13. Zkoušky- pokračování

27. července 2011 v 14:53 | Colette |  Na schovávanou
Proč jsem jen začala psát tak dlouhé kapitoly? Teď to musím všechno dělit :DD


"Healey!" vyjekla Juliette, dosupěla až k ní a zhroutila se na zem hned vedle.
"Jsi v pořádku?!" Zděšená Adonica sotva popadala dech.
"Uhmuhl um!" ozvalo se zpod zbytků rytíře.
"Cože?" Děvčata okamžitě začala vyhrabávat nebohou Healey.
Juliette odhodila poslední plát těžkého brnění a pomohla jí na nohy.
"Dobrý?" naléhala.
Healey se roztřeseně nadechla a pak zavýskla: "Ty joo, to bylo něco!"
Juliette s Adonicou se po sobě podívaly.
"Jak to myslíš?" zeptala se Juliette nejistě.
"To je jedno, byl to duch?" mávala Healey rukama.
"Asi ano," odpověděla jí Juliette.
Healey se nejistě rozhlédla kolem sebe. "Páni, doteď jsem žádného ducha neviděla." Přeřek, měla by si dávat pozor na pusu.
"Opravdu?" Adonica údivem zapoměla zavřít pusu.
"Eh..no, vlastně," snažila se z toho Healey rychle vykroutit, jakmile si uvědomila, co to vlastně plácla. "Chtěla jsem říct, ne, takového."
"Aha." Nevypadalo to, že by jí příliš věřily.
" Tak tedy… nevíte kde jsme teď?" bravůrně převedla řeč jinam.
"Ne," zamračila se Adonica.
Ani jedna z nich neměla nejmenší tušení, co teď budou dělat. To, že začátek zkoušky z dějin čar a kouzel zameškaly, jim bylo jasné. Teď už jen mohly doufat, že nějakým zázrakem trefí zpět a pokusí se to, jim neznámým způsobem, dohnat.
Healey mávnutím hůlky spravila brnění a pak se všechny vydaly chodbami nazpátek a jen těžko hledaly tu správnou cestu.
°° Přibližně o dvacet minut později °°
"Já už nemůžu," zakňučela po dlouhatánském blouděním Juliette a posadila se na schody vedoucí někam do sklepení.
"To ne, přeci tu někdo musí být, profesorka McGonagallová, ředitel, Snape..." zazoufala si Healey. Vážně už ji bolely nohy. "Musíme někoho najít, všechny tři už pravděpodobně máme Trolla z dějin a já nechci dalšího z obrany. No ták."
"To nemá cenu," vzdychla Juliette.
"Jull, prosím, pojďme," sténala zničeně Adonica.
"Ale ale," ozval se za nimi jízlivý hlas.
Všechny tři se naráz otočily. Za nimi stál Severus Snape a netvářil se moc nadšeně..
´A je po mě,´ pomyslela si Healey, při pohledu na něj.
Snape se na ni pronikavě zadíval a pozvedl obočí.
"Prosím, pane," ujala se slova okamžitě Adonica, "mohl byste nám říct kudy se dostaneme do učebny dějin čar a kouzel?"
"Druhé poschodí, první dveře z leva," prskl stroze a poté znovu spočinul pohledem na Healey.
"D - děkujeme." Trochu zaskočená Adonica vytáhla Juliette na nohy.
"Pane," dodal Snape.
"Prosím?" zděšeně na něj pohlédla.
"Oslovujte mne pane," procedil Snape a opovržlivě si ji změřil.
Adonica chvilku jen nechápavě koukala.
"Děkujeme, PANE," neovládla se Healey a udělala na něj nehezký škleb.
Profesor pevně stiskl čelisti, protáhl se kolem nich a zaplul do sklepení chodby.
"Kdo to byl?!" Juliette málem vypadly oči... ale ne zděšením.
"Zdejší profesor," odpověděla Healey znechuceně. "Co je?" dodala při pohledu na její výraz.
Juliette se přihlouple usmála. Asi tak, jak to dělají některé šílené fanynky Hollywoodských hvězd. "Je pěknej," prohodila a jako by nic se zeptala: "Tak vyrazíme?"
"To nemyslíš vážně… Pěknej?!" chrčela Healey zděšeně, když namáhavě vybíhaly schody do druhého poschodí.
Juliette se zaculila. "To bys nepochopila."
"Ale...ale," koktala Adonica, "vždyť vypadá příšerně! Jako nějaký slizoun."
"Prosím tě, nepřeháněj," drcla do ní loktem Juliette, pak zasněně sepjala ruce a zadívala se kamsi do dáli.
"Ty jsi...to je padlý na hlavu," prohlásila Healey a nevěřícně se podívala na Adonicu. Ta jen pokrčila rameny.
Než konečně dorazily do učebny dějin čar a kouzel, stačila z nich, tedy především z Healey, Juliette vymámit, že Snape učí lektvary, je ředitelem Zmijozelské koleje, že nemá příliš v lásce studenty a už vůbec ne ty z Nebelvíru.
"Co musím udělat pro to, abych se dostala do Zmijozelu?" zeptala se Juliette zapáleně, když stanuly před učebnou, kterou tak dlouho hledaly.
"Hele, já nevím," procedila Healey skrz zuby a vrhla na ni nevraživý pohled. "Nevím jak by ses mohla zasloužit o Snapeovu náklonnost...Ale, můžeš potom zkusit školní trest," dodala.
Juliette vyvalila oči. "Tyy jo, ty jsi génius! Třeba...mohla bych teď vyrazit ty dveře," uvažovala nahlas. Na chvilku se zamyslela, ale pak se napřáhla a...!
"NEE!" vykřikly Healey s Adonicou najednou. Healey sice moc nevěřila tomu, že by se jí to opravdu povedlo, maximálně by si asi pořádně narazila zápěstí, ale jistota je jistota.
Juliette se zarazila uprostřed pohybu. "Proč né?" zeptala se vyčítavě.
"Protože...protože," snažila se Healey najít ta správná slova.
"Protože by ti ten trest stejně nedal, když jsou prázdniny a byla bys tak akorát v pěkném průšvihu," zasáhla vždy pohotová Adonica a podala celkem rozumné a pravdivé vysvětlení.
Juliette se zatvářila zklamaně. "Tak jindy," protáhla.
"Ach jo."
Zaklepaly na dveře.
Asi se budete divit, ale zkoušku z dějin čar a kouzel nakonec přece jen stihly. Byla opravdu lehká, jelikož ji vyučoval takový zombík...t - teda duch :) Pardon, nějak jsem se nechala unést. Takže, vraťme se zpět. Ano, zkouška tedy byla opravdu lehká. Dívky měly štěstí, neboť profesor Binss byl už opravdu hodně starý a vlastně mu bylo docela jedno, že se tak opozdily. Jako by i poté, ani nevnímal jejich přítomnost. Monotólně kladl otázky, někdy dokonce i dvě stejné za sebou, takže ve finále dostaly všechny za V.
Po menší svačince následovala cesta do učebny obrany proti černé magii a o hodinu později namáhavý výstup do Astronomické věže, kde měly skládat další zkoušku. Zde se Adonica absolutně neumístila, div, že nedostala H.
Poté podnikly další strasti plnou cestu na druhý konec hradu a další výstup, naštěstí o dost kratší, do věžičky, do které se lezlo po žebříku skrz poklop, kde se konalo pro změnu jasnovidectví. To zvládly také bez nejmenších potíží. Hádaly z čajových lístků a věštily ze skleněných koulí, vykládaly karty... no prostě takové ty úplně zbytečné věci, které nikdy v životě potřebovat nebudou.
O dost hůř to už dopadlo s lektvary.
Na chodbách ve sklepení to páchlo zatuchlinou, bylo tam vlhko a i přes venkovní teploty, které se dnes vyšplhaly až kamsi ke třiceti stupňům, jim běhal mráz po zádech a byla jim zima.
Snape je s kamenným výrazem vpustil dovnitř a ony se usadily do tří předních lavic, každá sama.
Profesor se jízlivě ušklíbl. "Tak to ani nápad. Myslíte si, že vás budu obsluhovat? Laskavě si dojděte dozadu do skříně pro kotlíky a knížky."
Healey se okamžitě zvedla a zamířila pro kotlík a stejně tak i její kamarádky. Jakmile měly vše připravené, představily se stejně jako na všech předchozích hodinách a pak jim začalo to pravé peklo.
"Takže, jako první uvaříte lektvar živoucí smrti," Snape se na chvilku odmlčel aby větě dodal patřičnou děsivou atmosféru a potom hrozivě pronesl ta tři osudová slova, "a to zpaměti." Spokojeně se ušklíbl, když postřehl zděšené výrazy všech tří dívek. "A poté na straně 56, učebnice třetí ročník, lektvar zlepšující zrak a na straně 382, pátý ročník, Kostirost. Buďte od té dobroty a začněte. Čeká nás ještě teoretická část."
Healey zbledla, tohle určitě nedopadne dobře. Znovu se zvedla a ve stejnou chvíli s Adonicou zamířila ke skříni pro přísady, ovšem neměla ani tušení pro které.
Snape si mezitím vyndal jakousi tlustou knihu a začetl se do ní.
Healey došla ke skříni, otevřela její levé křídlo a začala se přehrabovat tou změtí a nepořádkem.
"Co to je lektvar živoucí smrti?" zasyčela jí do ucha naléhavě Adonica, sklonila se a předstírala, že si vybírá přísady.
"Nemám tušení," sdělila jí stejně tiše Healey koutkem úst.
"Jak může smrt žít? Co to je za nesmysl, nikdy jsem nic podob-" začala Adonica, větu však nedokončila, jelikož je Snape zaslechl.
"TICHO TAM!" zahřímal přes celou učebnu. "Ke skříni budete přistupovat vždy jen jedna!"
Healey spěšně popadla několik flakónků s čímsi nechutným a rychle se vrátila zpět. Tak co, bude improvizovat.
Improvizace se samozřejmě nepovedla, to, co mělo být původně Živoucí smrtí by se tak nanejvýš dalo nazvat podivnou páchnoucí břečkou. Zato další dva lektvary - Kostirost a lektvar zlepšující zrak, vypadaly celkem slibně. Ale samozřejmě se nic neobešlo bez Snapeových štiplavých poznámek.
"Co - to - má být, Downová?!" zavrčel nebezpečně, když se střetl s jejím lektvarem číslo jedna.
"No přeci..." pohlédla na slimáka plujícího na hladině, a napadla ji naprostá střeštěnost. Lektvar už byl stejně v háji, s tím nic nenadělá, tak co si užít alespoň trochu legrace? "Máslový ležák," odpověděla mu s ledovým klidem.
"Děláte si ze mě legraci?" sykl výhružně po chvilce, jako by se rozmýšlel, jaký nestrašnější trest jí za tuhle drzost udělí.
"Prosím?" vykulila oči. "Vy jste nečetl složení?"
Snape zatnul pěsti. "NE," vyštěkl stroze a švihnutím hůlky nechal její výtvor zmizet. "A i kdyby, Máslový ležák jste vařit neměly," dodal významně.
Juliette se tiše zachichotala. Snad doufala, že tak na sebe upoutá profesorovu pozornost. A také se tak stalo. Snape si ji sice jen přeměřil pohledem říkajícím: Zkus to znovu a nadělám z tebe karbanátky, ale i to jí stačilo k zamilovanému zavzdychání. Když se pak odvrátil, hodila po nich spikleneckým očkem. Ale ani ona s Adonicou nedopadly lépe. Juliette si sice vzpomněla, alespoň částečně, na složení přísad do lektvaru Živoucí smrti, ale to bylo také všechno. Dál už si ani neškrtla.
I přes to všechno, to Healey měla stále na N, ne tak ale její kamarádky. Adonica s Juliette dostaly P.
Po lektvarech, kdy už byly nervově úplně vyčerpané, dostaly oběd a potom se odploužily na školní pozemky a do skleníku. Healey si říkala, že je to mnohem lepší než psát nějaké strašlivé testy, vlastně si od toho slibovala relativní klid a relax. Šeredně se mýlila. Zas až taková úleva to nebyla. Skleník je skleník a když k tomu ještě přispěje venkovní teplota, stane se z něj rázem friťák na hranolky.
Slunce už se klonilo k pozdnímu odpoledni, rýče i lopatky byly těžké, ochranné rukavice drsné, všechno to bylo špinavé a z nich se jen lil pot.
Juliette seděla na bedně s klapkami na uši a ovívala se nějakým kusem papíru, Adonica právě zápasila s ostnatým šlahounem úponice jedovaté a Healey, o dvě řady dál, vyřízeně zapichovala lopatku do hlíny a vyrývala plevel.
"Proč to prostě nemůžeme udělat kouzly?" vzdychla nahlas a prohlížela si své ruce, jako by se bála, že se za chvilku odrolí jako omítka a upadnou.
"Protože se to nesmí. Kouzla rostlinkám ubližují, pozastavují jejich růst a berou jim živiny," vysvětlila usměvavě madame Prýtová, protože ona nic dělat nemusela.
"Rostlinky," odfrkla si Adonica a ohnala se nožem po jednom ze šlahounů, které se jí právě pokoušely uškrtit.
°°O tři hodiny později°°
Po kouzelných formulích, které dopadly téměř výborně, si pro ně zašel Brumbál, odvedl je do své pracovny a vyhodnotil jejich vyplněné pergameny. Slavnostně jim je pak vrátil a s úsměvem jim oznámil, že s nimi počítá v šestém ročníku. Se všemi třemi. V to Healey ani nedoufala! Byla štěstím bez sebe. Takže se jí to podařilo, jí i jejím kamarádkám!
Následoval proslov ohledně začátku roku a zařazování a slušného chování. Ředitel se také nezapomněl zeptat na to, jak se jim líbí zdejší profesorové.
"Jo jo, moc!" prohlásila Juliette poťouchle. Brumbál to však naštěstí nepostřehl...
"To teda bylo něco!" zavýskla Healey, ten den snad už podruhé.
Právě scházeli schody, dolů do Vstupní síně. Ne, že by se tu už tak vyznaly, to ne. Nechaly se vést ředitelem, který šel o kus před nimi. Mířili na školní pozemky, kde se měly setkat se svými rodiči. Healey pyšně svírala své vyhodnocení, mysl měla otupělou pocitem vítězství, byla unavená, ztrhaná a chtělo se jí strašně spát. Všechnu látku a otázky měla smíchané dohromady a říkala si, že teď by sotva zvládla i obyčejné expelliarmus. Pohyb hůlkou by určitě popletla a namísto toho někoho zabila třeba avadou. :D Přesto se ale usmívala a veselila se spolu s kamarádkami, protože měla proč.
"To teda JO!" poskočila si radostně Juliette a objala je kolem ramen.
Pomalu se stmívalo, venku se rázem ochladilo a tráva zvlhla. Eden, spolu s ostatními dvěma matkami na ně už čekala. Když si četla Healeyno vyhodnocení, spokojeně se usmívala. "Však já jsem to věděla," prohlásila nadšeně. "To se musí oslavit."
"Ale dnes ne," zamžourala Healey. Ták moc byla unavená.
"Ne, dnes ne."
A pak už byl nejvyšší čas na to, se rozloučit a upalovat domů na večeři. Obloha potemněla a poslední červánky pomalu mizely.
"Au revoir, Healey," objala ji Juliette.
"Ahoj," usmála se šťastně. Vlastně to byl úžasný den, úžasný a krásný...
"Healey," Adonica ji uchopila za ruku, "ique lo pases bien! Měj se hezky."
"Ty taky, uvidíme se ve vlaku, holky."
Našla si kamarádky...Healey, ona z děcáku, si našla opravdové kamarádky...
Možná ne na dlouho…ale k tomu se teprve dostaneme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 10. srpna 2011 v 19:21 | Reagovat

Juliette má dobrý vkus :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama