12. Rychle nenáviděný

27. července 2011 v 14:50 | Colette |  Na schovávanou
A jedeme dál... :D


"Downová, Downová, Downová... copak to nikdy nedokážete? Jste opravdu tak tupohlavá, že si nezvládnete správně přečíst ani postup?" Snape ji probodával zlobným pohledem, v ruce držíc lahvičku s jejím nepovedeným lektvarem proti otokům.
Povzdechla si a plácla sebou do polštářů. "Jenomže- " začala, Snape však pokračoval.
"Pokud budete i nadále pracovat tímto tempem, zasadím se o to, abyste se do šestého ročníku nedostala. Flákáte to. Flákáte to a je vám to jedno. Uvědomujete si vůbec, jak důležité je umění lektvarů? S jednou malou lahvičkou toho mnohdy zvládnete více než se samotnou hůlkou. K namíchání lektvaru nepotřebujete ani za mák kouzelných schopností...jen rozum, trpělivost a soustředěnost...Vy z toho ovšem nejspíše nemáte ani jedno, že?" Zlomyslně se ušklíbl.
"No jasně!" načepýřila se Healey. "Za všechno mohu vždycky já! Ale nebyl jste to snad vy, kdo mi zapomněl přinést ten Půlnoční vřes, ač jsem vás o něj prosila?" Nenechala si ujít ironický podtón. Jistě, když vám do lektvaru schází jedna ingredience, asi ho jen stěží uvaříte správně...
"Vy a vaše matka jste úplně stejné," ucedil tiše a z jeho hlasu přímo odkapávala zloba, "jste obě ulejváci." Pak se rázně postavil a probodl ji pohledem. "Kdybyste uměla používat hůlku a zároveň mozek, nikdy by se vám tohle," pozvedl lahvičku s jejím lektvarem, "nestalo. I když," dodal, "...ani se nedivím, po tom, co vás vychovávali v té mudlovské popelnici." Zavlnil pláštěm a byl pryč.
Healey zalapala po dechu ohromením. "Ty parchante!" zařvala, jakmile se za ním zabouchly dveře, a mrštila kotlíkem na podlahu. V krku se jí usadil knedlík a tlačil jí na hrdlo, jako by se měla každou chvilkou rozplakat. Jak se o tom jen mohl dozvědět?! Tohle byla rána pod pás. Ona přece nemůže za to, že žila v mudlovském sirotčinci! A urážel její matku! Jestli jí tímhle chtěl vyburcovat k lepším výsledkům...!
Madame Pomfreyová vyděšeně vyběhla ze své kanceláře. "Stalo se něco?" zeptala se vyděšeně a pohledem sklouzla na kotlík, který se ještě kousek pokutálel po podlaze a pak se zastavil.
"NE," odsekla Healey prudčeji, než měla v úmyslu a vylezla z postele aby ho mohla sebrat.
Ošetřovatelka jen nevěřícně zakroutila hlavou. "Musíte být v klidu," sdělila jí důrazně a sjela ji nesouhlasným pohledem. "Nepotřebujete s něčím pomoct?"
"Ne, to je dobré," povzdechla si dívka otráveně a postavila kotlík na matraci. "Jen...že byste věděla kde seženu Půlnoční vřes..."
"Jistěže to vím," ošetřovatelka se nedůvěřivě zamračila, "ale k čemu ho potřebujete?"
A teprve teď to Healey došlo...No jo, Půlnoční vřes se přeci používá i v lékouzelnictví. Jak mohla být tak hloupá? Uvědomila si, že Snape měl pravdu, a to ji rozladilo ještě víc. Ale...potom co ta hůlka? Hledala v tom nějakou těžkou souvislost a proto jí výsledek Accio nedával moc smysl. Že by to bylo jen takhle lehké? Někde v hloubi duše věděla, že to opravdu bylo tak lehké. Nehodlala si to ovšem připustit, připustit si ten fakt, jak moc se teď před Snapem zesměšnila.
"Snape…profesor Snape mi za úkol zadal uvařit lektvar proti otokům, ale právě vřes mi nedal..tak jsem myslela, že..no, asi měl právě tento záměr, že...se mám více spoléhat sama na sebe," dodala tiše, protože jí to zrovna došlo. Snape má zvláštní způsob, jak vás poučit z vašich vlastních chyb.
"Prosím?" zeptala se madame Pomfreyová zmateně.
"N-ne, to nic," vzpamatovala se Healey. "Myslíte, že byste mi tedy ten vřes mohla sehnat?"
Ošetřovatelka si povzdechla, ale kývla hlavou a odešla do své pracovny. Zanedlouho se vrátila s pichlavým trsem zkaženě zeleno-žluté rostliny.
"Moc děkuji," usmála se dívka a vřes si od ní převzala. "Asi ho nebudu potřebovat celý, takže vám ještě určitě něco vrátím," uklidnila ji a pustila se do přípravy lektvaru.
Madame Pomfreyová si založila ruce na hrudi a sklouzla pohledem na hromady knih, jež se válely všude okolo postele.
"Jak jste na tom s učením?" zeptala se.
Healey, aniž by zvedla hlavu, pokračovala ve škubání vřesu. "Noo," protáhla, "zatím to není nic moc. Momentálně vůbec nechápu přemě- ňování a v lektvarech, jak sama vidíte, to také není žádná sláva...Nemluvě o těch ostatních předmětech, jako třeba dějiny čar a kouzel," povzdechla si. "Jména a data, to vůbec není moje."
Ošetřovatelka pokývala hlavou. "Ano, musí to pro vás být opravdu těžké...Ale mám dobrou zprávu. Už za týden začíná školní rok, takže, ač se mi moc nechce, zítra vás propustím domů. Snad vám to učení tam, půjde lépe."
"Vážně?" zaradovala se Healey. "No konečně-Já věděla, že už mě tu déle nemůžete držet."
Madame Pomfreyová se zatvářila mrzutě. "Stejně byste se měla méně namáhat...A jsem si jistá, že ty zkoušky uděláte. Vaše matka je vynikající čarodějka."
Healey zakroutila hlavou. "Já...nevím. Nevím jestli to zvládnu. Bojím se, že je zklamu, všechny ostatní, když ty zkoušky neudělám. Vždyť mě čekají už za necelých šest dní - v sobotu!"
"S tím si nedělejte hlavu. Nikdo od vás neočekává, že je složíte na vynikající. Navíc si myslím, že vám učitelé hodně pomohou. Přece jenom, zvládnout toho tolik za pouhé dva měsíce...Dejte si odvetu," nakázala příkře a odkráčela pryč.
Healey se usmála. V duchu si však slíbila, že se v následujících dnech od učení nehne ani na krok.
***
Konečně zpátky! Vzdychla a rozhlédla se po tom obrovském starém domě, ve kterém zažila ty nejlepší prázdniny vůbec.
Všichni kolem ní se usmívali a vítali ji, přestože až tak moc dlouho pryč nebyla...snad, dva týdny?
Sehnula se, aby mohla podrbat Milku, která se jí právě otírala o nohy, za ušima. Hermiona, Ron, Harry a Ginny ji vyvedli nahoru do jejich dívčí ložnice a pomohli jí složit tašky s tím vším, co měla s sebou na ošetřovně.
"Tak povídej," vyzvala ji Hermiona, "jak jsi si to tam užila?"
"No přímo bezvadně," rozplývala se přehnaně Healey. "Měla jsem dva okouzlující společníky, se kterými jsem si mohla úžasně popovídat a-"
Ron vyprskl smíchy. "Koho tím myslíš?"
"Takk třeba... Snapea a Pomfreyovou?" pozvedla obočí v neveselém úsměvu.
"To už bych možná raději zemřel," prohlásil Harry. "Hádám, že Snape si na tobě dával rozcvičku pro obohacení svého slovníku k začátku školního roku... Ten zase bude mít nové fráze."
"Jestli myslíš tohle, tak se těš. Samozřejmě si nenechal ujít jedinou příležitost k šikanování studentů, a jelikož o ty je teď o prázdninách opravdu nouze, myslím, že jsem se mu docela hodila."
Harry si povzdechl.
"A co Pomfreyová?" zeptala se zase pro změnu Ginny.
"Jako bys jí neznala..." utrousila Healey v odpověď. "By si mě tam chtěla nechat další dva roky."
Poslední týden, před začátkem školního roku, se nesl především ve znamení zmatku. Hermiona si sbalila už celých pět dní dopředu, takže potom zase pracně věci musela vytahovat ven-jako třeba kartáček na zuby nebo boty... Siriusova nálada se stále zhoršovala, až s ním málem nebylo k vydržení v jedné místnosti, Ron běhal po celém domě a sháněl svoje ponožky, Ginny se pohádala s Harrym, což u její klidné povahy bylo docela nevídané, Healey byla čím dál tím víc nervóznější a termín zkoušek se už neodvratně blížil.
Měla je skládat v sobotu v Bradavicích, ještě s jednou dívkou, která se přistěhovalo z Francie...a měla to o mnohem lehčí, poněvadž už, jak se Healey dozvěděla, chodila do školy v Krásnohůlkách. To bylo na celé té věci jediné pozitivní...alespoň v tom nebude sama.
Eden teď měla málo času, protože musela pobíhat všude mezi Bradavicemi a ministerstvem, aby si mohla zařídit místo učitelky obrany proti černé magii...Samozřejmě pak přišla do Fénixova řádu a v ruce spokojeně třímala potvrzení.
Healey se den co den válela v učebnicích a její přátelé jí pomáhali s učením. Hermiona jí stále dokola opakovala, že to zvládne a opravdu se snažila jí přivést na jiné myšlenky, ale prostě to nešlo. Hermiona byla optimistka a Healey...přesný opak.
Sice věděla, že i kdyby se jí zkoušky přeci jen nepovedly, do Bradavic by ji s největší pravděpodobností stejně vzali-(ne, opravdu si nemyslela, že by na tom byla tak špatně, že by nezvládala učivo prvního ročníku). Dokonce se i smířila s možností pátého ročníku, protože tam by alespoň měla Ginny, ale ta představa, že nastoupí třeba do třetího, bude nejstarší a nejhloupější ze třídy, byla děsivá... V posledních dnech se pak dokonce v noci budila z nočních mur, kde hlavní roli hrál třeba první ročník, a nemohla spát. Stále měla tendenci vytáhnout si učebnici a celou ji přečíst, jít dolů do knihovny nebo do cvičných místností, uvařit si nějaký lektvar a vyzkoušet kouzla. Přes den opravdu dokázala prosedět celé hodiny nad starými školními učebnicemi, které jí na začátku prázdnin přinesl Brumbál, a učit se až do zblbnutí, a kolikrát ji i Eden našla večer spící v knihovně. Paní Weasleyová se dokonce jeden čas obávala, jestli není ještě stále nemcná nebo se jí při tom výbuchu nějak nepoškodil mozek, jelikož Healeyno učení nebylo toho typu: ´Mě to nejde,´a ´Nikdy to nezvládnu.´ Sice byla pesimistka, ale bojovnice zároveň. Takže když už, tak pořádně. Tímto heslem se řídila.
A tak se dny pomalu táhly tímto tempem a Healey se už z písmenek dělaly mžitky před očima.
V pátek - den před zkouškami jí Eden spolu s ostatními přemluvila aby si konečně odpočala, že z tohohle se jí to druhý den bude všechno akorát motat dohromady a všechno zapomene.
A měli pravdu. Healey je poslechla, užívala si a všechno to, co se naučila, se jí krásně rozleželo v hlavě. Uklidnila se, zahrála si s Ginny,
Ronem a Harrym Řachavého Petra a večer, docela v pokoji, si vypila horký mátový čaj a snědla pár máslových sušenek.
Už zítra, zítra budou zkoušky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama