15. Neznámý důvod-poookračování

27. července 2011 v 15:09 | Colette |  Na schovávanou
"Dobře, takže upřímně," řekla už nahlas a nevědomky stáhla obočí do úzkostné linky, "nedělám si legraci. Fakt ho nemám." Pozvedla hůlku a na důkaz svých slov vyčarovala dokonalý džbán na mléko.
Zbylá dvě děvčata automaticky pohlédla k oknu, očekávajíc kdy přiletí nějaká sova z ministerstva, ale i po době delší pěti minut se stále nic nedělo. Pomalu se otočily zpět.
"Healey, to jako, jako vážně?" přesvědčovala se Juliette.
Dívka zasmušile přikývla.
´To určitě. Špatné svědomí...už teď mám výčitky, že jsem jim to řekla.´
´Neboj, přejde to, nic se nestane, uvidíš...´
"Ale, jak to? Já to nechápu," zazoufala si Adonica.
"Já...nerada vám to říkám. Ale ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděla, že jsem čarodějka."
"Ne," vydechla nevěřícně Juliette a div jí nevypadly oči.
"Jak jsi to mohla nevědět?" namítla vždy praktická Adonica, "co tvé kouzelnické schopnosti, to jsi nepoznala?"
"Myslela jsem si, že to všechno jsou jen...náhody."
"To teda určitě byly parádní náhody," prohlásila Juliette poťouchle.
"To bych řekla."
"Jak jsi se ale potom dozvěděla o Bradavicích a tak?" nedalo to Adonice a stále odmítala tomu všemu věřit.
Healey se tedy pustila do sáhodlouhého příběhu. Začala tím, co jí řekla Eden když se poprvé potkaly, následoval její život v dětském domově, shrnutí Edenina bytu, pocity z Fénixova řádu, učení s Brumbálem, Příčná ulice a Draco Malfoy, zkoušky a potom konečně, po malé pomlce se pustila i do večírku a odjezdu na King´s Cross.
Její kamarádky naslouchaly celému vyprávění se zatajeným dechem, často jí skákaly do řeči a když skončila, chvilku jen upřímně ohromeně seděly a zíraly jedna na druhou a na ní. Healey je nechala chvilku vzpamatovat se a sama, s už vyprahlými ústy, pohlédla oknem ven. Poněkud ji překvapilo slunce klonící se za obzor a obloha zbarvená do krvava. Stmívalo se. Vůbec si neuvědomovala, kolik času už uběhlo od chvíle, kdy nastoupila do vlaku.
První se vzpamatovala Adonica. "Takže, ty fakt nevíš, kdo je tvůj otec?"
Healey k ní obrátila tvář. "Ne. Prý si mám odpovědi najít sama."
"Ale kdyby jsi neměla šanci, tak by ti to asi neříkala, ne?"
"Já nevím. Vůbec se v ní nevyznám."
"Tak to jsem nečekala," vydechla opožděně Juliette.
Healey přikývla a postavila se. "Nějak si to samy uspořádejte. Já v tom mám také guláš. A pořádný." Ukázala na knihu. "A s touhle je čas udělat krátký proces. Jull, jakže jsi říkala to zaklínadlo?"
"Healey, nedělej to," bránila se chabě Juliette, "vyhodíš vlak do povětří."
"Jull-!"
Její kamarádka se zatvářila jako na mučidlech. "Na mě to ale nebude... Někde jsem četla něco jako...Retego?"
"To nezní moc věrohodně," prohlásila Adonica.
"Zkusit se může všechno." Healey pokrčila rameny a mávla hůlkou nad knihou. "Retego," pronesla zvučně. Kniha sebou škubla a rozzářila se. Adonica vyjeveně vyskočila ze sedadla a natáhla se k Healey. Juliette se před oslepující září skrčila a knihou začaly projíždět světelné paprsky, jako u kopírky. Stránka se otáčela za stránkou a každou ji osvětlil jeden z paprsků. Jak sjížděl dolů, na místech, kde se jí předtím dotýkal se začal objevovat jakýsi text. Zhruba po třech minutách vše skončilo a zář se utlumila. Přesto však kniha ještě mírně pableskovala.
"Co to mělo být?" vydechla Healey a opatrně se pro ní natáhla. Jakmile se však dotkla desek, stáhlo se světlo do jednoho bodu a začalo se jí jakoby...vsakovat do dlaně. Healey ucukla a vyděšeně si začala prohlížet své ruce. "Fuj," pokoušela se otřít si je o džínsy, "vlezlo mi to tam!"
Juliette se vymrštila ze sedačky a přiskočila k ní. Opatrně jí přejela prsty po rozevřené dlani. "Nebolí to?" zeptala se asi tak stejným hlasem jako Healey. Bylo jasné, že měla obrovský strach.
"Ne, vůbec. Jsou naprosto v pořádku, jen to bylo nepříjemné...hodně nepříjemné," zatřepala rukama. "Co to sakra bylo?" zakňučela už podruhé. "Vlezlo mi to do dlaní," hlas jí hystericky přeskočil.
"Uklidni se," setřela jí Adonica.
"Jo, vypadá to jen jako nějaké spojení, nebo tak. Nic ti to neudělalo," přidala se Juliette a zvědavě si prohlížela její dlaně.
"Spojení?!" vyštěkla Healey zoufale.
"No."
"Jaký spojení?"
"Nevím to přesně-jen to tak vypadalo..."
"Já nechci být ve spojení s tou knihou!" Healey ukázala třesoucím se prstem na, teď už docela nevinně se tvářící knížku.
"Klid...to je jen odhad," konejšila ji Adonica. "V Bradavicích se po něčem porozhlédnem. Zjistíme, co to mělo znamenat."
Healey váhavě přikývla, posadila se a po očku pozorovala knihu. Celkem ji překvapilo, jak jsou její kamarádky v klidu po tom, co ta kniha provedla.
"Můžu?" ozvala se Juliette.
"Když tě to nezabije..."
Juliette vzala knihu do rukou a...nic se jí nestalo. Žádné světlo, žádné elektrické výboje. Opatrně ji otevřela a posadila se.
"Healey?" strčila jí po chvíli svazek pod nos.
Dívka nedůvěřivě nakoukla do stránek. "To...jsou to znaky," konstatovala překvapeně. Co dělají takové zvláštní klikyháky v knize?
"Přesně tak," přitakala Jull.
"Znaky?" naklonila se k nim Adonica. "A nejsou to starodávné runy?"
"Tohle?" odvážila se Healey znovu sáhnout na knihu a natočila ji. "To asi sotva."
"No...jo, tohle nejsou runy," souhlasila Adonica zmateně. "Znáte jiné znakové písmo než jsou runy?"
Obě zakroutily hlavami.
"V tom případě vážně nevím, co jiného by to mohlo být. Je to divný," rezignovala a opřela se na sedadle.
Healey s Juliette se ještě trochu pokoušely rozluštit, co se tam píše, nebo alespoň zjistit, jaký typ písma to je, když už však pomalu neviděly ani na řádky, venku padla černočerná tma a rozsvítila se světla, vzdaly to s tím, že je už příliš pálí oči.
Juliette se pustila do jakéhosi zapáleného rozhovoru s Adonicou, ohledně přeměňování. Healey tento předmět příliš nezajímal a nebavil, a tak se s nimi nemohla dohadovat o jakési Příručce k přeměňování od Penny Dryové, která by měla v nejbližších dvou týdnech vyjít.
Protáhla se a pomalu se postavila. Tělo měla úplně ztuhlé a klouby jí z neustálého sezení už trochu začínaly bolet. Rozhodla se, že by bylo dobré alespoň trochu se projít uličkami, a tento nápad rozhodně nedostala sama.
V chodbičce bylo útulno, byla zalitá nažloutlým světlem, podlaha nadskakovala za hlasitého rychlého cvak-cvak.cvak-cvak a poskakovala jim pod nohama. V chodbičce také postávalo asi dalších pět nebo šest studentů. Navzájem se ve svých kupé navštěvovali, nebo si povídali tzv. "o samotě."
Healey se protlačila kolem dvou dívek, které se právě něčemu hlasitě hihňaly a toporným krokem se vydala chodbičkou dál. Jak procházela kolem jednotlivých kupé, nemohla si nevšimnout, že většina z nich má zatažené závěsy. Koneckonců, ony samy to neměly jinak, soukromí je soukromí. S vynaložením všech sil otevřela jedno malé okénko a se skřípavým zvukem ho vyklopila k sobě. Do vydýchaných prostor pronikl chladný noční větřík a přehodil jí vlasy z ramen na záda. Zhluboka se nadechla. Nemohla se toho pocitu nabažit. Tam venku teď byla nádherná temná noc, na nebi ani hvězdičky, vzduch byl zvířený a chladný.
"Ahoj," ozval se za ní jakýsi přízračný hlas.
Dalo jí to hodně psychické práce, než dokázala odvrátit tvář od okna a pohlédnout na toho, kdo ji tak vyrušil.
"A-a-ahoj, Lenko," dostala ze sebe zaskočeně. Tohle byla přeci ta dívka, kterou potkala v obchodě u Freda a George. Ta s těmi dlouhými vlasy...ta...tak trochu mimo.
"Takže tu jsi," usmála se.
"Jasně, přeci jsem to musela zvládnout," přitakala jí Healey, narážejíc tak na zkoušky.
Lenka se znovu usmála. Vlastně, usmívala se pořád... Styl alá jsem cvok.
Healey najednou nevěděla co říct, Lenka si ji nepříjemně a neskrývaně prohlížela. "Eh, no...jo," nadhodila nervózně a raději se znovu podívala ven z okna, ačkoliv mohla spatřit jen černočernou tmu.
"Nechceš Jinotaj?" zeptala se Lenka po chvilce. Healey si až teď všimla, že svírá v rukou několik výtisků jakéhosi časopisu. "Co je to?" zajímala se a vzala si jedno číslo hned navrchu. Zběžně jím prolistovala. Pak jí zrak padl na jméno autora. Xenofilius Láskorád...Láskorád, něco jí to říkalo... Ano… "To vydává tvůj táta?" napadlo ji.
"Ano, je to jeho největší chlouba," prohlásila dívka a dívala se jaksi...skrz Healey. Ta už už chtěla prohlásit něco v tom smyslu, jak moc se tedy má, když se událo něco naprosto neočekávaného. Vlak sebou z ničeho nic prudce škubl, potom ještě několikrát, silněji, Healey naráz zavrávorala, a vlak se doslova na místě zastavil. Healey setrvačnost odhodila asi dva metry dopředu a zbylí studenti na tom nebyli jinak. Skáceli se k zemi jako figurky. Za příšerných skřípavých zvuků si Healey při pádu vyrazila dech a měla pocit, jako by si snad zlámala všechny končetiny. Po chvilce co se zoufale pokoušela nabrat do plic vzduch, vzhlédla. Najednou nastalo naprosté ticho. Kousek od ní se s roztrženým rtem zvedala Lenka, stejně jako mnozí další, všude po chodbičce byly rozházené Jinotaje a současně se ozvalo hned několik křachnutí, jak se rozletěly dveře od některých kupé a dunivé bouchání, to zřejmě padaly kufry na hlavy studentů z horních přihrádek. V příští chvíli vykouklo spoustu hlav a rozhlíželi se, co že se to stalo. Mezi nimi nechyběly ani Adonica s Juliette.
Když ji spatřily, vyjekly. "Healey!" zděsila se Jull a v příští chvíli byly obě u ní. "Jsi v pořádku? Co se to-?" tahaly jí na nohy. Jejich vagonem se teď rozléhalo tlumené klení a nadávky a udivené mumlání.
"V pohodě, nic mi není, jsem celá," uklidňovala je Healey a rychle se postavila. "Co to sakra bylo?"
"Já nevím," zakroutila hlavou Juliette. "Asi nějaká porucha nebo co..."
Healey se rozhlédla kolem sebe. Ostatní měli na tvářích podobné výrazy.
"Tohle se stalo jen jednou..."
Otočila se. Zezadu k ní pomalu přicházela Lenka Láskorádová a zírala kamsi za ní. Dívka se tím směrem podívala také...Byly tam dveře vedoucí do dalších vagonů. Otočila se zpět, aby se Lenky zeptala, co tím jako myslí. Otázka jí však uvízla kdesi v hrdle, když spatřila Lenčin výraz. Všichni ostatní se na ně teď otočili. V jejich vagonu rázem nastalo hrobové ticho. A nejen tam. Celý vlak byl najednou děsivě tichý. Lenka měla vytřeštěné oči a pootevřenou pusu.
"Hej, co je ti?" zeptala se přiškrceným hlasem Adonica. Lenka ji však, jakoby nevnímala. Zastavila se na místě a stále zírala ke dveřím. Ticho teď ještě zhoustlo. Nikdo ani nedutal. Všichni stáli jako přikovaní. Lenka pomalu, jako omámená, vytáhla hůlku...
"MDLOBY NA TEBE!"
Vlakem se ozvaly výkřiky, když dívka prudce sekla hůlkou a z jejího hrotu vystřelil rudý paprsek...Ten si však našel cíl. Roztřískal skleněnou výplň dveří na druhém konci a zasáhl jakousi postavu v černém. Ta se v příští chvíli skácela k zemi. Ve vlaku propukl naprostý zmatek. Kdosi strašlivě zaječel...
"Healey!" Adonica ji popadla za ruku, "Smrtijedi!"
"Cože?!"
Studenti křičeli, tlačili se, jak se v hrůze snažili dostat pryč, strkali do sebe a padali k zemi pod tlakem ostatních.
"Utíkejte! Rychle pryč!"
Nad hlavami jim cik cak proletěla jakási kletba. Dívky se spěšně se vrhly vagonem na druhou stranu, odstrkovaly ostatní...
Healey srdce vyskočilo až kamsi do krku. To přece nemůže být možné, to ne! Smrtijedi ve vlaku? Jak se tam dostali! Vytáhla hůlku.
"POZOR!"
Otočila se a jen tak tak stačila k zemi strhnout obě kamarádky. To už koutkem oka zahlédla několik dalších Smrtijedů. Opět se vymrštily na nohy a utíkaly co jim síly stačily.
"Co tady dělají?!" zakřičela Healey na Juliette. Utíkaly, srážely se s ostatními, rozpojovaly se, jak se jim vyhýbaly.
"A jak to mám asi vědět?!" odpověděla jí kamarádka stejně hlasitě.
Pokusily se nějakým způsobem dostat ven. Cestu jim však zastoupilo asi pět Smrtijedů. Ne doslova... Za druhými dveřmi jich totiž spatřily hotový roj, který se právě tlačil dovnitř do vlaku a do vagonu hned vedle. Všem třem se na chvilku téměř zastavilo srdce. Prudce zabrzdily a otočily to na druhou stranu, ale...už nebylo úniku. Zády k nim ustupovalo několik vyděšených studentů, kteří mířili hůlkami na ty, co do vlaku pronikli druhou stranou.
"Do háje!" ulevila si Adonica a bleskově vytáhla hůlku.
Healey se vyděšeně rozhlédla. "Tudy!" křikla tlumeně na kamarádky a společně rozrazily jedny z dveří vedoucích do kupé. Bleskově za sebou zavřely. Nikdo tam nebyl. "Tady, honem. Okno!" Healey zuřivě gestikulovala rukama. Byl to skvělý plán. Prostě vyskočit oknem ven, nepozorovaně se tmou dostat někam dál od vlaku a pak přivolat pomoc. Čáru přes rozpočet jim však udělala Adonica, když okno vysunula a vykoukla ven. Vzápětí se prudce zaklonila zpět a přibouchla okenní tabulku. "Jsou i venku," sdělila jim vyděšeně.
"Ne," ujelo Jull.
"Uhněte," Healey je odstrčila a sama se opatrně podívala. Nica měla pravdu. Tam venku zuřil lítý boj. Očividně nebyly samy, když je napadlo vyskočit oknem a utéct, ty rychlejší v tom zmatku ovšem nenapadlo, jaké na ně dole čeká překvapení. Studenti versus Smrtijedi...děsivá kombinace. Tmou co chvíli létala kouzla všech druhů. Několik z mladších ročníků už leželo na zemi, sedmáci však statečně bojovali dál. Těch z pátých a šestých ročníků však nebylo o nic méně.
"A zatraceně," ulevila si.
"Healey, co to děláš?!" vyjekla Juliette, když se dívka opatrně postavila na plechový koš a vyklonila se z okna.
"No jasně," došlo Adonice. "Jull, hlídej dveře!" zavelela a vyškrábala se vedle Healey. Ta už váhavě vysílala kouzla do všech stran.
"Co když trefíš někoho z našich?!" zakřičela jí do ucha, aby přehlušila tu vřavu venku.
"Cože?!"
"CO KDYŽ TREFÍŠ NĚKOHO Z NAŠICH!!"
"Tak je po mě!"
Adonica nevěřícně zakroutila hlavou nad Healeynou lehkomyslností. Zvedla hůlku vysoko nad hlavu a lehce mávla jejím hrotem vzhůru a dopředu jediným plavným pohledem: "Lumos procul!" Z její hůlky vyletěla zářivá koule a umístila se kamsi nad hlavy bojujících. Dostatečně tak ozářila celou scenérii.
"Díky!" vypálila Healey a vyslala kletbu na dalšího Smrtijeda.
"Kde jsou ti z Řádu?" vyštěkla s nádechem ironie Adonica, když vrhla zmrazující kouzlo na jakéhosi obtloustlého Smrtijeda.
"Zpátky!" varovala ji Healey místo odpovědi a strhla ji z dosahu jeho kletby, která proletěla nebezpečně blízko.
"Neudržíme je moc dlouho! Po čem vlastně pasou?!" vyjekla Adonica zoufale.
"Co takhle třeba tvůj Harry Potter?" nadhodila Healey zuřivě a vyklonila se ještě víc.
"Jo, kde ten je?!" souhlasila Adonica. V nastálé situaci docela zapomněla, že jej vlastně zbožňuje.
"Tak to si moc myslíš! Ten teď někde zachraňuje především sebe!"
Za jejich zády se ozvala hromová rána a výkřiky. Healey se otočila zpátky do kupé a jen tak mimoděk zajistila dveře proti útoku zvenčí. Ve vlaku už to pravděpodobně začalo také...
"Koukej! Podívej se, tam!" praštila jí Adonica a ukazovala přibližně na konec vlaku. Právě se tam přemístilo asi třicet dalších osob. Ty se však do Smrtijedů pustily...
"To je Řád, přišli!" zavýskla Healey. Vzápětí však světlo v jejich kupé zablikalo a poté zhaslo. Nebylo to však jen tam. Celý vlak se rázem pohroužil do naprosté tmy. Juliette za jejich zády zapištěla a rozsvítila svou hůlku.
"No bezvadný," zachraplala Adonica, "Julliete, zhasni to, zhasni!!" Jedním pohybem ruky zarazila bojující Healey a Francouzka po krátkém zaváhání uposlechla.
"Proč?" zeptaly se obě její kamarádky unisono.
"Prostě proto. Ticho," zašeptala Adonica.
Juliette vytřeštila oči, když velká zářivá koule venku následovala žárovky ve vlaku a zmizela. Zhasla.
"Co to má být?" zeptala se roztřeseným hlasem. Boj venku se trochu uklidnil a i z chodbičky ve vlaku bylo slyšet o něco méně.
"To udělali naši?"
"Ne, Smrtijedi," vydechla Healey, "vědí, že Fénixův řád nebude střílet naslepo. Vědí, že se bojíme minout, abychom nezasáhli někoho od nás."
"Chytrý, fakt, fakt dobrý," roztřásla se Adonica, když si uvědomila, že právě bojují jen Smrtijedi.
"Lumos procul!" zakřičel kdosi zvenku. Ozvalo se tlumené chechtání Smrtijedů, nic se nestalo. "LUMOS PROCUL!" Zase nic.
"Zablokovali to, zablokovali to kouzlo," zanaříkala Juliette.
"Jsme v háji," souhlasila Healey.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama