15. Neznámý důvod

27. července 2011 v 14:59 | Colette |  Na schovávanou
Nakonec si zatancovala i s Fredem a Charliem a také s Brumbálem a Ronem. Obzvláště s Ronem to bylo záživné, jelikož v půlce otočky zakopla o vlastní nohy a málem sebou sekla na podlahu. Dostala přitom tak strašný záchvat smíchu, až se svíjela v křečích a ostatní se po nich ohlíželi. O to horší bylo, že záchvat smíchu z ní hned nato dostal i Ron. Chechtali se jako blázni, opírali se jeden o druhého a potáceli se po parketu. Skoro nemohla dýchat, pusa už ji bolela a pokaždé, když se uklidnila a myslela, že už to snad konečně přešlo, podívali se s Ronem po sobě a vybuchli v další salvě.
Oslava se protáhla ještě dlouho do noci, avšak Healey tam na druhou půlku už nebyla. Klížily se jí už oči a zívala a tak se rozhodla, že bude rozumnější se jít vyspat. Nikdo si jejího odchodu nevšiml a to bylo jedině dobře. Nestála o otázky typu: "Ty už odcházíš?" nebo: "Tobě se tady nelíbí?"
Vstoupila do pokoje ponořeného ve tmě a opatrně za sebou zavřela. Hermiona už spokojeně oddechovala ve své posteli a Healey by ji jen velice nerada budila. Podlaha tiše zaskřípala, když se poslepu vydala ke své posteli. Našla pyžamo, rychle se převlékla a zalezla pod peřinu. Usnula téměř okamžitě...
BUCH! Kdosi vykřikl.
Healey se probudila a ospale zamžourala do tmy.
"Ježiši, promiň Hermiono." Zaslechla odněkud z druhé strany pokoje Ginny. Znovu se ozvala strašná rána.
"Pitomý kufry..." zanadávala Ronova sestra a Healey v měsíčním světle rozeznala její siluetu.
"Ginny, co tady děláš?" zeptala se podrážděně Hermiona nakřáplým hlasem a odhrnula si vlasy z čela.
"Pokouším se najít svou postel," odsekla zrzka a potichu klopýtla. Healey se nadzvedla na lokti. "A to to neumíš jinak?" zeptala se nepříjemně.
"Healey! Ach jo, promiň. Nechtěla jsem vás vzbudit," povzdechla si Ginny a přejela rukama po hraně obrysu své postele.
"Kolik je hodin?" zhroutila se Hermiona zpět na matraci.
Ozvalo se šustění peřin a skřípání dřevěné konstrukce, jak se Ginny uvelebovala. "Asi půl třetí," odpověděla.
Healey zaúpěla a přetáhla si deku přes hlavu. Na chvilku bylo ticho, pak se však znovu otevřely dveře a dovnitř proniklo zářivé světlo z předsíně.
"Spíte už?" zeptal se jakýsi hlas.
"Ne," zamumlala Ginny.
Dveře se pootevřely ještě víc a kdosi rozsvítil. Hermiona se pomalu posadila na své posteli, zamžourala na příchozí a Healey vztekle kopla nohou do zdi. "Chci spát," zakvílela.
Zaslechla, jak se George uchechtl.
"Jo, to my taky. Jenže všude jinde už je plno," odpověděl hlas, v němž rozeznala Freda.
"No tak běžte ke klukům..."
"Tam už je Charlie s Billem," dostalo se jí odpovědi.
"Sakra, tak sem pojďte, ale rychle. A zhasnout!" vyštěkla Ginny. Fred jí vyhověl a cvakl vypínačem. "Dělej Georgi," zašeptal ještě do předsíně. Chvilku nato vklouzl do místnosti i George. Dvojčata nechala dveře přivřené, aby alespoň trochu viděla, a začala si připravovat nocleh na zemi. Healey měla sto chutí ty jejich karimatky popadnout a vyhodit je z okna. Byla však příliš ospalá na to, aby se obtěžovala k jakékoliv činnosti. Jako z dálky pak ještě zaslechla jak někdo říká: "Dobrou." , a pak už konečně upadla do neklidného spánku.
***
"Healey, Healey dělej, vstávej, je deset!" někdo s ní zběžně zacloumal a utíkal zase dál.
"Co je?" zabrblala a otočila se na druhý bok.
´Cože to říkala?´
´Netuším...snad, že je deset...´
´Hmm...DESET?!´
Healey se zděšeně posadila. "DESET?" vykřikla nahlas a když Hermiona přikývla, okamžitě vystřelila z postele. Vzápětí se málem přerazila o spícího George. Vlak by měl odjíždět přesně za půl hodiny. Hermiona právě na druhém konci třásla s Ginny. "Honem, všichni sebou hoďte, zaspali jsme!"
Právě, ne zrovna příjemně, probuzená dívka se vydrápala z postele, mumlajíc cosi nesrozumitelného, a už oblečená Hermiona propleskávala Freda.
Healey se sklonila nad Georgem a zacloumala s ním. "Georgi, vstávat, pohni kostrou!" zahulákala mu přímo do ucha, potom se namáhavě zvedla a vyběhla na chodbu s úmyslem vzbudit ty spáče nahoře. Hned ve dveřích se však srazila s Harrym, který stejně jako ona byl ještě v pyžamu. "Heal, vy už jste vstali?" vyhrkl. Přikývla, ale než stačila cokoliv říct, připotácel se Ron a popadl Harryho za ramena. "Jaký Smrtijedi?!" zařval.
"Ale nic, přidej, zaspali jsme," poplácal Harry kamaráda po zádech a pozdvihl na Healey obočí.
Ron zamrkal.
"Pozor," zamumlal Fred a rozespale se protlačil kolem nich do koupelny.
"Kluci rychle!" zamávala jim rukama před očima už úplně probuzená Ginny. "A ty Georgi padej, chceme se převlíct," obořila se na staršího bratra. Healey se rychle vrátila zpět do pokoje a když za ním Ginny zabouchla dveře, rychle se převlékly a potom seběhly dolů do kuchyně.
"Snídani si vezmete s sebou do vlaku," houkla na ně paní Weasleyová. "Přineste si kufry, za deset minut vyrážíme."
"Co se děje?" nakoukla dovnitř rozcuchaná Eden.
"Mami!" Healey vyděšeně zalapala po dechu, "rychle- je deset!" Eden vytřeštila oči a bleskově zmizela.
Děvčata a Harry s Ronem si mezitím snesli svá zavazadla do předsíně, kde na ně už čekal pan Weasley se třemi přenášedly. Ronova mamka jim ještě podala zabalené snídaně a Fred s Georgem se začali rychle loučit. Mezitím, co si Fred potřásal rukou s Harrym, přitočil se k Healey George a nenápadně ji odtáhl stranou.
"Tak Healey...užij si to tam," na chvilku mu přes tvář přeletěl stín smutku a pak vtiskl dívce do rukou cosi a spěšně vyběhl ven na ulici, za svým dvojčetem.
Healey zůstala stát jako opařená. "Ehm-Georgi-?" dostala ze sebe. Vlastně ani nevěděla, co by mu řekla, snad chtěla poděkovat... Bezděky pohlédla na maličký balíček, zabalený do hedvábného plátna.
"Healey, za chvilku vyrazíme, pojď sem." Byla to Hermiona a poněkud překvapeně ji sledovala. Dívka rychle zastrčila balíček do batohu, přehodila si ho přes rameno a přišla blíž k ostatním.
"Takže," začal pan Weasley, jakmile byli v předsíni už všichni, "půjdeme na to s přenášedly. Já vezmu Rona s Harrym, Molly, ty se přemístíš s Ginny a Hermionou a Eden s Healey," ukázal na starý hřeben, propisku a skřipec do vlasů. Pak pohlédl na hodinky. "Za patnáct minut nám to jede," oznámil. Tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, měl neučesanou od té doby, co byl tak násilně vyhnán ze své teploučké postele. Potom je všechny zběžně přelétl pohledem, aby zjistil, zda nikdo nechybí a každý má své věci. "Až napočítám do tří," rozkázal energicky a spolu s Harrym a Ronem pevně uchopil propisku. "Raz," Ginny s Hermionou položily své ukazováčky na hřeben, "dva," Healey popadla jednou rukou Milčinu klec a kufr a druhou se chytila skřipce, "TŘI!" přenášedla se rozzářila a v příští vteřině se jich všech osm octlo ve špinavé postranní uličce před nádražím King´s Cross. Healey s Eden pustily pohaslý skřipec a ten dopadl na zem.
"Ty jo!" ulevila si Healey. S přenášedlem doposud nikdy necestovala.
"Honem!" vykřikla Eden a vykročila kupředu.
V hale spěšně popadli asi pět vozíků, naházeli dovnitř kufry, košťata a klece a vrhli se nástupištěm plným lidí. Občas dokonce popoběhli. Lidé se po nich otáčeli a ukazovali si na Hedviku a Papušíka. Celý jejich dlouhý průvod, který čítalo osm jedinců, pomalu zvolnil a nenápadně se zastavili poblíž přepážky mezi nástupišti devět a deset. Chvilku se rozhlíželi, ale když pan Weasley znovu zkontroloval čas a zjistil, že vlak vyráží za necelých pět minut, dlouho už neotáleli a jeden po druhém prošli zdí.
"Tak honem, Healey," upozornila ji Eden, když zmizela i Ginny.
"No…dobře," souhlasila Healey, zaskočená tou spoustou lidí, nevšedním vstupem do kouzelnického světa a stále trochu zmatená ze všeho toho rychlého zmatku.. Zrovna před chvilkou viděla šest lidí projít zdí.
"Neboj, nic se nestane, prostě tím projdeš a na druhé straně na mě počkáš. Vyrazím hned za tebou."
Healey zdráhavě přikývla, zhluboka se nadechla a dlouhými kroky rázně vykročila přímo proti přepážce. Když už byla ode zdi méně než jeden metr, nedalo jí to a přimhouřila oči, kdyby přece jen vozíkem narazila. Nic se však nestalo, kráčela stále dál a pak otevřela oči. Udělala ještě několik váhavých kroků, než se s otevřenou pusou pomalu zastavila a jako u vytržení zírala na zářivě červenou lokomotivu a na davy lidí, kteří se tlačili kolem ní. Všude bylo slyšet hlučný hovor, štěbetání mladších dětí a pokřikování rodičů.
"Healey, pospěš si!"
Otočila se a právě ve chvíli, kdy se ozvalo zapískání a dav jako na povel o dva, tři kroky ustoupil od lokomotivy, spatřila Eden. A pak už se jen řítila nástupištěm, se svou matkou v patách kličkovala mezi ostatními a hledala dveře do vagonu.
"Támhle!" houkla na Eden a jedním skokem překonala vzdálenost, která ji dělila od vlaku. Její matka se okamžitě ocitla po jejím boku, otevřela dveře, Healey naskočila a s Edeninou pomocí vtáhla kufr dovnitř. Nohou ho odstrčila do uličky a natáhla se pro klec s Milkou, to už se stroj pomalu dával do pohybu. Z pod kol se vyvalila spousta páry a ozvalo se druhé, delší a pronikavější zapískání.
"A co ty?" zakřičela Healey, aby překonala zvuk píšťaly, když Eden poodstoupila přesně tak, jak předtím ostatní, a pomalu se jí vzdalovala.
"Já tam...dřív...-místím se!" zaslechla Healey útržky toho, co jí Eden chtěla odpovědět. Přesto pochopila. Usmála se a poslala jí vzdušnou pusu. Matka jí úsměv opětovala, mávala a Healey už byla daleko..
Jakmile vlak zajel za zatáčku a vyjel z nádraží, začala se Healey tlačit úzkou uličkou. Nahlížela do kupéček a hledala někoho z trojice. Jestli jen vůbec nastoupila do toho správného vagonu...
´A máš to. Prohlížíš si nádraží a teď tu budeš sama,´ ozvalo se druhé, škodolibé a věčně pesimistické já.
´Hm. Dobrý pokus o vtip.´
´To není vtip. To je fakt. Vidíš? Všechna kupé už jsou obsazená, takže si budeš muset sednout k někomu cizímu.´
´Prosím tě. Něco se určitě najde. A když ne, tak co. Mě to vadit nebude.´
´Ale mě to vadit bude,´ duplo si druhé já nožkou.
´Tak ať.´
Ocitla se na konci vagonu. Dál už se jí jít nechtělo. Podle toho, jak to vypadalo tady, to všude bude stejné a kufr už byl moc těžký. Vrátila se tedy kousek zpátky a namátkou otevřela dveře. "Ahoj, je tady vol-?" zasekla se. Vzhlédly k ní dvě dívčí tváře. A jedna z nich měla překrásné karamelové vlasy... "Adonico?" vydechla, "Jull?"
"Healey!" vykřikly nevěřícně a po chvíli zaražení, celé překvapené, vrhly se jí kolem krku. "Kde jsi byla? Co to máš? Jé ta je hezká! Pojď dovnitř," překřikovaly jedna druhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bell-a bell-a | Web | 27. července 2011 v 15:03 | Reagovat

páni, je to dlouhé, ale opravdu hezký příběh. kde bereš takhle inspiraci? :)

2 ladyew ladyew | Web | 27. července 2011 v 15:09 | Reagovat

Čúúúsky...
ospravedlňujem sa za reklamu ale nechcel/a by si sa zapojiť do súťaže na mojom blogu SONFilm? bola by som moc rááda :o)

3 colette5 colette5 | 28. července 2011 v 19:52 | Reagovat

Jéj, mockrát děkuji :) Doufám, že budeš číst dále :)
Kde beru inspiraci- páni, já ti nevím. Jako bych to snad ani nepsala já, jako by mi vedlo ruku něco jiného ;) Jinak, snažím se do příběhu co možná nejvíce vžít, a ono je to potom mnohem, mnohem skutečnější a lepší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama