15. Neznámý důvod- pokračování

27. července 2011 v 15:04 | Colette |  Na schovávanou
"Tak to je shledání," utrousila Healey a usmívala se. "Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím." Nasoukala se do kupé a kufr táhla za sebou. Po chvilce se spokojeně uvelebila na sedadle naproti Juliette.
   "Tak povídej," vyzvala ji Adonica, "kde jsi se toulala."
   "Trochu jsme zaspali. Totiž po tom večírku-"
   "Jakým večírku?" zarazila ji Juliette.
   "No, takový rozlučkový..."
   "Ty jo. Ty ses měla. Jaké to bylo?"
   "No...já nevím, dobrý," odpověděla Healey popravdě a trošičku se začervenala, při vzpomínce na to, jak tančila s Georgem.
   ´Huso, hloupá,´nadávala si v duchu, ´teď jen doufej, že si to nevyložil nějak...jinak.´
   "Dobrý...Nic víc?" protáhla Juliette obličej.
   "Jo. Tak co jste dělali?" přidala se Adonica. "Večírek. Těch může být tolik druhů...Třeba, když říkáš rozlučkový, tak si představím velký stůl a u něj spoustu lidí se skleničkami v rukách. Ale na večírcích se obvykle třeba tančí nebo tak..."
   "To druhý," připustila Healey a zrudla ještě o trochu víc.
   Vlak teď už jel stejným tempem, kola pravidelně cvakala o kolejnice a za okny se míhaly zelené kopce a okolní krajina.
   Adonica na ni chvilku koukala a pak se rozchechtala.
   "Ty jsi..." šťouchla do ní Juliette. "Teď nám už nic nepoví."
   Adonica zmlkla jako když utne. Ještě stále jí však cukaly koutky.
   "Co děláte?" zeptala se Healey mírně podrážděně. Teď už jí situace přišla trochu hloupá. Myslela, že z toho už vyrostly…
   "Já nic," hájila se Francouzka, "se zeptej týhle."
   "No jasně," utrousila Healey a opřela se do sedadla, "nic vám neřeknu." Bylo očividné, že si Adonica přesně domyslela, jak to bylo.
   "Ale no tak," snažila se jí Adonica udobřit mírným hlasem, "už budu zticha."
   "Ne," odsekla jí.
   Juliette Adonicu zpražila pohledem. "Tak když nechce, tak ne," nadhodila nuceným tónem. "Já jsem třeba vůbec neměla tak živý víkend jako ty," pohlédla na Healey, "sice u nás se konalo něco podobného ale...Však víš. Spousta neznámých lidí z rodiny i odjinud. Taková pitomá zahradní slavnost, všude možně barevné pentle, až se mi z toho zvedal žaludek, vedro a děsná nuda, viď Nico?"
   Adonica, která předstírala nezájem a koukala z okna, jen něco uraženě zamumlala.
   "Cože?" zareagovala Healey a hodila po dívce vedle sebe letmým pohledem. "Vy jste byly přes víkend spolu?"
   Juliette přikývla. "Její rodiče by neměli v pondělí čas se s ní přemístit," vysvětlovala, "a tak jim moje mamka nabídla, že by Nica mohla zůstat přes neděli a do pondělí u nás. Jako přespat a tak. Hned po zkouškách jsme to řešili.."
   "Aha." Healey na malinkou chvilku trochu zamrzelo, že jí nevzali s sebou. Když si pak ale uvědomila, že by měla jen chvilku na rozloučenou se svými přáteli a těmi, které má ráda, hned ji to pustilo.
   "Chudinko," vzala Adonicu kolem ramen, a ta se k ní otočila. "To od nich nebylo moc hezký."
   "Mě to nevadí. Chápu to," sklopila kamarádka zrak. Healey s Juliette se po sobě podívaly. Jejich pohledy mluvily za vše. Nemělo cenu utěšovat ji lacinými slůvky, že to bude dobré a jak moc je to mrzí. Do tohohle se neměly co míchat. Rodiče Adonicu zkrátka a dobře strčili k neznámé rodině do neznámé země a nechali ji tam úplně samotnou.
   "A budete se stěhovat do Anglie?" zeptala se Healey.
   "To asi ne," prohodila jen tak mimoděk Juliette a podívala se jinam, "máme ve Francii velké rodinné sídlo...a tak, no chápeš." Očividně se moc nechtěla vychloubat svým bohatstvím.
   "U nás je to podobné. Sice to není žádné velké rodinné sídlo, jen pořádná vila, ale stejně. Já jsem z čistokrevné kouzelnické krve, a rod Caminome tam žije už po celá pokolení," Adonica se konečně znovu usmála. "Pochybuji, že by táta vůbec přežil stěhování."
   "Čistokrevná? Jak to, že jsi mi to neřekla?" podivila se Juliette.
   "No- já nevím, neptala ses," dostalo se jí odpovědi.
   Juliette si naoko pohoršeně odfrkla. "Protože já taky."
   "Fakt?" nevěřila Adonica.
   "Jasný," přikývla jí na to kamarádka. To, že byl někdo z čistokrevného rodu, opravdu čistokrevného, byla vlastně skoro vzácnost.
   "Vy jste teda obě z čistokrevného rodu?" zamrkala Healey. Ještě stále jí to úplně nezacvaklo. Říkala si, že po těch dvou měsících ji snad nemůže už nic překvapit. Ale fakt, že tu má vedle sebe dvě nefalšované a opravdové čarodějky, jí přece jen nedal. Víte, když jste vychováváni v tom, že čarodějky a kouzelníci existují jen v pohádkách, asi si nezvyknete až tak rychle.
   "Jak vidíš," postavila se Juliette a rozpřáhla ruce. V jejich kupé panovala veselá nálada a radostné očeávání.
   "Jo, chápu."
   "Do které koleje byste se chtěly dostat?" převedla po chvilce Juliette řeč na jiné téma.
   "To nevím, ale určitě bych nerada do Mrzimoru," odtušila Healey. "To už by byl větší ctí Zmijozel..."
   "Mě by se líbilo v Nebelvíru," pokývala hlavou Adonica. "Tam je Harry Potter, ne?"
   Healey vytřeštila oči. "Chceš říct, že-" začala, ale to už se Adonica vyptávala Juliette, do jaké koleje by chtěla patřit.
   "No, já toho o Bradavicích moc nevím," pokrčila odpovědí Juliette rameny, "takže je mi to docela fuk."
   Healey na ně koukala jako na dvě zjevení. Ta skutečnost, že jedna chce jít někam jen proto, že je tam Harry Potter, a druhá o jedné z nejslavnějších škol, kam právě jede, nemá ani ponětí, jí docela slušně přistihla nepřipravenou. "Snad, snad," otočila se na Adonicu, "snad nemyslíš Harryho Pottera?"
   "Jasně, že myslím Harryho Pottera," nechápala kamarádka.
   "To jako...tobě se líbí?!" zaútočila Healey přímo. Samozřejmě věděla, že se Harry stal idolem spousty dívek a národním hrdinou…
   "Tedy, nevím, jestli přímo líbí, ale musíš uznat, že toho dokázal hodně."
   "Tho určitě. Leda tak, že mi celé prázdniny otravoval život," prořekla se Healey.
   "COŽE?!" vypálily Adonica s Juliette unisono.
   "To nemyslíš vážně," vrhla po ní Jull nevěřícným pohledem.
   "O-ou-u," zaculila se Healey nevinně.
   "Healey!"
   "Jo, jo, jo, jak myslíte. Byla jsem s ním celé dva měsíce pod jednou střechou, stačí?"
   "Dobrý pokus o vtip. Skoro jsme ti na to skočily," uznala po chvilce zaváhání Juliette, "ale teď-"
   "Co? Já vám říkám pravdu," bránila se. "Vážně. Ve Fénixově řádu, tam jsme byli."
   Juliette s Adonicou se po sobě podívaly, jakoby se rozhodovaly mezi tím, zda jí to uvěří nebo ne.
   "Fakt," dodala.
   "To je blbost, Healey," nevěřila Juliette.
   "Důkazy," rozhodla nakonec Adonica znalecky.
   Healey se zamyslela. "Dobře," souhlasila s úsměvem, "hned jak vystoupíme vás představím."
   "Tak fajn," podaly si ruce.
   Hodnou dobu si ještě povídaly o svých zážitcích z prázdnin a vyzvídaly jedna na druhé. Koneckonců, prakticky se neznaly. Pak ale, kolem půl druhé, dostala Juliette hlad, vybalila svůj oběd z ubrousku a zbylé dvě ji musely hned napodobit. Healey vytasila svou snídani v podobě tabulky čokolády, dvou housek se sýrem, jablka a láhve s pitím a s chutí se do ní pustila. Chvilku na to se už ozývalo jen šustění sáčků a občasné mlaskání hodujících. Kolem třetí se k nim chodbičkou přikodrcal malý vozík, který obsluhovala usměvavá buclatá čarodějka a Healey si koupila pár čokoládových žabek, dýňovou paštiku a Máslový ležák. Byly to kouzelnické speciality a ona nic z toho ještě v životě nejedla. Snad až na, všemi tak oblíbenou, jantarovou tekutinu.
   Mezi sousty probraly všechny možné záležitosti od nových sestřihů a společenských hábitů po jejich oblíbené školní předměty. Healey samozřejmě byla vybavena nejnovějšími trendy ať už mudlovskými nebo kouzelnickými, jelikož se Eden, přes veškeré její protesty, rozhodla na ní nešetřit, a opravdu se toho držela.
   Potom, když dojedly, vytáhla Adonica odněkud blok a měkkou tužku a pustila se do kresby krajiny, která ubíhala za oknem. Healey ji chvilku vydržela nahlížet přes rameno, pak to však díky nepohodlné poloze vzdala a raději si vytáhla knihu.
   Ta kniha byla zvláštní. Měla tmavou a popraskanou vazbu a několik stránek v ní už chybělo, nebo byly prostě jen tak zastrkané dovnitř. Healey ji jednou našla ve Fénixově řádě. Tenkrát jen tak namátkou přejížděla prsty po hřbetech pokladů tamnější knihovny a nahlížela do už dávno zapomenutých spisů a bichlí, pokrytých vrstvami prachu a pavučin. Bylo pozdě večer. Nechtělo se jí spát. Ten den se učila až až a tak jí v tu chvíli byly učebnice docela ukradené. Když odbyla půlnoc, s povzdechem a aniž by se na ni podívala, nebo alespoň nakoukla dovnitř, vytáhla nějakou knihu z police s tím, že si ji tedy přečte jindy. Odnesla si ji do pokoje, kde zůstala zapomenutá ležet na víku od kufru.
   Když potom nastal den odjezdu a ona ji objevila, chvilku ji jen nerozhodně obracela v prstech a pak ji bez rozmýšlení přihodila k ostatním věcem s tím, že si ji tedy přečte v Bradavicích až se bude nudit. A ta chvíle nastala právě teď.
/A/N/ vím, je tam spoustu ´ji´.
   Otevřela knihu. Chvilku zmateně zírala do zažloutlých stránek a otáčela je, hledajíc nějaký text. Pak však hluboce vzdychla. "Je prázdná," zašeptala sotva slyšitelně.
   "Cože?" napůl se k ní obrátila Adonica.
   "To nic. Já- Jen jsem si z Řádu vypůjčila jednu knihu a...a je prázdná," dodala zklamaně a natočila ji tak, aby si mohly povšimnout nepopsaných stránek.
   Juliette na ně chvilku zmateně koukala, snažíc se pominout fakt, že ji našla v Řádu, a pak Healey vyškubla svazek z rukou. "Jak to myslíš, prázdná? Kniha nemůže být prázdná. A jestli ano, není to kniha," dodala. Jeden prst zkušeným pohybem ruky vložila mezi stránky jako záložku a obrátila ji deskami k sobě. Nejprve z jedné strany, poté z druhé a nakonec i hřbetem. "Máš pravdu...není tu vůbec nic," připustila po chvilce, "název, jméno autora...Mohl by to být nějaký zapomenutý deník nebo zápisník…" prolistovala stránkami, ještě něco zkoumala a poté zamračeně vzhlédla. "Jistě, není tam nic, ale co je potom tohle?" ukázala jim znovu knihu rozevřenou stranou. A Healey naprosto jasně spatřila, jak jsou stránky ohmatané a zohýbané, jak mají roztřepené rohy a sem tam se objevil i nějaký špinavý flek. "To není možné," vydechla, "jsem si jistá, že předtím tam nic takového," přejela prsty po jednom utrženém kusu, "nebylo."
   Bylo to naprosto nereálné, ale skoro to vypadalo, jako by tu prázdnou knihu někdo neustále nosil sebou, jedl nad ní, četl v ní…
   "Já vím," přikývla Juliette. "Byla skoro v pořádku a teď se najednou..."
   "...téměř rozpadá," doplnila ji věcně Adonica. "Jo, tomu se říká iluze."
   "Iluze?" ujistila se Juliette a podala jí knihu.
   Adonica přikývla a chvilku ji jen tak držela v rukou.
   "Ty o tom něco víš?" zajímala se Healey a překvapeně ji sledovala.
   "Jo," přiznala, "něco málo znám. Je to docela složité kouzlo a časem pomaličku vyprchává. Používá se především u věcí a patří to k jistému oboru přeměňování," zamračeně přejížděla dlaněmi po stránkách.
   "To kouzlo časem vyprchává," hlesla Healey. Konečně jí to došlo. "Když něco často používáme, opotřebí se to. Takže, kdyby na tu knihu někdo dlouho sahal, kouzlo by ztratilo na působnosti."
   "To ovšem znamená," doplnila ji souhlasně Adonica, "že to kouzlo musí být nějak oslabené. Ta kniha sice je hodně stará, ale nezmizí to hned, jak se jí párkrát dotkneme."
   "Takže," potřebovala se ujistit zmatená Juliette, "na tu knihu někdo použil nějaké kouzlo, které my neznáme. Protože je tam něco, co bychom znát neměly?"
   "Pravděpodobně," přikývla Adonica s Healey unisono.
   "Tyy jo, Healey, kde jsi to čmajzla?"
   "Nikde jsem to nečmajzla. Půjčila jsem si ji z Řádu."
   "Jo půjčila," ušklíbla se Adonica. "A na jak dlouho, na rok?"
   "Nooo. Zhruba."
   Zasmály se, ale pak znovu zvážněly. "Tak, teď ji jen stačí hodně používat," prohlásila Healey.
   Juliette zabubnovala prsty o kožený potah sedadel. "Já teda nevím. Znám jedno takové kouzlo. Sice to není přímo na iluze, ale...no, tak nic. Máme vlastně všechny ještě hlídáček, že jo? Mě sedmnáct bude až zadlouho..."
   "Já ho nemám," přiznala Healey omylem. Jako vždy si to však opět uvědomila až moc pozdě. Co to, že v jejich přítomnosti vyzradí úplně všechno? Všechno to, o čem by nejraději pomlčela...
   "To už ale nemyslíš vážně!" vyjela na ni Adonica.
   Healey si povzdechla nad vlastní hloupostí. Jistě, mohla to všechno ještě zahrát do outu, říci, že to byla jen legrace, nebo tak. Ale...
   ´Takže to nejsou kamarádky?´
   ´ Jsou a úžasné, ale tohle by neměly vědět...Pochop, Brumbál by z toho mohl mít problémy. Zrušit někomu hlídáček, to není jen tak...´
   ´To nemyslíš vážně! Dělej, vyklop to!´
   ´Ne! To nemůžu udělat!´
   ´Ale můžeš!´
   ´A i kdyby, proč bych měla? Je to moje věc.´
   ´Tak ne, nemusíš, já špatné svědomí mít nebudu, ale už se mě nezbavíš. Pořád budu hučet, jak jsi tajnůstkářská, jak ony by ti tohle určitě řekly, jak jsi zlá a...a...a jo!´
   ´Cože?´
   ´Jo, tobě se to líbí. Vyžíváš se v tom, jak máš něco, co ony nemají. Jsi sobec!´
   ´A to jsi teda přehnala!´
   Druhé já se pohrdavě uchechtlo. ´Tak to dokaž.´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama