak moc netoužila. Ředitel jim po odchodu matek dal i osobní prostor k seznámení.
Adonica i Juliette byly velmi kamarádské, pocházely z bohatších rodin a nechybělo jim způsobné vychovaní. Ani pro Healey to nepředstavovalo žádný problém. Dívky jí byly sympatické už od pohledu a velice brzy se skamarádily. Naštěstí Juliette i Adonica uměly celkem zdatně anglicky takže si příjemně popovídaly a také vybraly Brumbálovi snad polovinu jeho zásob lékořicových hrudek, zatímco on vyplňoval nějaká lejstra.
Ve čtvrt na devět vyrazily za ředitelem do první z učeben. Healey se dozvěděla, že na tom nebyla ještě tak špatně. Chudák Juliette nevěděla ani o jedné z nich že tam také přijdou, a tak měla hned dva šoky za sebou. Holky také měly obě stejné důvody, proč se tak najednou změnily školu. Voldemort měl samozřejmě své stoupence všude na světě, a jejich rodiče se jich už vážně začínali bát. Koneckonců, kdo by také ne, když během jedné noci mizely celé vesnice...
Poté, co se Karkarov veřejně opět přidal na stranu zla, začal nejmocnější černokněžník na světě, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, Krásnohůlky doslova masakrovat, to byla velká rána pro jednu ze tří nejznámějších škol. Stejně tak nebezpečná situace byla i na škole, kam chodila Adonica. A tak ony i jejich rodiče doufali v Bradavice. Vypadalo to, že se Voldemort chystá zlikvidovat všechny větší kouzelnické školy.
"Mám kamarádku z Norska," prohlásila v polovině cesty Juliette. "Říkala, že musela přestoupit do Kruvalu. Prý se to u nich hrozně zhoršilo..." Smutně potřásla hlavou.
Nikdo na to nic neřekl. Všichni byli tak nějak zaskočeni nastálou situací ve světě. Voldemort se očividně opravdu činil...
Healey se odvážila úkosem pohlédnout na Brumbála. Tvářil se naprosto nešťastně. A jako by byl najednou o mnoho let starší.
Ve třetím patře se zastavili. Jako první měly přeměňování...zrovna to, co Healey tolik nejde.
Brumbál jim otevřel dveře do učebny a nechal je vejít.
Vstoupily a Healey se nervózně rozhlédla kolem sebe. Za katedrou spatřila sedět postarší dámu. Vypadala velice přísně a vlasy měla stažené do tuhého uzlu.
"Minervo, tak tady vám je vedu," oznámil Brumbál starší kouzelnici.
"Děkuji Albusi," pozvedla obočí. "Tak děvčata, pojďte."
Brumbál se na ně usmál a spokojeně odešel.
"Vítejte," pozdravila je, "Jmenuji se Minerva McGonagallová a učím zde, jak vám už jistě došlo, přeměňování. Posaďte se prosím do lavic," pokynula jim na jediné tři lavice v celé učebně, vyrovnané v mezerách vedle sebe.
Healey strnule došla k té nejbližší, tedy u dveří, a posadila se. Adonica rychle zapadla do té prostřední a na ubohou Juliette zbyla lavice u okna, před stolem profesorky McGonagallové.
"Než začneme, byla bych ráda, kdybyste se mi představily," začala McGonagallová.
Děvčata tak poslušně učinila. Poté následoval praktický test a ústní zkoušení. Healey se nervozitou málem klepaly ruce, přišlo jí to příšerně těžké...úplně všechno. McGonagallová jim jako první zadala, aby změnily sirku na jehlu a obráceně, to se povedlo všem třem bez nejmenších potíží. Poté následovala přeměna na papír a na tužku a ohavná tekutina na čistou vodu. To už bylo horší. Healey se snažila, jak nejvíce mohla, ale nic se nedělo. Juliette na druhém konci učebny měla podobné problémy, její voda sice byla čistá, zato stále odporně páchla. Adonice se to také dlouho nedařilo, ale těsně před uplynutím časového limitu se její hnus opravdu změnil a dosáhl požadovaných kvalit. A v poslední řadě měly přeměnit věci nejrůznějších druhů na oblečení, na nábytek a na zvířata. V této části se zase nejvíce zasekávala Adonica, jejíž tričko mělo stále zvláštní hranatý tvar. Avšak ani Healey nezůstala pozadu, měla změnit sklenici na šatní skříň, ovšem problém byl v tom, že po pronesení formule, skříň zůstala jaksi průhledná.
Ano, praktická část se pro Healey zjevila v naprosté katastrofě. Ta ústní ale dopadla o mnoho lépe. Padly otázky jako třeba: Je bezpečné přeměňovat se na zvíře pomocí kouzel? Nebo: Jmenujte alespoň jeden lektvar na přeměňování.
Jenomže i v tomto byla profesorka McGonagallová velice zákeřná. Když Healey odpověděla, že přeměňování úzce souvisí i s lektvary, McGonagallová se toho okamžitě chytila a ptala se třeba na jejich účinky, a vyjmenováni pěti Merlinových lektvarů...Její otázky však měly i své plusy, tak třeba odpověď měla více možností.
Na konci hodiny byly všechny vyčerpané a unavené, nehledě na to, že je čeká dalších osm podobných hodin... Písemný test se zde naštěstí nekonal, a ke konci zkoušky jim McGonagallová napsala hodnocení na úhledný kus pergamenu, který od ní vyfasovaly. Byl navlas stejný, jako ten předchozí s programem, jen byl možná o trochu zažloutlejší.
Po hodině se vydaly chodbami přesně tak, jak jim profesorka popsala, aby trefily na Dějiny čar a kouzel, které se konaly v prvním poschodí.
Adonica měla skvělou náladu, jelikož se jí právě tato zkouška vcelku povedla, dostala N. Naproti tomu Healey s Juliette, rozmrzelé a nešťastné získaly P.
Procházely kamennými chodbami a kupodivu tam bylo teplo a útulno. Ne tak, jak jí vyprávěl Harry, zima, lezavo a shon. Také ošklivé ranní dusno zmizelo a chodbami se teď proháněl svěží větřík. Všechna okna byla otevřená, hrad provětraný, dovnitř pronikalo jasné světlo, lidé na obrazech je vesele zdravili a zvenku k nim doléhalo šumění Zapovězeného lesa a rozjařené pokřikování ptáků. Byl klid a pohoda...pokud ovšem přehlédnete tři vyklepané budoucí žačky.
"Tak tady by to mělo být," pronesla Healey po chvilce směrem ke svým společnicím, ukázala na jedny z mnoha dveří na chodbě a poté hlasitě zaklepala. Cítila se trochu nesvá.
Nic.
Zkusila to znovu.
A zase nic.
"Ukaž," nabídla se Adonica a zaklepala.
Ticho.
"Je tam vůbec někdo?" Juliette na ně zmateně pohlédla.
Healey vzala za kliku a opatrně otevřela. Ne, Juliette měla pravdu, bylo tam prázdno, lavice v kompletním počtu. "Sakra." Healey zase tiše zavřela.
"Jste si jisté, že jsme tu správně?"
"No jasně," zamítla to Adonica okamžitě.
"To tak, ještě abychom přišly pozdě," utrousila Juliette.
"A je tohle první poschodí?" zeptala se Healey. Nikdo jí neodpověděl. Povzdechla si. "Tak jo, McGonagallová říkala druhé dveře zleva."
"Ale tyhle jsou druhé," podotkla Adonica.
"Počkejte," promluvila najednou Juliette, "neříkala náhodou druhé poschodí, první dveře z leva?"
"To určitě ne," zamítly to Healey s Adonicou unisono.
Juliette pokrčila rameny. "Já nevím..."
"Jo...tak, co ty vedle?" přiskočila Healey ke dveřím hned naproti a než jí zbylé dvě dívky stačily zadržet, rozrazila je dokořán.
To, co uviděla jí doslova vyrazilo dech. U stropu se vznášel zvláštní mužíček, v ruce třímal krabičku od kříd a právě psal na tabuli jakási sprostá slova. Nejprve se zatvářil zmateně, pak ale nadšeně vypískl. "Protiva má společnóst!" A rozlétl se přímo na ní.
Healey bleskově uskočila dozadu a přibouchla dveře, to jí ovšem v ničem nepomohlo, jelikož strašidlo dveřmi prostě proletělo a s ďábelským smíchem po nich začalo házet křídami.
"Zdrhejte!" zvolala Healey a vrhla se chodbou pryč.
Juliette zapištěla a vystřelila spolu s Adonicou za ní. Healey běžela v čele, aniž by věděla kam vlastně utíkají, přeskákala po nějakých schodech, zaběhla za roh, prosvištěla další chodbou, následovaly jiné schody a pak další a další chodby. Bylo to jako v bludišti.
Minula veliký nástěnná koberec a hrozivý chrlič zasazený do kamenné zdi, zahnula za roh a PRÁÁSK!
Celým jedním poschodím a snad ještě dál se rozlehla hlasitá rána. Healey vrazila přímo do jednoho z brnění, upadla a srazila ho k zemi.

12. Rychle nenáviděný

27. července 2011 v 14:50 | Colette |  Na schovávanou
A jedeme dál... :D

11. "Do toho vám nic není, Downová," řekl Snape- pokračování

27. července 2011 v 14:49 | Colette |  Na schovávanou
Když se probudila, zjistila, že leží v posteli v jakési prostorné bílé místnosti. Podél stěn stála spousta dalších bíle povlečených čistých lůžek a nočních stolků a páchlo to tam dezinfekcí a vším dalším. Skoro to vypadalo jako by byla někde na ošetřovně.
Cítila se malátně a trochu ji bolela hlava, ale jinak nic...bylo to trochu zvláštní. Jak se sem vlastně dostala? Pomalu se jí vše začalo vybavovat...Její soukromá hodina lektvarů, narážka na Snapeovo smrtijdství ... výbuch kotlíku, spousta kouře a ... pak už jen tma. Zhoupnul se jí žaludek, no ano, vždyť se tam málem udusila... Nad tím, jak se vlastně dostala ven se až tak nezamýšlela. Opatrně se posadila. Cítila se docela dobře... Vystrčila nohy ven z postele a po chvilce zaváhání se postavila. Zjistila, že má na sobě bílou univerzální noční košili. U nohou postele našla nějaké pantofle, nazula si je a nejistě se vydala na průzkum. Velice tiše a po špičkách vyběhla ven na chodbu. Opravdu jí bylo až moc dobře. Cítila se krásně odpočatá a svěží, nic ji nebolelo. Ocitla se v kamenné, z části chladné a prosvětlené, chodbě. Byla úplně tichá a prázdná. Otevřenými okny dovnitř pronikal čerstvý teplý letní vánek a bylo cítit půdu a trávu. Obrovská okna vrhala na podlahu i stěny dlouhé pásy teplého světla.
Zhluboka se nadechla a bez váhání se vydala vpřed. Potřebovala se odsud okamžitě dostat. Neměla ani tušení kde se teď nachází. Míjela zašlá brnění a mumlající obrazy, které vykřikovali něco o tom, že tady nemá o prázdninách co dělat.
"Kampak se ženete mladá dámo?" zeptal se jí po chvilce jakýsi portrét starého muže s našedlým knírkem.
Pomalu se zastavila a změřila si ho zamračeným pohledem. "Noo, potřebovala bych zjistit, kde to sakra jsem a potom nějakým způsobem najít matku, takže se pokouším najít cestu ven," vysvětlila.
"Jak kde jste, ztratila jste paměť nebo co? Vy nepoznáváte Bradavice? Z jaké jste koleje?"
"Bradavice?" otázala se pomalu a skoro až hloupě.
"No jistě. Neměla byste si raději dojít na ošetřovnu?" optal se obraz nedůvěřivě. "A co to máte na so-"
"Ne, to ne, jsem v pohodě," utřela ho. Na nic nečekala a rozeběhla se chodbou.
Takže Bradavice...no tak to se tedy má...Tohle vážně nečekala. I když, ty středověké chodby...
Jakmile se od obrazu dostala na bezpečnou vzdálenost, zpomalila a nadšeně se rozhlížela. Tak tudy chodí studenti na hodiny...
Prošla chodbou až na její konec, zahnula za roh a octla se v jakési vstupní...hale? To ne, na to byla moc velká. Bylo to něco jako trochu menší síň. U vchodů se tyčily vždy dva zdobené sloupce a kus od ní, vlevo, zel ve stěně obrovský průchod, zřejmě na školní pozemky. Masivní dubová brána, která se vypínala několik metrů nad ní, byla otevřená dokořán a ve slunečních paprscích, které pouštěla dovnitř, tančily částečky prachu.
Ale teď, když už Healey konečně věděla, kde se nachází, najednou si uvědomila, že ven už vlastně vůbec nepotřebuje. Pohltila ji zcela jiná touha a sice: využít své šance a opravdu pořádně si to tu prohlédnout. Učitelé teď jistě budou někde na prázdninách a Brumbál asi někde u sebe v pracovně, nikoho by potkat neměla. Vypadalo to tu opravdu liduprázdně. Koneckonců, chodby byly celkem spletité a když jste to tu neznali, nebylo lehké zabloudit. Nemusí hned všichni její spolužáci, se kterými se setká už za necelé tři týdny, vědět o tom, že vlastně ještě před pár měsíci byla úplně obyčejná holka a že o kouzlech neměla ani tušení.
Při tom pomyšlení rukou bezděky zajela do kapsy pro svou hůlku. Ale ani kapsa a tím pádem ani hůlka nikde. A pak si uvědomila, že vlastně vůbec neví co se s ní stalo. Potlačila touhu rychle se vrátit zpět na...ošetřovnu? asi to byla ona, a okamžitě se dožadovat nějaké hůlky, nejlépe té její. Místo toho přešla celou Vstupní síní až k dalším obrovským dveřím a nakoukla dovnitř. Zůstala ohromeně stát.
Byla to neskutečně velká místnost, se čtyřmi kolejními stoly a v čele s jedním učitelským. Klenutý strop odrážel modrou oblohu a oblaka, která po ní volně plynula, až bylo skoro k neuvěření, že tam vůbec nějaký je.
Překvapeně vydechla a vstoupila dovnitř. Pomalu se loudala uličkou mezi stoly a rukama přejížděla po jejich starých deskách. Vyzkoušela si, jak se sedí na tvrdých dřevěných lavicích a také se koukla k učitelskému stolu. Posadila se na druhé místo zprava a rozhlédla se okolo. Musela uznat, že na tomto, o trochu vyvýšenějším místě, mají učitelé opravdu dobrý rozhled. Pravděpodobně vidí na úplně všechny žáky. Už se chystala, že se postaví, když tu náhle jí zarazil jakýsi zvuk.
Dveře na protější stěně se s tichým vrznutím otevřely a dovnitř vstoupil...Snape.
Healey ztuhla. Málem se jí zastavilo srdce. Co jí asi udělá, až zjistí, že... Že se tu bez dovolení toulá po chodbách. O výbuchu kotlíku raději nemluvě. Ano, musela uznat, že na Snapea dočista zapomněla.
Profesor za sebou rázně zavřel, nekoukal doprava ani doleva a rychle se vydal uličkou mezi jedním z kolejních stolů a zdí, pryč.
Healey, stále sedící za učitelským stolem, se maličko přikrčila, skoro mrtvá hrůzou, a znepokojeně sledovala jeho záda, jak se od ní vzdalují. Velkou síní se hlasitě rozléhaly jeho kroky. Byl už skoro u východu ven a právě ve chvíli, kdy si už málem blahopřála, jak úžasně to vymyslela se Snape zničehonic naráz zastavil.
Healey vytřeštila oči a zadržela dech. Ale to ji bohužel v ničem nepomohlo. Snape se prudce otočil čelem k ní a samozřejmě ji okamžitě uviděl.
Na chvilku zůstal strnule stát, zírajíc na ní, ale potom nehezky zbledl a Healey okamžitě vytušila, že teď jí opravdu rozmázne jako mouchu na okenním skle.
Profesor, bledý vzteky, semknul rty do hrozivě úzké linky a dlouhými kroky zamířil k ní.
Healey se vyděšeně postavila. Co s ní teď bude?! Našel ji sedět u učitelského stolu, kdyby kdekoliv jinde... Snažila se vymyslet si nějaký argument, kterým by se v případě ohrožení hájila...třeba: " Vůbec netuším, jak jsem se sem dostala!" nebo: "Ale já jsem náměsíčná...!" Jedno vysvětlení chabější než druhé. Mezitím se k ní Snape přibližoval čím dál více.
NE! Nebude se ho bát, bát se někoho jako je on je prostě slabost. Snape je chudák, který si své mindráky hojí na ní a na ostatních...
Nasadila odhodlaný výraz a založila si ruce na hrudi. Nechala ho dojít až k ní, a tak se teď nad ní hrozivě tyčil a Healey pomalu opouštěla odvaha.
"Downová, co-tady-děláte?" zeptal se profesor velice mrazivě a tiše. "Nemáte být na ošetřovně?"
"Ale joo, asi jo. Jen jsem se šla trochu projít a-"
"Co prosím?!"
"No-ee...cože?" nechápavě se na něj podívala. Co je zvláštního na tom, že se chtěla jít nadýchat čerstvého vzduchu?
"Uvědomujete si vůbec, v jakém jste stavu?" sykl.
"Jasně. Je mi dobře," rozhodila rukama.
"Ne, není!" vyštěkl Snape a drapnul ji za límec. "Vy nejste normální..." Smýkl s ní a táhl ji ven z Velké síně.
"Hej, chcete mě uškrtit?!" ohradila se popuzeně.
Nedal nikterak najevo, že by ji vůbec slyšel.
Profesor rázně kráčel chodbami Bradavického hradu a Healey mu sotva stačila. Už jen ta skutečnost, že vás někdo drží pod krkem situaci značně ztěžuje. Snape se na ni za celou dobu ani jednou nepodíval.
Po chvilce konečně dorazili k oněm dveřím na ošetřovnu. Snape je prudce rozrazil, Healey stále táhnouc za sebou.
Madame Pomfreyová (jejíž jméno se dívka později dozvěděla) právě stála nad její postelí a držela se za hlavu. Když je spatřila, okamžitě vykřikla. "Severusi! Ach, kde-?"
Snape se znechuceným pohledem pustil Healey, která rychle poodešla o pár kroků dál a teď ho propalovala nenávistným pohledem.
"Našel jsem ji ve Velké síni," prohlásil.
"Ale, ale jak? To není možné, celou dobu jsem tu byla!" lomila Poppy rukama.
Snape nasadil strašlivý výraz. "No to vidím..."
Ošetřovatelka na něj vyčítavě pohlédla, pak se obrátila na Healey a zamračila se. "Vy jste teda pěkné kvítko. Budou s vámi potíže, že ano?"
"Mhmm..."
"No, tak a jak je vám, bolí vás něco? Není vám zle? To vůbec nebylo chytré.. takhle po nehodě vyběhnout ven. Navíc si myslím, že zdravá ještě určitě nejste. Vždyť však, celý týden v bezvědomí...Už jsme se o vás začínali bát. Jak je vám?"
Healey byla trochu zaskočená. Takže...týden...v bezvědomí...pitomé lektvary! Jak teď asi dožene páťáky?
"Ne, je mi docela dobře," zapírala skutečnost nenadálého pocitu na zvracení a točení hlavy.
"Nevypadáte tak," probodl ji Snape pohledem.
"...Jste bílá jako stěna," přidala se madame Pomfreyová. "Lehněte si, přinesu vám léky." A vydala se do své kanceláře. Při odchodu si ještě nesrozumitelně mumlala cosi o zlomených žebrech a o vykrvácení.
Healey konečně začalo, s až děsivou tíhou, docházet, že je opravdu v Bradavicích...ve škole čar a kouzel, kde už za chvilku, za dva týdny, stráví celých deset měsíců. Konečně opravdu pozná všechny učitele a jejich předměty, bude zařazena do jedné ze čtyř kolejí a seznámí se s novými lidmi...a s Bradavickou knihovnou. Na tu byla zvědavá nejvíce. Hermiona jí toho tolik vypravovala...
A pak najednou se jí z ničeho nic udělalo hrozně zle. Zatmělo se jí před očima, zprudka se nadechla. Cítila jak jí do hlavy stoupá tlak, v uších se jí rozhučelo. Zavřela oči a přitiskla si dlaně na spánky. Snažila se zhluboka a v klidu dýchat. Za chvilku to přejde, přejde to. Nebezpečně se zakymácela. Dlouhé chození po hradbách, jak řekla madame Pomfreyová, takhle po nehodě, si vybralo své.
"Downová, co je v-?" nedokončil Snape větu, poněvadž musel bleskově přiskočit k Healey a zachytit jí aby se nezhroutila na zem.
"Sakra, jste hluchá? Měla jste ležet!"
Matně slyšela, jak na ni mluví. Nee, nesmí znovu omdlít, ještě ke všemu před ním!
Zatřásl s ní.
Silou vůle otevřela ztěžklá víčka a podívala se přímo na něj, zatočila se jí hlava. Ach, Bože! Skončit zrovna u Snapea v náručí, taková potupa!
"Downová, dívejte se na mě, dívejte se na mě!" přikázal jí okamžitě.
Nedokázala to. S pálením oči zase zavřela. Bolela ji hlava, moc.
Cítila, jak jí je horko a také jak ji Snape nepříliš šetrně pokládá na lůžko...
...Hučení v uších pomalu ustávalo, a obraz pozvolna přestával černat a zrnět. Nicméně bolest hlavy se spíše než co jiného zesilovala. Opatrně otevřela oči. Viděla nejasně a rozmazaně a světlo, jež pronikalo dovnitř otevřenými vysokými okenními tabulkami, jí bodalo do očí jako nože.
Vzápětí přiběhla zděšená ošetřovatelka a dala jí napít nějakého nechutného lektvaru. "To snad není možné," lamentovala, "jste vzhůru teprve chvilku a už děláte potíže...Budete muset poslouchat!"
A tak dny ubíhaly a Healey stále polehávala na ošetřovně a lila do sebe všechny ty hnusy, aby jí bylo konečně lépe. Spoustakrát se za ní přišla podívat Eden a potom také Harry, Ron a Hermiona a paní Weasleyová a párkrát i Brumbál. Prostě, o zábavu měla postaráno. Učila se z učebnic a hůlkou si zkoušela nějaké ty formule, jelikož obranu teď vlastně neměla- nesměla se příliš namáhat. Snape jí zadával takové úkoly, ke kterým nebyl zapotřebí oheň, takže kotlík měla prostě položený na peřině a mohla v klidu pracovat v sedě. Ano...v klidu. Tak jí to štvalo! Pravda, vážně se nenudila, ale stále jen jedna a ta samá poloha...Ani projít se nesměla! No vlastně maximálně když si chtěla dojít na toaletu, která ale k její nesmírné smůle byla hned na ošetřovně, takže si tak maximálně protáhla ztuhlé svaly. Samozřejmě po dalším, necelém týdnu se už cítila mnohem lépe. Madame Pomfreyová si sice stále tvrdošíjně stála za tím, že úplně zdravá ještě není, bylo na ní však vidět, že už to nebude dlouho trvat a Healey z ošetřovny pustí.
A co se vlastně stalo na tak už dávné hodině lektvarů? To si samozřejmě Healey nemohla nechat ujít, a tak okamžitě vyzpovídala Eden, která se za ní hned ten den přišla podívat. Dozvěděla se, že to právě Snape ji tam našel, a že právě jemu vlastně vděčí za život. (A/N: Ve dvou smyslech, že ano? ;)
´Ne tak docela...mi zachránil život,´pomyslela si Healey, jakmile se to dozvěděla. Totiž, to Snapeova to byla chyba. On tam na ni měl dohlížet a on to neudělal.
Eden jí také řekla, že to tenkrát byl opravdu málem hazard se životem, jelikož si nějakým způsobem dokázala nalomit dvě žebra a ošklivě se pořezala tak, že málem dokonce vykrvácela...nebýt Snapeova pohotového zásahu, samozřejmě. Nicméně i Eden se strašlivě zlobila. A jak jí později s nesmírnou lítostí sdělila Hermiona, měla Healey tu smůlu, že nemohla být svědkem toho, jak ho její mamka seřvala hned na místě, a jak řekl Ron, že: "Tvojí mamku vidět v akci, to je teda síla..."

11. "Do toho vám nic není, Downová," řekl Snape

27. července 2011 v 14:48 | Colette |  Na schovávanou
"Takže, Snape...je Smrtijed?!" Healey stále lapala po dechu.
Seděli v jejich dívčí ložnici a probírali to, co zhruba před půlhodinou viděli. Venku se mezitím spustil pěkný liják a na okna potemnělé místnosti vytrvale bušily velké kapky. Vítr venku na ulici vířil listím a mračna se nevlídně stáhla.
"Jo," přitakal Harry, "docela určitě."
"Jak je ale možné, že je ve Fénixově řádu a k tomu všemu učí v Bradavicích?!" zeptala se rozhořčeně.
"Profesor Brumbál si myslí, že pracuje pro nás. Prý mu Snape donáší ze smrtijedských schůzek co má právě Voldemort v úmyslu. Ale ironie je v tom, že Voldemort si myslí totéž, ale opačně. Je přesvědčený, že Snape pracuje pro něj a dělá mu špeha proti Brumbálovi, takže vlastně...je to hrozně zamotané. Buď budeme věřit profesoru Brumbálovi nebo si můžeme myslet své. Ale, jedno z toho je určitě špatně...ať uděláme cokoli octneme se ve slepé uličce. Myslím, že tohle nemá cenu. Já sama vůbec nevím. Profesor Snape je… hodně nepříjemný...ale, profesor Brumbál přece nemůže být takový hlupák...já...nevím." Hermiona se tvářila zoufale.
"Já teda Brumbálovi rozhodně nevěřím, Snape je bídák," řekl Ron svůj názor.
"Ronalde! To nemůžeš, nemáme proti němu žádné důkazy, vůbec nic!" ozvala se Hermiona.
"A co dnešek?" povytáhl Harry obočí.
"Ano, ale co my víme? Mohl tam být také pro profesora Brumbála," setřela ho Hermiona.
"Vždyť ty Snapea obhajuješ!" nařkl Hermionu Harry.
"To ne!.. Když... já tomu nerozumím," složila ztrápeně hlavu do dlaní. "Je to až moc složité..."
Healey si povzdechla. Chápala je. Ale sama k tomu moc říct nemohla. Neznala Snapea tak dobře jako oni.
"Víte co? Dnes s ním mám hodinu...je čtvrtek, tak bych se ho na to mohla zeptat," navrhla.
"Zbláznila ses?" zeptal se Ron. "Pokud to opravdu uděláš, budeme tě seškrabovat z podlahy..."
Healey se na něj usmála. "To zvládnu, půjdu na to nenápadně."
"Heal," ozvala se nesouhlasně Hermiona, "opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Zkusím to," stála si Healey na svém
"Jak myslíš, ale neručím za tvoje zdraví. Co budeš dělat dnes?" optal se Harry.
"Dokrvovací a lektvar na zmírnění účinků kletby cruciatus," řekla.
Ron potichu hvízdl. "To jsme se učili na konci čtvrtého ročníku! Jsi fakt dobrá!"
"Díky." Jeho kompliment ji potěšil. Lektvary ji sice ohromně nebavily, ale jakž takž je zvládala. Navíc jak se Snapem, tak s Brumbálem opravdu hodně přeskakovali. Učila se jen a pouze to nejdůležitější.
Zezdola se ozvalo zaklepání. Stejně jako tenkrát se i teď Healey otráveně zvedla ze země a šla dolů otevřít.
"Tak tedy...hodně štěstí," usmála se na ni mile Hermiona.
"Jdu tam," zavolala mdle, když se octla u paty schodiště. "Alohomora." Lehce mávla hůlkou. V zámku od vstupních dveří to cvaklo a ona otevřela.
"Dobrý den, pane profesore," pozdravila Snapea, který stál na prahu, a už tónem mu dala jasně najevo, že mu dobrý den rozhodně nepřeje. Snape jí kývl hlavou a vstoupil dovnitř. Healey za ním zavřela. Svlékl si promočený a těžký plášť a pověsil ho na věšák. Potom vytáhl hůlku a jedním mávnutím jej vysušil. Pak se k ní otočil zády a beze slova vykročil po schodech nahoru. Vydala se za ním, věděla kam jde. Na tohle už byla zvyklá, ale neušlo jí, že dnes profesor nemá tu nejlepší náladu.
V prvním patře vstoupili do druhých dveří zleva a Healey se vydala ke skříni pro kotlík. Přinesla si ho na jedinou desku, která tady byla, a zapálila pod ním oheň. Až dosud Snape nepromluvil a to nevěstilo nic dobrého.
"Takže, dnes budu vařit ten dokrvovací lektvar?" ujistila se.
Její otázku ignoroval. "Příští středu a pátek tu budu zaskakovat místo profesora Brumbála," oznámil jí. Healey poklesla čelist. To ne!
"Počítám, že budu i nadále mít lektvary s vámi," zamračila se.
"Toho se nemusíte obávat," ušklíbl se Snape ironicky.
Healey protočila panenky. "Úžasný," zasyčela posměšně, "tohle byl vždycky můj sen..."
"Pokud si myslíte, že se na mích hodinách budete chovat takto neomaleně, tak se šeredně pletete. Nebudu už vám déle trpět ty vaše poznámky Downová," vyštěkl zničehonic rázně. Očividně mu už došla trpělivost. Tohle bylo moc. "Jestliže vám chybí slušné vychování," pokračoval, "má chyba to není. ( :D) Takže se laskavě ovládejte, jinak to ve škole budete mít mnohem těžší! Nemyslete si, že ve svých hodinách budu nějak omlouvat váš pozdní nástup na školu, ne. Budete dodržovat stejná pravidla jako ostatní žáci a stejně tak se budete účastnit zkoušení i písemek. Nebude nic druhého pro vás. A mimochodem, co to bylo na té Obrtlé?" Málem křičel. Jeho hlas postupně nabíral na hlasitosti…Nestávalo se často, že by se zrovna on neudržel.
Došlo jí, že nemá cenu zapírat. "Totiž...prostě jsme tam byli a potom..."
"Ach ták," ušklíbl se Snape. "Ano, jistě, a pak se tam jen náhodou objevili...Smrtijedi." Naráz šeptal, šeptal a výhružně si ji měřil.
"No, tak nějak..."
Snape si odfrkl. "Ovšem...takže to nemá cenu, páčit to z vás?"
"Ne," odpověděla Healey chladně.
"Nic mi nepovíte?" Už byl těsně u ní.
"Ne." Hlas se jí malinko zachvěl, stojí tu před ní Smrtijed a ona...ona mu odporuje...
"V tom případě si budu muset promluvit s Ed- s vaší matkou."
"Klidně," odsekla a otočila se k němu zády. Plané výhružky...a naprosto neohroženě si došla pro ingredience.
Snape po celou tu dobu sledoval každičký její pohyb a pokoušel se odhalit, kdo vlastně ta holka doopravdy je. Její JÁ bylo opravdu silné a svéhlavé. Očividně z něj neměla sebemenší strach, a pokud ano, rozhodně to nedávala nijak najevo.
"Kde mám postup?" stanula před ním a podívala se mu zpříma do očí.
"Postup nebudete potřebovat. Nadiktuji vám ho."
´Tak dobře, bezva, nevadí...
´ Ále vadí!´
Přiznala, tohle bylo ještě horší, než očekávala. Je docela nepříjemné, když vám někdo diktuje postup o kterém nemáte ani páru.
"Nakrouhejte tři denivky, dejte je do kotlíku a přidejte dva listy z hlavochramstího lopuchu. Nechte 10 minut jen rozvařit. Nemíchejte to! Řekl jsem jen rozvařit! Poté vymačkejte šťávu z kořene drniny do pěti polévkových lžic a přidejte do směsi v kotlíku..." začal Snape svůj monolog. Healey skoro nestíhala. Tohle byl docela těžký lektvar. Hodina se ubírala tím směrem, že profesor stále řečnil, co dělá špatně, a ona stále kmitala okolo kotlíku. Samozřejmě nikdy nezapomněl na své uštěpačné poznámky jako třeba: "Ztlumte si plamen! Chcete nás oba zabít?" nebo "Podle barvy vašeho lektvaru soudím, že jste tam přidala alespoň polovinu svého mozku, Downová." A tak dále.
"Můžete mi zopakovat, co jsem vám říkal o šupině z draka?" zeptal se Snape opět po chvilce nenávistně.
"Že je moc tvrdá a nemá se krájet," odpověděla mu automaticky.
"A můžete mi tedy vysvětlit, proč jste ji chtěla nakrájet?!"
Healey sklouzla pohledem ke své ruce, ve které držela nůž nad dračí šupinou. Jejda...Ještě že jí upozornil. Začala přemýšlet na plné obrátky co mu na to asi tak odpoví. Měla na výběr. Buď za a) prostě se přizná, že právě nadávala nad tím, jak moc ho nenávidí, nebo za b) prostě ho tím nožem zapíchne a bude to. Plán b) se jí líbil mnohem více než ten druhý. A samozřejmě byl také lehčí. Ale...jak by pak chudák Brumbál na konci roku, takhle narychlo sháněl nového učitele lektvarů? A co by ona dělala s mrtvolou? A tak se raději rozhodla pro možnost a)
"No...já jsem se nějak zamyslela..."
"Vážně?" protáhl Snape líně a vrhl na ni takový vražedný pohled, že kdyby byl opravdu skutečný, ležela by tu už v kaluži krve. "A copak bylo důležitější než váš lektvar?" sykl.
Tohle pro ni byla skvělá šance. Risk...je zisk. "Totiž...já jsem uvažovala...nad vámi," řekla tiše a nevinně se sklopeným pohledem.
"Jak to myslíte?" zeptal se Snape po chvilce nebezpečně.
"No, přemýšlela jsem, vlastně, chci říct- musí to pro vás být opravdu těžké...pracovat jako dvojí agent..."
Chvilku to vypadalo, že Snape snad něco popadne a majzne ji s tím po hlavě. Ale pak se uklidnil, zhluboka se nadechl a... "Do toho vám nic není Downová," zasyčel strašlivě. Heaey zamrazilo v zádech. Následovala nepříjemně dlouhá chvíle ticha, při které se ani jeden z nich nepohnul. Snape mlčel a Healey tím pádem nevěděla co má dělat Jen stála, usilovně se kousala do rtu a mermomocí se snažila zahnat ten nepříjemný pocit, že se Snape do ní právě pokouší udělat pohledem díru.
Oba dva je upozornil až hlasitý třesk. Healey samozřejmě na svůj lektvar úplně zapomněla a tak teď její kotlík vyletěl do vzduchu. Následovala ohlušující rána. Dívka odskočila od stolu, přikrčila se na zemi a rukama si kryla hlavu. Snape něco vykřikl a před Healey se zhmotnil obranný štít. Najednou nebylo nikde vůbec nic vidět, všude byl hustý šedý plyn, který jí drásal oči a štípal v nose. Bylo to tak rychlé, během pár sekund se vše změnilo. Začalo se jí špatně dýchat. V tu chvíli vlastně docela zapomněla na to, že v místnosti s ní byl i Snape. Teď se hlavně potřebovala dotud co nejdříve dostat pryč. Rozkašlala se a snažila se nějak přiblížit ke dveřím. Po čtyřech a naslepo tápala rukama kolem sebe. Nahmatala nějakou stěnu, opatrně se postavila a přejela po ní rukama až na její konec. Dostala se do rohu. Nic, žádné dveře. Zkusila to tedy zpět na druhou stranu. Ne. Sakra! Totálně ztratila orientaci. Teď už se opravdu začínala dusit. Ano, samozřejmě by tohle mohla prostě vyzkoušet na všech stěnách, místnost ale byla celkem velká, a až tolik času zase neměla. A mimo to, neměla ani svou hůlku...Srdce jí bilo jako splašené, spustila se zpět na podlahu a zašátrala rukama kolem sebe ve snaze ji opět najít. Nahmatal však jen spoustu prachu a třísek, a pak se jí něco silného a ostrého bolestivě zařízlo do dlaně. Ucukla a druhou rukou si ji ohmatala. Cítila, jak jí po zápěstí začínají stékat pramínky krve. Nedbala na to a i přes bolest, vystřelující jí z pravé dlaně do ramene a houstnoucí dým, se pokusila znovu najít dveře. Teď už jen zoufale lapala po vzduchu, toho se však nedostávalo. Chtělo se jí brečet. Napřáhla ruce před sebe a rozeběhla se tam, kde si myslela, že by mohla být druhá strana její učebny lektvarů. Na opatrnost už nedbala. Několikrát zakopla o rozlámaný kus dřeva nebo jí pod podrážkou zakřupalo sklo. Kyslík se najednou dočista vypařil.
Vlevo od ní cosi ošklivě zapraštělo. Z posledních sil uskočila, právě včas, aby ji nezabila masivní skříň, ve které uchovávala své výsledky z lektvarů, a která se právě dunivě zřítila k zemi. Následoval obrovský světelný gejzír a na to další, snad ještě hrozivější výbuch. Skříň se roztrhla a cáry třísek a dřeva vystřelily do všech stran. A pak z ní najednou vyšlehly rudé plameny a sžíravou rychlostí spálili její třetinu na uhel. Healey vytřeštila oči. Udusí se tu, nedostane se ven! Uhoří! Naprosto ztratila hlavu. Tlumeně vykřikla a vyrazila neurčitým směrem. Žebry tvrdě narazila na nějaký kus nábytku a upadla na zem. Teď už téměř nic neslyšela. Zamotala se jí hlava...Už jí to bylo jedno.
Ztratila vědomí.
***

10. Weasley & Weasley- pokračování

27. července 2011 v 14:47 | Colette |  Na schovávanou
Ale dole také nebyli, pořádně se tam rozhlédla, vše prošmejdila a...počkat! Co je to támhle? Tam- za tím regálem. Pořádně se na to místo zaměřila. Bylo docela odlehlé a prázdné, takže tam většina kouzelníků ani nekoukala ani nechodila. Byl tam jen vysoký prázdný regál a pár krabic. A právě tam zahlédla cosi velmi, ale velmi podezřelého. Na minutku tam docela určitě zahlédla trojku, která ale najednou úplně zmizela. Zmateně se rozhlížela kolem sebe ale nikde je neviděla. Jak to udělali? Jak se mohli takhle vypařit? A pak její pozornost upoutaly vstupní dveře, které se zničehonic samy od sebe otevřely. Nikdo nevstoupil ani neodešel. A právě v tu chvíli ji napadla naprostá šílenost. Vrhla se davem ke dveřím, které se už mezitím zavřely, rozrazila je dokořán a vyběhla na ulici. Nikde nikdo. Rozhlédla se. Nic, pusto prázdno...až na spěšné kroky, jež se rozléhaly ulicí; ale jejich majitel nikde. Pomalu a rozvážně se vydala směrem, odkud se ozývaly, pak však zrychlila. Zahnula za roh, pak za další a už si to hnala tryskem dlouhou uličkou. Kroky před ní se zřejmě daly také do běhu. Bylo je slyšet víc než předtím a také jejich zvuk byl rychlejší. Healey na to nevypadala, ale uměla utíkat velice rychle. Kroky před ní měly zřejmě co dělat. Vyběhla z uličky ven a octla se na otevřeném prostranství. I zde byly krámky, ale vypadalo to tu ještě mnohem hůř než u obchodu Freda a George. Zastavila se, prudce oddechujíc. Kroky zmizely. Až teď si uvědomila, jaká to byla hloupost, takhle se pustit do ulic. Už netrefí zpátky. Vyděšeně těkala očima po obchodech, co když se tam někdo skrývá?....Kroky! zase ty kroky! znovu je slyšela, sice méně zřetelně, ale slyšela. Vyrazila vpřed, tam kde si myslela, že jsou, přeběhla to strašné místo, vběhla do úzké a krátké uličky, minula ošuntělou ceduli: Obrtlá, a běžela stále dál. Zahnula za roh a naráz strnula. Kroky opět utichly. Namísto toho takových deset metrů před sebou spatřila hubeného vysokého mladíka s plavými vlasy, možná o maličko staršího, než byla ona. V tu chvíli k ní byl zády, a mířil za nějakým cílem, pak však nenadále zpomalil a zastavil se docela. Healey ani nedutala. Má utéct, nebo se bránit? A má se vůbec bránit? Přece nezaútočí na nějakého kluka, který se tu jen tak prochází...
´Ty jsi ale hloupá, copak si myslíš, že by se tu někdo jen tak procházel? Je docela jisté, že chystá nějaké nekalosti,´ozval se její vnitřní hlas.
´Ale jdi...jsi moc podezřívavá. Prostě půjdu dál a nebudu si ho všímat. Už takhle jsem v pořádné bryndě...´
´Jo, jasně. A on tě nechá jít, že jo?´ posmívalo se její druhé já.
´No. Nechá, proč by neměl.´
´Co ty víš kdo to je...´
´Jistěže vím. Jsem si tím úplně jistá. Smrtijed, nemýlím-li se?´ nadhodila ironicky. ´Určitě tady na mě čeká aby mě mohl zavraždit, che.´
´Já nevím hele, jen...normální člověk, bez špatných úmyslů by na tebe asi takhle nezíral...´
´CO-?´ nedokončila. Její druhé já mělo pravdu. Ten kluk se právě otočil, spatřil ji a přes tvář mu přeběhl stín směsi zděšení a rozčilení. Ještě chvilku na ni zíral, jenže pak bleskově hmátl rukou do kapsy svého hábitu a vytáhl hůlku. "Mdloby na tebe!" vyjekl. Ale ve stejnou chvíli se ozvaly ještě tři další hlasy. "Expelliarmus!" zaburácely unisono, kousek od ní.
Healey se vrhla k zemi.
Z nějakého neznámého místa vystřelily tři paprsky a mířily přímo proti tomu s plavými vlasy. Ten ale obratně vyčaroval štít, kletby odrazil a vzal nohy na ramena. Healey se vyhnula jeho rudému kouzlu a vyrazila za ním.
"Heal, počkej!"
V běhu otočila hlavu a spatřila, jak se k ní žene Ron, maličko zpomalila. Doběhl jí a zatáhl pod něco, co měl těsně u sebe, a ona konečně spatřila Harryho i Hermionu.
"Co-?" dostala ze sebe.
"Teď nic!" okřikl ji Harry a zase přidali do tempa. Běželi čtyři, pod jakýmsi velikým průhledným pláštěm a stíhali mladíka před nimi, který po nich přes rameno metal všelijaké kletby, i když je neviděl. A Healey něco málo došlo, a sice, že ty kroky za kterými běžela patřily trojici, která se ukrývala pod tímto zřejmě neviditelným pláštěm, a která zase sledovala toho mladíka před nimi.
"Malfoyi!" zařval zničehonic Harry na postavu prchající o dost velký kus před nimi a pomalu se jim ztrácející z dohledu. Ten mladík s plavými vlasy, zřejmě Malfoy, jak ho před chvilkou nazval Harry, se ohlédl, čímž trochu ztratil na rychlosti a trojice tak dostala vhodnou příležitost. Hemiona švihla hůlkou a vyslala proti němu nějaké kouzlo. Ale Malfoy měl i tak nehorázný náskok. Netrefila se. O chvilku později už jim opravdu zmizel v jakési uličce. Když k ní doběhli, celý zadýchaní a zmožení, už ho nikde nebylo ani vidu ani slechu.
Ron se sípavě nadechoval, v obličeji celý rudý a Hermiona byla úplně rozcuchaná. Harry se tvářil opravdu rozzuřeně.
"Jak si to představuješ?!" obořil se na Healey.
Ta se ale nedala. "Co jak si představuju!" vyjela na něj. "Co si o sobě myslíš, ty...! To jako že se budeš toulat po Příčný a hledat Smrtijedy? Nikomu o tom neřekneš?"
"Jenže Malfoy je Smrtijed!" zamával Harry rozzuřeně rukama nad hlavou.
"A co je mě po tom? Prostě - co tady děláte?!"
"A co tady děláš ty?"
"Já? Jdu za vámi. Nemysli si, že mě z toho vynecháte! Já chci také něco vědět!"
"Třeba?"
"Jedu v tom s vámi!" zařvala na něj už doopravdy. "Myslela jsem, že jsme kamarádi, tak proč přede mnou pořád máte nějaká tajemství?!"
"Harry, já jsem ti říkala, že je to od nás hnusný," ozvala se Hermiona stísněně.
Zoufale se rozhlédl kolem sebe. "No tak dobře. Ve hlavním štábu se nějak pokusím...ale teď bychom měli trochu zabrat."
Všichni čtyři se po sobě podívali, pak se jako na znamení pod pláštěm rozeběhli tím směrem, kde zmizel před chvilkou Malfoy.
Po chvilce se octli před nevábně vyhlížejícím obchodem: Borgin & Burges...byl otevřený. Málem už chtěli vejít a nenápadně se na Malfoye zeptat, když si najednou Hermiona něčeho všimla. Byl uvnitř. Byl tam on a o něčem se dohadoval s prodavačem. Moc dobře na ně neviděli, protože jim ve výhledu překážela jakási veliká trojhranná skříň. Ale schovali se za výklenek ve zdi a snažili se zahlédnout aspoň to, co se dalo.
Malfoy si právě vyhrnul rukáv na levé ruce a něčím zřejmě prodavači vyhrožoval; stál k nim zády, takže bohužel nic neviděli. Prodavač se zatvářil velice zděšeně a začal horlivě přikyvovat.
"Vidíte, já jsem vám říkal, že je to smrtijed. Má tam vypálené znamení zla, určitě- "
"Harry!" uchopila ho Hermiona pevně za ruku a zacpala si pusu. Ron vytřeštil oči a Healey zalapala po dechu. Kousek od nich nepřicházel nikdo jiný než...Snape. A za ním další, asi čtyři zakuklenci. Měli dlouhé černé pláště, ale ne takové jako hábity. Zlověstně povlávaly ve vzduchu, jako nějaký opar. Snape měl ve tváři neproniknutelný výraz, a když procházel kolem, Healey by přísahala, že se na pěknou chvilku zastavil očima přesně v tom místě, kde se krčili. Harry ji přitáhl blíž pod plášť. Sotva se odvažovali dýchat. Za profesorem lektvarů šel vysoký muž s téměř bílými dlouhými vlasy a očividně aristokratickým původem, potom žena s našpulenou červenou pusou, nenávistně přivřenýma černýma očima a vlnitými rozcuchanými vlasy; v ruce si pohrávala se svojí hůlkou. Vedle ní šel...šla nějaká ohavná zrůda. Člověk- skoro vlk. Byl na něj opravdu strašný pohled. Tvář měl porostlou spoustou chlupů, na rukou dlouhé zažloutlé a špinavé nehty a byla z něj cítit špína, pot...a krev.
Healey se zvedl žaludek, cítila, jak se Ron vedle ní mírně třese. Koneckonců, ona sama k tomu neměla daleko. Nohy jí nějak ztuhly a podivně zeslábly a věděla, že už za malou chvilku se jí podlomí kolena.
Právě když kolem nich procházela žena s našpulenou pusou, ten s platinovými vlasy se naráz zastavil a pozvedl ruku v jakémsi gestu. Všichni, včetně Snapea, ztuhli přede dveřmi do krámku a zmateně se rozhlíželi.
"Měl jsem pocit..." zachrčel tiše ten s platinovým ohonem a bloudil kolem sebe pohledem s rukou ještě stále zdviženou...Jeho oči se zabodly přesně do míst, kde se krčili.
Pomalu spustil ruku a nahmatal hůlku. Přibližoval se k nim...
Škobrtavě začali couvat dokud zády nenarazili na pevnou zeď. Hermioně se z úst vydral slabý výkřik, když Smrtijed vztáhl ruku před sebe s roztaženými prsty, jako by hmatal ve vzduchu, se přibližoval stále víc a víc.
Harry uskočil do strany, když ruka zašmátrala těsně u Ronova ramene. Healey zakopla o své nohy a vrazila do Hermiony, která upadla na Harryho a přirazila ho do protější stěny výklenku. Leželi teď jeden na druhém skácení na zdi.
"Nepřišlo vám," platinový blonďák přimhouřil oči, když Healey ujela podrážka a sesula se o trochu níž, "že tady-"
"Luciusi, na to nemáme čas," poručil tvrdě Snape. Sám se však tvářil poněkud vyděšeně a stále koukal přesně do těch míst, kde leželi naházení jeden na druhém a přimáčknutí ke zdi Healey, Harry, Ron a Hermiona.
Malfoy starší opět spustil ruku a beze slova se otočil čelem zpět k ostatním Smrtijedům.
Healey sotva mohla dýchat, zatínala svaly a snažila se nějakým způsobem udržet aspoň trochu vzpřímeně, jelikož byla zkroucená v tak špatném úhlu, až jí pomalu, ale jistě podjížděly nohy. A kdyby se pokusila narovnat, jistojistě by odkryla plášť z ostatních. Už tak je zakrýval jen tak tak.
Snape otevřel dveře do krámku a přidržel je ostatním, kteří jeden po druhém vstoupili. Stále však nespouštěl pohled z oněch míst.
Healey už to nemohla déle udržet. Ron vedle ní se z ničeho nic pohnul a to jí sebralo už tak malý kousek zbývající rovnováhy. Zprudka se nadechla, když se rychle začala sesouvat k zemi a chňapla se Hermioniny mikiny. Ostatní po ní vyděšeně chmátli, bylo však už pozdě.
Healey tvrdě dopadla na ulici dlážděnou kočičími hlavami a zároveň se jí nějakým způsobem podařilo strhnout s sebou pořádný kus neviditelného pláště...
Snape vytřeštil oči, když se v koutě zdi něco pohnulo, zavlnilo...a v příští chvíli uviděl jak Potterovu hlavu, tak čísi nohy až někam nad kolena, jak se válí po zemi.
Harry vyjekl a okamžitě zaškubal pláštěm směrem nahoru, Healey však na něm dole u jeho nohou ještě seděla, takže docílil jen toho, že Snape na okamžik zahlédl i kus Hermiony.
Ron zděšeně zalapal po dechu a táhl Healey na nohy, zatímco Harry bleskově zatáhl za uvolněný kus a rychlostí světla se do něj opět zahalil.
Stáli teď opět už všichni pod pláštěm, docela skrytí, opírali se jeden o druhého a srdce jim bušila na poplach.
Healey pocítila jak jí cosi jemně proplouvá do mysli a v příští chvíli uslyšela něco, co se doopravdy vůbec neozvalo: "Vypadněte odtud!!!"
Snape vrhl jejich směrem poslední varovný pohled a rychle za sebou přibouchl dveře.
Healey, ačkoliv se jí nohy třásly hrůzou a měla je jako z olova, popadla Rona za paži a ztěžka se rozeběhla pod pláštěm pryč; ostatní se drželi s ní. Před očima měla hvězdičky a namáhavě oddechovala, pusu otevřenou dokořán. Nebrala na potaz neviditelný plášť, jehož lem jim pleskal kolem kotníků...
Tohle byla doopravdy adrenalinová akce.

10. Weasley & Weasley

27. července 2011 v 14:46 | Colette |  Na schovávanou
Desátá kapitola ve Fredově a Georgeově krámku :)

9. Zákeřné myšlenky a podezřelá trojice

27. července 2011 v 14:44 | Colette |  Na schovávanou
Devátá kapitola, snad se konečně přiblížíme tam, kde jsme skončili :)

8....aneb lektvary nade vše

27. července 2011 v 14:42 | Colette |  Na schovávanou
Máte tu další nálož kapitol :) Mimochodem, mám dotaz- jak se na blogu udělá perex? Je toto ono?

Doufám, že si to moc nevezmete..

21. července 2011 v 18:51 | Colette |  Já Colette
Zeptejte se pitomých dospělích, proč tu týden nebudu... ://

Zůstává...TADY.

20. července 2011 v 22:08 | Colette |  Já Colette
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°!OBSAHUJE SPILERY!°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Tak jsem, moji milí, byla dnes na HP, poslením dílu ze všech.
Film to byl určitě vynikající, sice se našlo pár věcí- ale to skoro vždy :)
Celou dobu jsem čekala, kdy se konečně rozpláču. Vlastně jsem kupodivu neplakala ani trochu. A určitě ne u scény, kde zemřel můj milovaný Severus. Ne- to jsem spíš byla otřesená, přišlo mi to brutální a nechutné a potom, Snape...byl to úplně cizý Snape. To nebyl můj milovaný Sev. Ten není troska, co se bojí smrti, krvácí a přitom se objímá s Harrym a říká mu, že má oči po matce. Můj Snape je hrdina, ...pravý Snape až do poslední chvíle.
Jedna nepovedená scéna.
Ve které se mimochodem po celém sále multikina Flóra rozléhalo smrkání a popotahování. Dokonce jeden drsný pankáč, co seděl za mnou plakal...já to slyšela ;)
Ale přiznám se vám, i já několikrát měla opravdu namále abych ze sebe nevydala něco maličko hlasitějšího, než je usilovné mrkání a trašlavý dech. Nastartovaly mě myšlenky, které dal Severus Harrymu a absolutně mě dorazila scéna, kdy Harry sešel po schodech dolů, kde seďeli Ron a Hermiona...a řekl jim to. Řekl jim, že musí zemřít. Dostalo mě, jak ho Hermiona objala a zoufale vzlykla, že půjde s ním.
"Půjdu s tebou...!"
Nevím proč. Snad to byla její bezmyšlenkovitá statečnost. Každopádně si začínám uvědomovat, že mám pro Hermionu a její pocity, které umí dát tak dokonale najevo, slabost.
Je to bezkonkurenční herečka.
Z celého filmu mám tak trochu zvláštní pocit. Kupodivu to nebyl horor. Ne, nebyl- protože úžasný režisér celé to napětí prošpikoval spoustou bezvadných hlášek, až mnohdy celý sál plačtivě vybuchl salvou nervózního smíchu :) Upřímě, doopravdy smíchy řvali bez výjimky všichni v epilogu O 19 let později :) Ovšem, jediná scéna, která mě málem rozplakala to nebyla. Neuvěřitelně hluboké byl úsek s Kamenem vzkříšení a...Siriusem, Jamesem, Lupinem a Lily. To už jsem to skoro nevydržela :D
(Mimochodem, další salva smrkání v sále :)
NELÍBILO SE MI, že ve vzpomínkách měl malý Snape oblek. Já myslela, že byl velmi chudý! Dále Lili- co jí to proboha udělali s vlasy? Měla snad paruku?! Proč Voldemort zabil Snapea právě v přístavu na lodě? :DD V trezoru Belatrix jsem se lámala smíchy, asi jako jediná, ale zkrátka mi přišlo děsně legrační, jak všechny ty džbány a cennosti skákaly, řinčely a množily se :D -vadilo mi na tom, že ty její poklady nepálily- neustále jsem sledovala kůži všech třech hrdinů a čekala, kdy konečně zařvou :DD
LÍBILA se mi scéna s drakem a kovaříčky- byl tak opravdový!
Molly a její souboj s Bellatrix- ten detail, poyby její hůlky, jak rázně odstrčila Ginny- pohyby její hůlky byly tak ůtočné, sečné, řezné, bodné- vynikající, krásně podaný vztek :)
Duch Heleny a scény s Diadémem se také velmy povedly :)
Lenka a její:
"Harry...Harry! Harry, počkej!...HARRY POTTERE, POSLOUCHEJ MĚ UŽ NĚKDY!!!" výborné zoufalství a ukázka toho, jak špatné to už bylo. Zkrátka Lenka, která ztratila nervy :)
Snape a jeho vzpomínky, sice dost často plakal, což si myslím, že ve mě spíše vzbudilo odpor, ale což- málem už jsem to nevydržela a rozplakala se ´:)
Hermionin a Ronův polibek byl decentní- spíše takový...šťastný v tak zoufalé situaci, nebylo to žádné erotické nabušení.
Dalším detailem byla třeba ta situace, kdy Harry zničil další z viteálů a Voldemort to opět pocítil. To byl ten jeden z posledních a na Voldemortovi byla vidět ta hrůza, bolest a strach, málem omdlel...bylo vidět to ohromení.
"Můj pane...-" odvážil se jeden z jeho věrných.
Načež byl bleskově, děsivě zabit Avadou- agresivně, během sekundy, co se odvážil otevřít pusu, neuvěřitelně rychle, jen se zablesklo. Další výborné provedení emocí, Voldemortův vztek ruku v ruce s jeho čirou hrůzou.
Dále vynikající úsek, kdy Harry otočil Kamenem vzkříšení. Další scéna, ve které se mi chtělo hrozně moc plakat a oči jsem měla plné slz. Neuvěřitelně dojemný kus filmu, režisér se krásně držel knižní předlohy a já už dopředu mohla odhadovat, co kdo řekne....to jsem velmi ocenila.
Ke konci, když Voldemort přinesl Harryho rádobymrtvé tělo a přikázal obyvatelům hradu, kteří vyšli na nádvoří, aby se k němu připojili, aby vystoupili a přidali se k němu, jinak budou zabiti. Stál mezi těmi, kdo bránili hrad... A naproti němu, matka, otec, Smrtijedi.
"Přidejte se ke mě, pojďte na mou stranu!"
Nic.
Ticho.
Ani slovíčko.
Po chvíli...
"Draco..." Lucius.
"Draco."
"Draco prosím...!"

°°
A na úplný konec, Nevillova věta, z téže scény s Dracem.
"Nevadí, že Harry zemřel, lidé tu běžně umírají. Jenže, TY ...nic nevíš, nechápeš to, protože Harry nezemřel...zůstává ...TADY." A pevně si přitiskl dlaň na srdce, tváří v tvář Voldemortovi.

7. Severus Snape, pokračování

17. července 2011 v 13:00 | Colette |  Na schovávanou
"A kdo jste vy?"
"Já," vystrčila bojovně bradu, "jsem Healey Downová, jestli vás to tak moc zajímá," odpověděla dívka okamžitě, "a jestli si myslíte že se vás leknu tak to jste na omylu, protože-"
"Kde máš rodiče?" zeptal se nebezpečně.
"Tam," ukázala Healey směrem ke kuchyni.
"A jak se jmenují?"
"Moje mamka se jmenuje Edena Ernbachová, proč vás to zajímá? Půjdete si snad stěžovat? Být vámi tak okamžitě zmizím, jinak si to šeredně odnesete, je tu polovina řádu!"
Muž se ale stále ještě neměl k odpovědi. Ztuhl a zíral na ni.
"Tak kdo jste?!" vyjela po něm, "chcete tu snad něco?".
Chvilku váhal, ale pak se konečně představil. "Severus Snape, těší mne," ušklíbl se ironicky, a pak bez pozvání vykročil úzkou chodbičkou do kuchyně. Healey tam zůstala stát a ohromeně pozorovala jeho záda. Takže Severus Snape...no, tak to bude mít Ron radost. Jestli je opravdu tak děsivý, jak se říká, bude s ním mít co dočinění.
­­­***
Eden vyběhla z kuchyně a vzápětí se s někým srazila. Vypískla a rychle se chytla oné osoby za ramena, aby nespadla.
Snape se nadechl, že něco pikantního řekne, když ta žena vrazila do něj. Pak si to ale rozmyslel a jen si odkašlal: "Ehm, mohla byste mne pustit? Mám mnohem důležitější věci na práci než objímat se s neznámými ženami na chodbách," řekl a odtáhl ji od sebe. V celkem úzké chodbičce bylo docela šero a tak hned na první pohled neznámou nepoznal. Až teď, když si ji pořádně prohlédl, s hrůzou a zároveň jakousi drobnou radostí seznal, že je to Eden, samozřejmě ale na sobě nedal nic znát, koneckonců, podvedla ho.
"Ale já tě přece vůbec neobjímám," pravila rozhořčeně a vztekle si ho změřila.
"Ede-A odkdy my si tykáme?!" opravil se rychle
"No ne, takže ty jsi mě vážně poznal?!" pozvedla jízlivě obočí a jeho předchozí poznámku ignorovala. "Snape," dodala ironicky, pak se otočila na podpatku a odkráčela zpět do kuchyně, kde se zhroutila na židli.
Uražený profesor lektvarů se po chvilce vydal za ní.
***
Ozvalo se dusání po schodech a do předsíně seběhla Hermiona, Harry a Ron.
"Kdo to byl?" zeptal se Harry
"Slyšeli jsme...zvýšené hlasy..." doplnila ho Hermiona bez dechu.
Healey se podívala na Harryho. "Jo," ušklíbla se, "to se ptá ten pravý."
"Tak kdo?" naléhal Ron, zatímco se Harry pomalu vydal zjistit si to sám.
"Severus Snape," odpověděla.
Ron zezelenal. Harry se na místě zarazil a spěšně se vrátil zpět k nim. "Jsi si jistá?" zeptal se s obavou v hlase.
Healey obrátila oči v sloup. "Představil se mi," řekla znuděně. "Jenže, moc pozdě. Nejprve jsem ho pořádně sjela ve smyslu ať vypadne a co tady pohledává."
"T- tak to je... to je nářez," prohlásil Ron obdivně.
"Tam nejdu," zasmál se nevesele Harry, "na konci roku byl na mě pěkně naštvaný, neodevzdal jsem mu domácí úkol a on už mi nemohl dát školní trest."
Healey se nadchla, protože se chtěla na něco zeptat, ale Hermiona ji předběhla: "Počkej, vždyť to nedává smysl-"
"Ostatně jako všechno co kdy vypustí z pusy," ucedila Healey zlomyslně.
Hermiona se na ni překvapeně podívala a pak pokračovala: "...přeci poslední vyučovací den ti ještě školní trest dát může, a ten úkol se musel odevzdat právě poslední hodinu lektvarů, ne?"
"Jo, to jo, vždyť já ho odevzdal, jenže Snape mi ho vrátil, že je prý celý špatně, ať ho předělám a přinesu mu ho druhý den. Ale další den byla právě hostina na konec školního roku a já na tu esej jednoduše zapomněl."
"Není to snad jedno?" ozval se Ron, ale nikdo si ho nevšímal.
"Snape učí v Bradavicích?" zeptala se Healey, úplně zmatená.
"Jo," přitakal Harry, "myslel jsem, že to víš."
Healey zavrtěla hlavou. "Teď už jo...A-"
"Hele, nerada ruším," řekla Hermiona, "ale tohle není to nejlepší téma, které bychom mohli probírat tady v předsíni."
A tak se vydali nahoru do jejich dívčí ložnice - kde se scházeli nejčastěji. Ginny zase někam zmizela a tak měli pokoj jen pro sebe. Posedali si na postele, Milka vyskočila Healey na klín a příjemně hřála.
"Jak dlouho učí v Bradavicích?" ozvala se Healey po chvilce.
"Kdo?" zeptal se Ron.
"No Snape, přeci," vzdychla.
"Tak to ti vážně nepovím," zamyslel se, když zřejmě nepochopil její záměr. Kdežto Hermiona se zatvářila soucitně a i Harrymu to k Healeynému překvapení došlo také celkem brzy.
"Heal," ozvala se tiše Hermiona, "vím, na co myslíš, ale on to určitě být nemůže. Ano, učí v Bradavicích, má sice černé vlasy a oči, stejně tak jako ty, ale těch profesorů se za ty roky mohlo vystřídat hrozně moc. Osobně si myslím, že tvůj otec už tam dávno neučí. Protože z našich profesorů jsi opravdu podobná jen jemu, a ani to snad ne. Rysy máš po Eden a se Snapem máte vážně nanejvýš společnou právě barvu očí a vlasů...Já nevím, můžeme se tedy potom podívat do nějakých registrů...ale, víš kolik takových lidí chodí po světě? A ty Harryho poznámky byly jen žertíky. Hodně blbý žertíky."
"A já si taky nemyslím, že by byla tvá mamka schopná zamilovat se do takovýho prevíta," přisadil si Harry.
Tentokrát Healey neudělala vůbec nic. Jen tiše seděla a přemýšlela o tom co jí právě Hermiona řekla. "Asi máš pravdu," připustila nakonec. "Co vlastně v Bradavicích učí?
"Lektvary," přispěchal s odpovědí pohotově Harry.
***
Mezitím v kuchyni
"Takže ty mi chceš říct, že ona je tvoje dcera?!" Snape rázoval po místnosti sem a tam
"Ano," přisvědčila Eden naprosto v klidu, ačkoliv se jí mírně chvěla kolena. Vidí ho, po tolika...kolika? Patnácti letech? Vidí ho, vidí Severuse Snapea-muže, kterého tak věrně milovala...kterého nenáviděla. Byl pořád stejný, naprosto...nezměnil se ani trošičku...Vlastně ano, trošičku ano; teď už pro něj byla cizí...zkrátka minulost.
Snape se prudce zastavil, zlobně se na ni podíval a otevřel pusu na protest.
"Molly, Albusi," poprosila je Eden, "mohli byste nás na chvilku nechat o samotě?"
Brumbál, který do té doby zkoprněle seděl u stolu, se až přeochotně zvedl a zamířil ke dveřím.
"Ale co večeře?" namítla Molly, která však stejně nevařila. Úplně na to totiž zapomněla. Stála u plotny a sledovala nastávající hádku, zvědavá co z toho vyjde.
"Ta počká," řekla Eden hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky a nespouštěla přitom oči ze Snapea.
Paní Weasleyová s praštila vařečkou do hrnce, vypochodovala ven a zavřela za sebou dveře.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" zasyčel Snape. "Proč jsi utekla?!"
Eden ztratila nervy. "A proč jsi ty odešel ke Smrtijedům?!" zaječela na něj.
Neodpověděl.
"Kde jsi byla? Hledal jsem tě!" vztekal se.
"Zato já jsem tě nemusela hledat vůbec. Jsi tam pořád, viď?"
"Kde?"
"V Bradavicích."
"Samozřejmě, o co ti jde?!" vyštěkl.
"No bezva..." ujelo Eden.
"Jak to myslíš...?" zeptal se Snape nebezpečným tónem.
"Asi tak, že tam budeme spolu," zamračila se na něj.
Snape ztuhl. "To teď vynechejme, neodváděj řeč jinam!"
"Dobře, ale nevím, co po mě chceš..."
"Kdo- je- její otec?" hláskoval Snape rozhozeně.
"Už jsem ti řekla, tohle se nedozvíš, a proč to chceš vlastně vědět? Co tobě na tom sejde?"
Proč to chtěl vědět? Přeci aby měl jasno v tom, kvůli komu ho opustila, aby ho mohl najít, pěkně si to s ním vyřídit!
"To je moje věc," řekl jen. "Je to mudla?"
"Ne."
"Kouzelník?"
"Logicky."
"Znám ho?"
"..."
"No tak!"
"Jo...snad."
"...učí se mnou?"
"To vážně nevím," ucedila Eden. Bylo to jako hra na schovávanou ...hledat někoho, kým vlastně jste...hledat sebe...

7. Severus Snape...

17. července 2011 v 12:59 | Colette |  Na schovávanou
Dny plynuly jeden za druhým a Healey sotva postřehla, že červenec už brzy končí. Za celou tu dobu se nedělo nic zajímavého. Bylo pár útoků, výzvědných akcí a spoustu porad... Brumbál docházel do Fénixova řádu každou středu a pátek, výjimečně i v pondělí. Healey šlo učení velice rychle. S Hermioninou pomocí už probírala s Brumbálem poslední látku třetího ročníku. Ředitel jí pokaždé donesl potřebné učebnice a ona z nich pilně studovala, vždy tři hodiny denně- OPČM, přeměňování, kouzelné formule a potom, ve volném čase nakukovala do učebnic od - jak to ředitel nazval - lehčích předmětů. Hermiona jí opravdu hodně pomáhala v nacvičování užitečných kouzel - jako třeba rozsvícení hůlky, přivolání předmětu, nebo kouzla reparo. Harry se konečně trochu zklidnil s tím: "Hele, víš komu jsi teď byla podobná?", a Ron ji celkem obstojně naučil hrát kouzelnické šachy.
Jelikož tu Helaley byla už přibližně měsíc, začala je všechny brát téměř jako svou rodinu. Otrkala se, přestala být nesmělá a dokonce i Milka se tu začala cítit dobře; skamarádila se s Křivonožkou a spali spolu v jednom košíku.
Healey, ani ostatní se ven moc nedostávali. Občas přišla Tonksová, nebo Kingsley, kterého už stačila poznat, aby jim předali důležité informace ohledně Voldemorta a jeho plánů, nebo Mundungus - mrňavý páchnoucí zlodějíček se svým osobním doprovodem v podobě Moodyho a jeho čarodějného oka.
Eden měla spoustu práce na ministerstvu a v řádu, přesto se však Healey věnovala, pomáhala jí s učením asi tak stejně jako Hermiona a za dlouhých nocí jí ve světle lampičky vyprávěla staré příběhy, nebo rozčesávala vlasy a ukazovala jí stará alba s fotkami.
Healey už dávno nebyla malé dítě, vlastně už ve svých brzkých šesti letech se o sebe sama dokázala postarat, přesto však stále ráda sedávala v peřinách, poslouchala hlas své matky a vynahrazovala si tak ta uplynulá léta, kdy musela být zavřená v dětském domově, úplně sama...
Ty chvíle byly nádherné. Eden měla svou vlastní ložnici, kdesi ve druhém patře a Healey za ní často chodívala, učila se tam a povídala si s ní. Nakonec to zašlo až tak daleko, až si byly blízké jako sestry...Healey Eden několikrát našla se zarudlýma očima a kapesníkem v ruce, tehdy si k ní tiše přisedla, přitiskla se k ní, a mlčky spolu seděly, hleděly do zdi a do stropu a svou přítomností podporovaly jedna druhou, přemýšlely nad svým ponurým životem a jasně si uvědomovaly, že v této době mohou během chvilky, během té hodiny, co Eden jde na výzvědy, ztratit jedna druhou.
Healey si moc dobře dokázala představit, jak se její matka si cítí. Ani ona sama to neměla nejlehčí, jistě, měla tu Harryho, Rona a Hermionu, Ginny a Siriuse a ostatní. Přesto se ještě stále často cítila osamocená a nevěděla, co si sama se sebou počít. Dostavovaly se i bezdůvodné stavy deprese...možná to bylo tím vším, co musela ještě stihnout, možná tím, že dům na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct byl veliký a ponurý se spoustou temných zákoutí, chodeb a neprozkoumaných pokojů, nebo také tím, jak se cítila Eden... Připadalo jí, že snad zrcadlí pocity své matky. Když byla Eden nešťastná, cítila se Healey navlas stejně. Věděla sice, že v takových chvílích by měly být spíše jedna druhé oporou, věděly to obě, ale nějak to...prostě to nešlo, nešlo to jinak, pokud nebyly chvilku spolu. A nepotřebovaly slova, aby rozuměly té druhé...
Healey seděla v jejich dívčím pokoji a sledovala, jak Harry, Ron, Hermiona a Ginny hrají Řachavého Petra. Na klíně měla rozloženou tlustou zaprášenou bichli, spíš jen tak pro efekt, aby se cítila jako, že něco dělá. Původně měla v plánu se z ní opravdu něco naučit, ale poté, co se přistihla, jak vůbec nečte, nýbrž kouká Ginny přes rameno a hlasitě se směje s ostatními, vzdala to.
Ve chvíli kdy Milka vyskočila na stůl a rozsypala tak po zemi celý balíček karet uslyšela Healey zvonek. "Dojdu tam," zvedla se rychle ze své postele a rozeběhla se ke dveřím, zatímco její čtyři kamarádi zajeli pod stůl a začali chytat Milku, která spadané karty nadšeně cupovala.
Healey doufala, že by to mohla být Tonksová, která se za tu dobu stala její dobrou přítelkyní. Kolikrát se spolu u stolu v kuchyni nasmály až sotva mohly dýchat, nebo dostaly čtvrthodinový záchvat smíchu, kdy se Sirius pokoušel křísit jednu nebo druhou... Předevčírem, co se ve Fénixově řádu stavila Tonksová naposled, slíbila Healey, že pro ni přinese nové vydání knihy o slavných kouzelnících dvacátého století, a ona už se nemohla dočkat. Tonksová ji pravidelně zásobovala knihami, časopisy a brožurami všech druhů, a jak se později ukázalo, měly obě stejný vkus.
"Jdu tam!" zakřičela Healey, když se octla u posledního schodu; to aby ostatní věděli, že se nemusejí zvedat. Bylo to takové domovní pravidlo. Nejednou se totiž stalo, že někdo zazvonil a ze všech světových stran domu se ke dveřím seběhli úplně všichni, kdo v tu dobu byly v hlavním štábu. Healey se rozeběhla ke dveřím, položila ruku na kliku a otevřela.
Ne, nebyla to Tonksová.
Do předsíně napochodoval jakýsi muž. Healey ho tu ještě nikdy neviděla. Byl vysoký, měl mastné černé vlasy někam na ramena a jeho černý plášť za ním působivě vlál.
Healey zavřela a udiveně na něj pohlédla.
"Kdo jste?!" zeptala se útočně a vytáhla hůlku.
Postava se otočila a probodla ji tvrdým pohledem svých temných očí.
"A kdo jste vy?" zeptal se muž po chvilce mrazivě.
Healey strnula.
***
Eden, která právě spolu s Molly a Brumbálem, jež se tu stavil na oběd, seděla v kuchyni a popíjela kávu, uslyšela zvuk otevíraných dveří.
"Kdo jste?!" zaslechli Healeynin hlas.
"Kdo to je?" napřímila se Eden a napůl připravená vyskočit z lavice pohlédla na Brumbála.
"Klid, to je jen- "
"A kdo jste vy?" donesl se k nim tichý hlas z předsíně.
Brumbál se usmál: "Myslím, že Severus už dorazil."
"Kdože?!" vyjekla Eden a vymrštila se na nohy.
"Vy si snad nepamatujete?" zeptal se ředitel vlídně. "Přeci profesor Snape."
Eden zbledla a zatvářila se, jako by jí vzal pánví po hlavě.
"To snad ne..." zašeptala. Věděla, že se s ním někdy setkat bude muset. Čekala však, že nejdříve na škole...a bála se toho.
"Brumbále, to jste mi nemohl..." nedokončila a vyděšeně se na něj podívala.
"Promiňte, myslel jsem - nebo, copak se něco stalo?"
Eden zbledla ještě víc. "Ne," zamumlala tiše, i když by mu teď nejradši dala pěstí do nosu, a vyběhla z kuchyně.
***

6. Nepříjemně podobná

17. července 2011 v 12:53 | Colette |  Na schovávanou
"Takže, slečno Downová," začal Brumbál svůj proslov o tři dny později. "Přečetla jste ty knihy, co jsem vám dal?"
Přikývla. Popravdě, přečetla už úplně všechny.
"Výborně," pochválil si "V tom případě se už nemusím více ptát a můžeme konečně začít."
Stáli v jednom z mnoha pokojů Fénixova řádu. Ředitel ho upravil tak, že vypadal jako nějaká tělocvična. Byl větší a bez nábytku. Dřevěná podlaha se jen leskla, po dvou protějších dlouhých stěnách se táhla obří zrcadla a ozvěna tam opakovala každé slovo.
"Co byste ráda zkusila jako první?" podíval se na ni Brumbál
Healey jeho otázka překvapila, vždyť přeci on tu velí...
"Noo," protáhla pomalu, "já bych ráda tu obranu."
Brumbál se usmál-očividně to čekal. "Dobrá, tak tedy, nejprve vás naučím jak odrážet kouzla. Formule zní protego, ale to už vy víte, nemýlím-li se, a v nejhorším prostě uskočte."
Healey ztuhla. Praktickou výuku tak brzy nečekala. Mezitím se Brumbál otočil a spokojeně odešel na druhou stranu.
Healey křečovitě svírala hůlku, se kterou doposud nezkusila ani accio nebo lumos a měla tu teď vytvořit ochranný štít, kterým nepronikne Brumbálovo kouzlo...?!
"Takže, slečno, až napočítám do tří, vyšlu proti vám odzbrojovací kouzlo. Vy se pokusíte včas vytvořit dost pevný štít a udržet si ho, ano?"
Dívka prkenně přykývla.
"Tak, raz-dva-TŘI!" ředitel sotva pohnul rukou a poručil: "Expellarmus."
Healey bleskově zareagovala. Prudce švihla svou vlastní hůlkou z ořechového dřeva. "Protego!" vykřikla a před ní se rázem objevil zářivý modro-tyrkysový štít.
Brumbálovo kouzlo do něj narazilo, hladina štítu se rozechvěla a odrazila rudý paprsek opačným směrem.
Ředitel nepatrně zavrávoral a uskočil, když kolem něj cik-cak proletělo jeho vlastní kouzlo a rozbilo se o stěnu za jeho zády. Tvářil se absolutně ohromeně.
Hned nato se Healeynin štít rozplynul a dívka se zhroutila k zemi.
Brumbál rychle slonil svou hůlku a rozběhl se k ní. "Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě a podal jí ruku.
Neomdlela. Jen ji tím vysílením už neunesly nohy. Motala se jí hlava a v uších jí hučelo, přesto však statečně přikývla a nechala ho aby jí vytáhl do stoje.
"Tedy slečno Downová, neříkejte mi, že jste se to ještě nikdy neučila!" řekl jí po chvilce co si urovnala oblečení a konečně se přestala třást.
"Ne, neučila," vydechla Healey "Nemohu uvěřit, že jsem to dokázala."
"Ani já ne," pohladil si Brumbál vous.
"Jak je to ale možné? Bylo to moje první kouzlo."
"Sám tomu moc nerozumím ale...asi máte prostě obrovské kouzelnické nadání," pravil prostě. Pak potřásl hlavou. "Dobrá, chcete to zkusit ještě jednou?"
"Samozřejmě!" přitakala horlivě.
"Tak tedy, zkusíme znovu ten ochranný štít. Když se vám ho opět podaří udržet pevný a neskácíte se na zem, budeme si moci vyměnit role."
Healey se rozzářila. "Vážně?" zeptala se s nadějí v hlase.
Brumbál přikývl. "Připravte se," usmál se na ni a přemístil se na druhý konec místnosti. "Tentokrát vyzkouším těžší kouzlo," upozornil ji, potom kývl a napřáhl před sebe hůlku. "Nuže, raz-dva-TŘI, MDLOBY NA TEBE!"
V Healey hrklo. "PROTEGO!" vyjekla jako šílená, ale štít, který se před ní zhmotnil byl mnohem průhlednější než ten minulý. Healey zachvátila vlna paníky, když omračovací kouzlo narazilo do její vlastní, ubohé ochrany. Štít to odrazilo, směrem k ní, Healey uskočila, zakopla o vlastní nohy, upadla na zem a ve chvilce, kdy se štít rozplynul jako pára, jí nad hlavou prosvištěl oslabený, světle oranžový paprsek a narazil do stěny za ní. Ozvala se hromová rána, jak kouzlo narazilo na pevnou překážku, kus zrcadla pukl a s děsivým skřípotem se vysypal na zem.
Healey se snažila co nejdříve vydrápat na nohy, pod nohama jí křupaly střepy a kolena se jí třásla.
Brumbál k ní vykročil. "Zaváhala jste," sdělil jí.
"Já vím," přiznala.
Ředitel si ji prohlédl od hlavy až k patě. "Jak vidím, nic se vám nestalo."
Healey přikývla.
"Výborně, tak to mělo fungovat, to zrcadlo nemělo být nebezpečné. Podívejte," a zvedl ze země jeden malý střípek, "je dokonale zaoblený."
Potom ho s úsměvem upustil zpět na zem a mávl hůlkou: "Reparo."
A všechny střepy se vrátili zpět na své místo, kde se opět scelili v jednolitou lesklou rovinu.
"Tak, teď se ale vraťme k vašemu problému, neměla jste pevný štít, jak to?" zeptal se mile.
"Lekla jsem se, že mě omráčíte," prohlásila zahanbeně.
"Ano, to je samozřejmě méně příjemné, než pouhé odzbrojení," zaculil se Brumbál, "stačilo by pouhé enervarte abych vás znovu probudil, ale přesto si myslím, že jste se z toho poučila a výměnu rolí si zasloužíte, i když s odřenýma ušima."
Healey vykouzlila na tváři ten nejnevinnější úsměv.
"Teď se budete pokoušet odzbrojit vy mne..." upřesnil ještě Brumbál.
Trénovali celé odpoledne. Healey se ani jednou nepodařilo sebrat řediteli hůlku,´No ještě taky aby,´pomyslela si,´vždyť je to nejmocnější kouzelník na světě.´Zato měla co dělat s uskakováním před svými vlastními odraženými kouzly. Ředitel si ji ale stejně nemohl vynachválit. Říkal, že takhle jim to půjde mnohem rychleji, když je prý Healey tak nadaná.
Nakonec jí dal ještě pár otázek, aby si ověřil, jak moc si toho zapamatovala z knih. Bezchybně odpověděla úplně na všechno...Tedy, až na záludnou otázku o mozkomorech. Healey si nejprve myslela, že je to nějaká nemoc, jelikož to ještě nikdy neslyšela. Brumbála to hrozně pobavilo. Vysvětlil jí to a řekl, že přijde opět za týden - tedy v pátek, a že si do té doby má přečíst Přeměňování pro první ročník a udělat si výpisky z jedné takové brožurky, kterou jí přinesl.
Také jí pověděl, že po dobu prázdnin jí zrušil hlídáček, a že si tedy do jejich příštího setkání může toho trochu natrénovat, aniž by byla potrestaná ministerstvem. Pak se ještě ptal, jak vychází s Harrym, Ronem a Hermionou, a jak se jí líbí ve Fénixově řádu. Healey mu řekla, že je tu moc spokojená a ještě se z něj pod rouškou lsti pokusila dostat, jestli náhodou něco neví o jejím otci. Laškovně se usmál a prohlásil, že mu Eden sice odmítla cokoliv říci, ale že tuší...Logicky se potom upřímně bavil nad tím, jak si Healey lámala hlavu a jak jí vadilo, že už dva lidé vědí něco víc než ona.
***
"Tak co jste trénovali?" ptal se Ron zvědavě.
Seděli v knihovně a pozvolna se probírali celými stohy knih. Hermiona si totiž umanula, že když má teď Healey dočasně zrušený hlídáček, což podle jejího názoru bylo naprosto úžasné, musí toho využít a rozhodla se, že jí s učením bude pomáhat.
Právě teď rozčileně listovala nějakou starou ošmatanou knihou.
"Ne, to zase není ono!" vykřikla snad už po sté a naštvaně s ní praštila o desku stolu. Vzápětí však knihu opět uchopila a začala se jí omlouvat...
"A co vlastně hledáš?" zeptala se Healey poněkud podrážděně, protože už ji neustálé Hermionino mumlání a naříkání nervovalo.
"Byla tu jedna taková, taková učebnice pro začátečníky. Byla hrozně stará, ale bylo v ní všechno," kvílela Hermiona a pletla si, samou nervozitou z vlasů copánky.
"O čem byla?" zeptal se Harry a zvedl hlavu od starého výtisku Denního věšce.
"No právě, o kouzelných formulích," odpověděla mu a zhroutila se na lavici vedle něj.
"Hermiono," překvapeně se na ni podíval, "proč nezkusíte accio?...I když, vlastně," opravil se po chvilce, "to Healey nezvládne..." Nemyslel to nijak zle, ovšem, klidně to tak mohlo vyznít.
"A to řekl kdo?!" napřímila se uražená.
"To není tvoje chyba, tohle by nikdo-" začal Harry.
"Já vím, že to není moje chyba!" zasyčela Healey tiše.
Harry nadskočil.
"Co je zas?!" vyštěkla na něj, protože to jeho chytání se za pusu a lekání se, kdykoliv promluvila a něco se jí nelíbilo jí už vážně lezlo na nervy.
"Málem jsem si myslel, že sem přišel Snape, takovýhle tón nasadí vždycky, když v kotlíků špatně míchám," sdělil jí.
"U MERLINA! Dej mi už pokoj s tím vaším Snapem! Mě totiž vůbec nezajímá kdy a v čem jsem mu podobná. Já stejně vím, že to říkáš jen proto, abys mě vyprovokoval," naštvaně na něj zahlížela.
"Vyprovokoval k čemu? Co je to za nesmysl?!" dopálil se Harry.
"Tak dobře, stačí," natáhla Hermiona ruce v ochranném gestu. "Klid. Heal, promiň, my jsme netušili..." nedokončila a pak pokrčila rameny. "Zkus to."
"Jo, co my víme?" podpořil ji Ron.
Healey pozvedla hůlku: "Jak se ta kniha jmenovala?" zeptala se ještě, už klidným tónem.
"Mám takový pocit, že Velká kniha kouzelných slov a zaříkadel," zareagovala Hermiona pohotově. "Nic neobvyklého."
"Dobře, tak tedy: Accio Velká kniha kouzelných slov a zaříkadel."
Kdesi vzadu, za nimi se ozvalo tlumené bouchnutí a po chvilce se k nim jednou z chodbiček rozlétla požadovaná kniha.
Hermiona obdivně zavýskla.

5. Vlastní hloupost

17. července 2011 v 12:52 | Colette |  Na schovávanou
Druhý den se u nich na oběd stavil Brumbál a hned si Healey zavolal k sobě. Udělal jí sice milou, ale neuvěřitelně nudnou přednášku na téma učení a kouzlení a sdělil jí, že dvakrát do týdne, když se mu to podaří tak někdy i třikrát jí bude osobně vyučovat, a že by si do té doby měla přečíst učebnice pro první ročník, které jí přinesl. Do jejich příští schůze jí předepsal Přeměňování pro začátečníky a Obranu proti černé magii- prvním ročníkům.
Také jí řekl, že se bude učit jen ty nejzákladnější předměty jako právě přeměňování, OPČM, lektvary, kouzelné formule a také trochu od dějin čar a kouzel. Ale, že tak lehké, jako péči o kouzelné tvory, astronomii, věštění a bylinkářství si může ve volném čase nastudovat sama. A samozřejmě, že na konci prázdnin bude skládat zkoušky. Jistěže se budou snažit, aby se dostala do šestého ročníku, kam podle věkové skupiny patří, ale pokud by na to neměla, nebyla by prý jiná možnost a pak by jí podle jejích znalostí a podle toho, jak by prospěla zařadili do určitého ročníku, s tím, že šestý by byl maximum. Jen jeho poslední věta, než se rozloučil a odešel - že ji nebude učit jen on, ale najde ještě někoho, protože sám by to asi nestíhal, ji mírně znepokojila. Věděla sice, že se nemá čeho bát, ale za tu chvilku pojala k Brumbálovi zvláštní důvěru a představa, že by ji učil někdo, koho třeba vůbec nezná se jí příliš nezamlouvala.
V prvních dnech si spíše než co jiného užívala nového života. Tak krásného... Dováděla s Hermionou a s Ginny a na učení se ani nekoukla.
´Zbytečnost,´ říkala si, ´dva měsíce, to je spousta času. To zvládnu potom.´
Z omylu jí o týden později vyvedl až Brumbál, který, jak říkal, se nečekaně dostavil do Řádu, a že si Healey vyzkouší. Samozřejmě neuměla ani ň... Nepotrestal jí, bylo na něm ale vidět, že ho zklamala. Násilím to z ní páčit nechtěl, a tak dal Healey ještě další tři dny času. Byla zahanbená a smutná sama ze sebe. Přeci se chce dostat do Bradavic. Pokud opravdu nebude vůbec nic umět, nepřijmou ji.
A tak teď seděla v knihovně řádu, líce celé zrůžovělé, jak se snažila dostat si do hlavy alespoň něco z Přeměňování pro začátečníky. Jakmile Brumbál odešel, vrhla se na OPČM a učebnici už úplně celou přečetla. Dobrá, tak tedy ne celou-něco přeskočila, ale i sám Brumbál říkal, že to nevadí. Že nevadí, když sem tam něco vynechá...
Obrana proti černé magii jí docela zajímala. Přišlo jí úžasné na někoho útočit, nebo se bránit. V jejích představách stála v mlhavém oparu proti soupeři a s úsměvem na tváři jen lehce odrážela útočné kletby a plavně jako laň před nimi uskakovala, prováděla složité otočky a obraty tak lehce, až to skoro vypadalo jako tanec, bílé šaty vlály okolo ní, když dělala složité, téměř baletní, úkroky do stran... Tanec smrti...to se také dočetla. Do tohoto fígle se musela vložit spousta energie, temperamentu a nadšení...strach byl vlastně nežádoucí. Bylo to tak jednoduché a zároveň nesplnitelné. Jakmile se to jednou někdo naučí, budete takřka nestrefitelným...Byla to však obrovská výjimka, když někdo toto zvládl, kromě jiného hrály roli i umělecké sklony a povaha. Navíc, použití tohoto typu obrany se smělo použít jen párkrát za život...A nakonec, ten, kdo tančí Tanec smrti neútočí, pouze odráží kletby, a jeho soupeř se vlastně poté vyřadí sám...
Přeměňování už jí nepřipadalo až tak zajímavé a do knihy se musela skoro nutit. Byla to nudná, stará roztrhaná učebnice, psaná stylem výpisků, bez obrázků ani kreseb, se byla složitými slovy, spojeními a výrazy, které Healey neznala a nebyly jí až tak úplně jasné.
Vrzly dveře a objevila se Hermionina střapatá hlava. "Heal?" špitla tiše.
Dívka zvedla hlavu a unaveně se na kamarádku podívala.
"Poslyš, nemusíš snad ty knihy přečíst do zítřka?" zeptala se Hermiona a svraštila obočí. "Když se do toho budeš nutit, stejně si nic nezapamatuješ."
"To víš jak?" zeptala se Healey pochybovačně.
Hermiona se usmála. "Vlastní zkušenost."
Healey, i když nerada, jí musela dát za pravdu. Vzdychla a zaklapla knihu. "Tak jo, končím, alespoň pro dnešek," souhlasila, zvedla se a protáhla ztuhlé svaly. Věděla, že má její kamarádka pravdu, přesto se stejně dostavil drobný červík pochybností.
´Neříkala jsi snad, že už se budeš snažit?´
´Jsem tu už několik hodin, nadřela jsem se dost!´
´Tímhle tempem nic nedokážeš...´
´Zítra v tom přeci budu pokračovat!´
´...znovu zklameš...´
´Ne! Nechej mě na pokoji!´
Hermiona pokývala hlavou a zmizela.
Healey vyšla ven za ní a zamířila zkontrolovat situaci v kuchyni. Nikdo tam nebyl. Šlohla z kredence jednu mléčnou sušenku a přejížděla obezřetným pohledem potemnělou kuchyní. Usmyslela si, že by bylo dobré si ještě jednou projít tak starý a obrovský dům, určitě se tak i odreaguje. Když jí ho ukazovala trojice, vždy jen rychle nakoukli dovnitř, seznámili ji s kterým že to pokojem má čest a postoupili zase dál.
Healey vyšla ven a po schodech nahoru, chvilku si prohlížela useknuté
hlavy skřítků na stěnách. ´Chudinky malý,´pomyslela si a strčila si zbytek
sušenky do pusy. I když...po setkání s Kráturou si na domácí skřítky neudělala zrovna pěkný názor.
Vyšlapala do dalšího patra a nakoukla do nějakého pokoje. Zůstala ohromeně stát. Tak tady teda včera nebyli! Rychle si utřela prsty, oblepené drobky, o kalhoty a vešla dovnitř. Fascinovaně si prohlížela obrovitanánský nástěnný koberec, který zakrýval úplně všechny stěny a dokonce i strop-Byl celý zelený a Healey si všimla, že je na ně vyobrazen veliký strom s propletenými větvemi, na kterých jako plody byla kolečka s názvy jmen.
Brzy si uvědomila, že je to rodokmen Blacků. Celý si ho pečlivě prohlížela, zkoumala kdo byl čí sestrou nebo bratrem a úplně při tom zapomněla na čas. Až když se z chodby ozval vyděšený hlas, vyběhla ven a spatřila o patro výš, nad sebou Eden, která se nakláněla přes zábradlí a volal ji.
"Healey!" zachraplala její matka, spěšně seběhla schodiště a vyrazila k ní. "Healey, já myslela...tohle mi už nikdy nedělej!" mračila se Eden.
"Ale mami, vždyť jsem v pohodě," zavrčela. Zlobila se, protože se ukázalo, že se vyděsila úplně zbytečně, a to neměla ráda...
"Jenže taky jsi nemusela."
Healey si povzdechla. "No dobře, příště ti dám vědět až půjdu na záchod," řekla ironicky.
"Heal!" vyjela na ni Eden. "Tohle není legrační!"
"Ani nemělo," odsekla.
Eden zůstala stát jako solný sloup. Přestože znala Healey jenom takovou chvilku, nikdy u ní neslyšela tenhle tón; očividně neměla ráda, když jí někdo říkal co má dělat.
Donutila se ke klidu. "Tak jo," zhluboka se nadechla, "choď si po tomhle domě jak chceš, ale ven nesmíš. A když se mi neozveš ani na druhé zavolání- "
"Jo, tak si klidně můžeš myslet, že mě unesli Smrtijedi," zašklebila se Healey, "nebudu ti to vyčítat."
Eden se zamračila. Pak se ale zničehonic rozesmála. "Taková hloupá situace! Hádáme se tu kvůli úplné blbosti."
Healey to ale moc k smíchu nepřišlo. Ona se nehádala...! A tak se raději optala: "Proč jsi mě vlastně volala?"
"Chtěla jsem se tě zeptat na ty knihy, co ti dal profesor Brumbál. Jak jsi na tom?"
Healey jen pokrčila rameny. "Nevím, přečetla jsem už celou tu obranu a teď jsem někde v půlce přeměňování."
Eden se zatvářila ohromeně. "A kdy začnete cvičit?"
"Brumbál říkal, že by se tu měl objevit pozítří..." pak se Healey roz-hlédla a zničehonic přešla k jinému tématu. "Mami, je táta v řádu?" zašeptala tlumeně.
Eden se zarazila. "Zlato, já...myslím, že ano."
Healey se zatvářila vítězoslavně. "Je to Sirius?"
Eden na chvilku ztuhla, první písmeno jí vyděsilo k smrti. Pak se ale rozesmála na celé kolo.
"Ty hloupá," lapala po dechu. "Jistěže ne, jak tě to napadlo?"
"Noo, má černý vlasy...a prostě," trochu zklamaně se zarazila. Teď si uvědomila, že se vlastně Eden ani Sirius k sobě nikdy nechovali jako rozhádaný pár. Byli prostě jen dobří kamarádi.
Eden ještě namáhavě oddechovala. "Heal, nesuď jen podle vzhledu," usmívala se. "To by tvým bratrem mohl být klidně...třeba Harry.
Healey se zatvářila absolutně vyděšeně a když Eden spatřila její výraz, musela se znovu smát. "To byl jen vtip!" uklidňovala ji.
Healey však vypadala poněkud nedůvěřivě. Eden ji vzala kolem ramen.
"Pojď."
"Dáte si čaj?" zeptala se Molly když překročily práh kuchyně.
"Nene, díky," odmítla Eden, ale Healey o jeden poprosila.
Když pak před ní paní Weasleyová postavila horký hrnek, jen si z něj trochu usrkla a pak jim oznámila, že si ho nechá vychladnout a zmizela.
Rozhodla se, že půjde najít tu jejich slavnou trojku, čaj byl ještě opravdu moc horký...a bez nich tu byla šílená nuda. Na prohrabávání domu už neměla náladu a na čtení už vůbec ne. Vystoupala po schodech nahoru do třetího patra a nakoukla do jejich pokoje. Nikdo tam nebyl. Zavřela je, obrátila se a buch! Do někoho tvrdě vrazila. Vyjekla, udělala krok dozadu a málem by spadla ze schodů, nebýt Siriusova pohotového zásahu. Chytil ji a ona našla ztracenou rovnováhu.
Malinko se začervenala, při pomyšlení, co o něm ještě před chvilkou povídala. Vzpamatovala se však rychle. "Fuj, to jsem se lekla," naoko se na něj zamračila a pak dodala: " neviděl jsi Rona nebo Hermionu?"
Sirus se usmál. "Jo, před chvilkou mi pomáhali krmit Klofana, všichni tři. A co ty, že se tu tak potuluješ?"
"Já se nepotuluju!" bránila se. "Hledala jsem je."
Sirius se zasmál. "Tak to jo. Myslím, že budou někde ve čtvrtým."
Healey vyklusala ještě o jedno patro výš a opravdu; zrovna vycházeli ze dveří od pokoje obřího hipogrifa.
"Ahoj," pozdravila je. "Nechcete jít dělat něco užitečného?...třeba...no, je tu nuda," přiznala nakonec.
"To bych řekl," zahučel Ron nabručeně.
Hermiona vážně pokývala hlavou. "A co byste chtěli?" zeptala se a posadila se na schody.
"To by mě taky zajímalo," založila si Healey ruce na prsou a změřila si je pohledem. Harry se rozesmál.
"Co je?" zeptala se rozmrzele.
"Ále, jen jsi mi teď někoho připomněla."
"Koho?" znuděně ohrnula ret.
"Snapea!" kuckal se Harry.
´Pitomec´pomyslela si a významně povytáhla obočí. "A to je jako kdo?"
"Sadista," odpověděl Harry. "Hrozný, on uč- "
"Aha," přerušila ho Healey mrzutě. "Tak co kdybychom dělali něco zábavnějšího, hm?"
Hermiona se zatvářila překvapeně, ale postavila se.
"Počkej," ozval se Ron strašidelným hlasem a podíval se na Healey. "Tebe vážně nezajímá, kdo je to Severus Snape?"
Healey se otřepala. "Ani ne, asi...nějaký kouzelník, ne? Ale jméno má teda děsivý..."
Ron se uchechtl a zvedl se ze schodů, kam se předtím svezl vedle Hermiony. "To bych teda řekl." Očividně už se těšil, až ho Healey uvidí na vlastní oči.

4. Seznámení

17. července 2011 v 12:51 | Colette |  Na schovávanou
Postupně se jí představili úplně všichni. Byli tam: Remus Lupin, Sirius Black, Alastor Moody, Artur Weasley, ta dívka která na Healey působila tak inteligentně se jmenovala Hermiona Grangerová, a ti dva chlapci-Ronald Weasley a Harry Potter. Potom samozřejmě paní Weasleyová a Tonksová..hmm...Nymfadora.
Když se atmosféra konečně trochu uklidnila, zavedla je paní Weasleyová do kuchyně. Všichni dospělí si posedali na dřevěné lavice za stolem a vyhnali mládež.
Healey se plaše vyhnula ošlehanému kouzelníkovi se spoustou jizev a nechutným okem a proklouzla ven na chodbu.
Eden jim musela všechno převyprávět. Jen Healeynina otce zatajila. A oni zase jí potřebovali sdělit, co se za posledních devět let, co o sobě nedala vědět, změnilo. Vlastně, bylo to něco jako porada.
Jakmile se za nimi zavřely těžké kuchyňské dveře, podívala se Hermiona na Healey.
"Tak pojď, ukážeme ti kde budeš spát."
Vystoupali několik pater a potom, ve třetím, se konečně zastavili.
"Tady je můj a Ginnyin pokoj, budeš tu s námi," sdělila jí Hermiona a otevřela dveře.
"Kdo je Ginny?" zeptala se Healey a prohlížela si ne moc útulnou místnost.
"Moje sestra," odpověděl jí Ron, který s Harrym po celou dobu šel za nimi. "Je teď pryč, jela s Kingsleyem na Příčnou. Za chvilku by se měla vrátit."
"A...nebude jí vadit...no, že tu bude se mnou?" zeptala se Healey zoufale a těkala očima mezi těmi cizími tvářemi.
Hermiona se rozesmála. "Ne, to určitě ne, je hrozně hodná. Jen doufám, že to nevadí tobě."
"Nee," zamítla to Healey okamžitě a rychle si složila věci do jednoho z koutů.
"Dojdu ti pro povlečení a peřiny," nabídl se Harry. Vděčně se na něj usmála a on odešel.
"Nevím, budeš chtít asi nějakou skříň, viď?" zeptala se Hermiona.
Healey se na ni usmála také. "Ale...jo, bylo by to milé."
"Tak až skončí dole porada, řekneme někomu z dospělých, asi Lupinovi, co Rone?" pohlédla Hermiona na svého kamaráda. Ten jen něco nesrozumitelně zabručel. Po chvilce trapného mlčení, kdy se Hermiona alespoň trošku snažila navázat hovor se otevřely dveře a dovnitř vešel Harry ověšený peřinou. Ron k němu rychle přispěchal a pomohl mu ji složit na Healeyninu postel.
"Tak tady to máš," zafuněl.
"Díky," prohlásila a dala se do povlékání. Ve chvíli, kdy právě zápasila s prostěradlem se z koutu ozvalo pohoršené zamňoukání. Všichni čtyři se otočili.
"Ježkovi oči, Milko!" Healey vyjekla a vrhla se ke kleci. "Málem bych na tebe zapomněla!" Otevřela dvířka, kočka z nich vyletěla jako střela a schovala se pod postel.
"Jé, ty máš kočku?" překvapeně se rozplývala Hermiona.
"Jo," přitakala Healey suše, otevřela konzervu s Milčiným žrádlem a vyklopila jí do misky.
"Já taky, ale kocoura. Křivonožku-" začala Hermiona ale Ron ji přerušil.
"Tu bestii," zavrčel nesouhlasně.
Hermiona ho sjela zamračeným pohledem. "Je to poloviční maguár," prohlásila povzneseně, "a mimochodem, ta tvoje krysa byla stokrát horší," významně zasyčela a Ron už ani necekl.
Healey si jich radši nevšímala. "No tak, čiči, mám pro tebe dobrotu. Vylez," lákala vyděšenou Milku.
"Myslím, že bychom ji měli nechat chvíli být," ozval se Harry.
Healey znovu přikývla a položila plnou misku.
"Nechtěla bys vidět dům?" zeptala se Hermiona a stále ještě nenávistně pokukovala po Ronovi.
"Ráda," souhlasila Healey.
"Do jakého ročníku budeš chodit?" zeptal se jí Harry, když procházeli prázdnými chodbami.
"Do šestého..." odvětila samozřejmě.
"Tak to tam budeš s námi," usmál se.
Trio jí provedlo všemi místnostmi, i Klofanův pokoj jí ukázali. Healey ale nejvíc uchvátila knihovna. V tomhle si s Hermionou rozuměla víc než dost. Premiantka celého pátého ročníku jí ukázala všelijaké zajímavé knížky a spisy, zatímco Harry s Ronem jen vzdychali a vrhali po sobě zničené pohledy.
V půl sedmé konečně skončil dole výslech a dospělí je vpustili do kuchyně. Tonksová s Lupinem a Moodym se s nimi rozloučili, odešli a Molly začala vařit večeři.
Nechtěli obtěžovat Remuse, který zřejmě někam spěchal, a tak poprosili o skříň Siriuse a ten jim jí do pokoje okamžitě dodal.
Healey si přisedla k Eden.
"Tak co, už jste se skamarádili?" zeptala se jí matka se zájmem.
Healey úkosem pohlédla na trojici. Harry jí sice nebyl moc sympatický, ale...ano, dalo by se to tak říct.
"Ano," přitakala nahlas a Eden se na ni usmála.
"Healey, drahoušku, jaké jídlo máš ráda?" zeptala se Molly.
"Já jím všechno," odpověděla neurčitě. Jistěže to nebyla tak docela pravda, ale než to celé vyjmenovávat...
Paní Weasleyová si jen povzdechla a pustila se do práce. K večeři měli nějakou dobrou omáčku s těstovinami. Sirius musel kouzlem rozšířit lavice, protože uprostřed jejich hodování se vrátila Ginny a u stolu už málem nebylo místo. Ronova sestra se usadila vedle Healey a co chvíli na ni vrhala zvědavé pohledy.
Do postele se dostali až pozdě večer. V ložnici, kterou teď Healey sdílela společně s dívkami se totiž konal výslech číslo dvě, ovšem v jiném podání. Harry, Ron, Hermiona a Ginny si posedali na postele a dolovali z Healey co se dalo. Teprve když je načapal Sirius, vyhnal oba chlapce a pohrozil jim aby už spali, že prý to jinak řekne Ronově mamce, ponořila se konečně místnost do uklidňujícího ticha a tmy.
Pozdě v noci vylezla Milka zpod Ginnyiny postele. Oči jí ve tmě zasvítily, když měkce vyskočila na Healeyniny pokrývky a se spokojeným předením se jí uvelebila v nohách.