10. Weasley & Weasley

27. července 2011 v 14:46 | Colette |  Na schovávanou
Desátá kapitola ve Fredově a Georgeově krámku :)


Když konečně všichni našli potřebné knihy a u pokladny za ně zaplatili pořádnou sumu, vydali se za Ronovým taťkou, který se jal místa průvodce a vedl je ponurými ulicemi k nějakému cíli, o kterém Healey neměla ani tušení. Proto se nenápadně přitočila k Hermioně a s nevinným úsměvem se jí zeptala, kam to jako jdou. Vypadalo to totiž, jako by bloudili pořád dokola. Hermiona jí pověděla, že hledají krámek Freda a George. Nic víc Healey slyšet nepotřebovala. Z Ronových vyprávění moc dobře věděla o koho jde - Weasleyovic šílená dvojčata, pověstná po celých Bradavicích, tolik nenáviděná školníkem Filchem a neméně profesorem Snapem, kteří je noc co noc honili po chodbách zpátky do postele už od prvního ročníku, ti co nejednou podpálili učebnu lektvarů a nerozluční kamarádi se školním strašidlem Protivou, s nímž už tak dávno uzavřeli jakousi dohodu ohledně spolupráce a bomby hnojůvky.
Zahnuli za další roh a do očí je doslova praštil, ne, malý krámeček, ale veliký bláznivý obchod s kouzelným králíkem na střeše. Hudba, která tam hrála byla slyšet až ven a uvnitř se to očividně hemžilo lidmi. Vypadalo to zajímavě a oni přišli blíž. Healey zkusila něco zahlédnout přes výlohu, ale zachytila jen velké množství barev a světla. Ron překročil práh jako první, za ním všichni ostatní a jako úplně poslední paní Weasleyová, tvářící se velmi zvědavě a zároveň odmítavě.
Uvnitř bylo opravdu tolik lidí, kolik jich na Příčné ulici neviděli za celý den. Krámek byl moderně zařízený, rozdělený do určitých oddělení, ale i přesto poněkud nepřehledný, protože se všude kolem nich se motali různí čarodějové a čarodějky s dětmi i bez nich. Po stěnách se táhly vysoké police přeplněné zbožím a z hlavní místnosti vedly asi ještě troje další dveře. Healey si dokonce všimla točitých schodů, vedoucích kamsi nahoru a lidí stoupajících po nich do druhého patra.
"To je paráda," vydechl Ron. Hned nato se u nich s prásknutím, které ovšem v tom zmatku nakupujících skoro nebylo slyšet, objevili dva zrzaví, vysocí mladíci, něco kolem sedmnácti let, s úsměvem od ucha k uchu.
"Tak vás tu vítáme, konečně, už jsme mysleli, že jste snad zabloudili," zazubil se ten vlevo.
"Georgi, to je..." rozhlížela se paní Weasleyová kolem sebe.
"Dobrý, ne? Trvalo nám to jen pár měsíců a koukni," rozhodil rukama zase ten vpravo, "už se nám to tu hemží zájemci. Včera si tu byl objednat i sám Brousek velkou zásobu mizicích klobouků pro celé ministerstvo. To byla zakázečka," zamnul si zálibně ruce.
Healey ho odhadovala na Freda, jelikož toho prvního Ronova mamka oslovovala jako George. Teda ale, byli od sebe skoro k nerozeznání. Možná jen George byl o trochu hezčí, ale skoro neznatelně. Oba dva však byli skoro o půl hlavy větší než ona...
Po chvilce, když si konečně všichni sdělili své dojmy, rozešli se každý svým směrem, obhlédnout nabídku.
"Ty jsi Healey Downová?" ozvalo se za ní.
Otočila se a spatřila dvojčata.
"No jasně," odpověděla s úsměvem. Ti dva jí byli už od pohledu velmi sympatičtí.
"Dost jsme toho o tobě slyšeli," řekli tajemně.
"Jak to?" podivila se. Jak se o ní mohli cokoliv dozvědět, a proč...?
"To Ron. Však víš, hodně toho napovídá," znovu se nepříjemně usmívali, skoro to hraničilo se škodolibostí. Byla úplně zmatená a jim to vyhovovalo.
Pozvedla obočí. "A co třeba?" zeptala se naoko nezúčastněně.
"Noo..." protáhli, "tak třeba jak jsi hezká, jak- "
"Vy jste ale blbci," prohlásila s úsměvem. Nevadily jí ty jejich řeči, byla to prostě jen legrace, taková ta klasická klučičí....
Fred s Georgem se zákeřně zachechtali a se slovy: "Však uvidíš," zmizeli. Healey se stále usmívala, otočila se zpátky a vydala se prozkoumat zboží. Proplétala se davem, snažíc se spatřit alespoň někoho od Weasleyů nebo z trojice. Po chvilce konečně našla Ginny s paní Weasleyovou v nechutné růžové místnosti, kde bylo spousta růžového světla, růžových polic a růžových bublin.
"Mamko, prosím," zaslechla právě škemrající Ginny, která ukazovala na malou, růžovou a "roztomilou" klec, ve které pobíhaly jakési chlupaté kuličky. Healey došla až k ní.
"Co to je?" zeptala se s neskrývaným odporem.
"Tohle? To jsou trpaslenky, jsou roztomilé, viď?"
"Ále jo," řekla na to Healey, jen takovým tónem aby ji neurazila. Opatrně nahlédla do klícky, bála se aby se nepozvracela. Odporně fialová trpaslenka se zvláštním způsobem dostala ke mřížkám, vypadalo to, jako by chodila po těch svých chlupech, a teď na ni kulila své velké oči. Healey si rychle zakryla dlaní pusu, na tohle prostě nemá žaludek. Kvapem z té děsné místnosti odešla a raději se vydala hledat trio.
Jenže nikde, vůbec nikde je neviděla. Vyšla do druhého pata a znovu narazila na Freda a George. Bavili se s nějakou dívkou přibližně v jejím věku. První co jí na ní zaujalo byly dlouhé plavé vlasy, jemně vlnité, které měla opravdu až někam na zadek. A to druhé, když došla o něco blíž byly její náušnice. Totiž, ony to vlastně asi nebyly náušnice, ne, byly to ředkvičky. Té dívce se prostě houpaly na uších jakoby nic.
"...ano, tatínek si myslí, že bychom ten roh z chropotala mohli dát třeba do předsíně," říkala právě.
Healey spatřila, jak se po sobě Fred s Georgem podívali. Ta dívka si toho ale zřejmě nevšimla, jelikož byla jaksi mimo. Vypadala jako ve snách, nepřítomně se usmívala a hleděla kamsi do dáli.
"Ehm...ahoj, nerada ruším, ale-" začala Healey jenže George ji nenechal domluvit.
"Healey! Ahoj, jak se ti tu líbí?" zeptal se s až přehnaným zájmem.
Trochu ji to zaskočilo. Před chvilkou se přeci viděli "C-cože? Jo tak. No jo, je to tu pěkné. Hele, poslyšte, neviděli jste Harryho, Rona nebo Hermionu?"
Než stačili odpovědět, ozvala se ona dívka.
"Ty je znáš?" zeptala se.
"Ee, jasně že jo, proč?"
"Hmm...Já jsem Lenka Láskorádová," podala jí ruku a na její otázku neodpověděla, "chodím do Bradavic." Měla takový zvláštní přízračný hlas.
"Já zase Healey Downová. Je to ale náhoda, já tenhle rok do Bradavic zase nastupuji jako nová žákyně."
Lenka se usmála: "Počítám, že do šestého ročníku."
Healey jen přikývla. ´Jak to může vědět?!´
"Nehledala jsi náhodou Harryho?" zeptal se Fred.
"No hledala."
"Před chvilkou jsem je viděl, jak scházejí dolu, asi jste se nějak minuli," odpověděl jí George.
"Super. Moc díky, tak v Bradavicích ahoj," kývla neupřímně směrem k Lence a potom se rychle vydala ke schodišti. Přitom jí hlavou běžeka slova jako ´divná´nebo ´cvok´.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama