3. A zase další kouzelníci...

17. července 2011 v 12:49 | Colette |  Na schovávanou
Když se Healey ráno probudila, ležela zachumlaná do peřiny ve svém, i když jen dočasném, pokoji a bylo jí teplo a příjemně.
Neměla ráda vstávání vždy byla ještě půl hodiny rozespalá a nebyla s ní žádná řeč. Takový nouzový režim. Ale teď se cítila přímo báječně. Ještě chvilku ležela, pozorovala strop a užívala si toho překrásného klidu.
V sirotčinci byla vždy hora dětí už vzhůru. Pištěly a běhaly po chodbách. Tady to bylo jiné.
Po chvilce za sebe odhrnula peřinu a vystrčila nohy z postele...S tichým capkáním bosých chodidel po parketách se vydala do kuchyně. Jejich byt vypadal spíše jako moderně zařízené dolní patro rodinného domu. Nejprve malý a plesnivý, potom velký (v rámci možností) a skvostný.
Usmála se a vešla do jídelny která byla zároveň propojená s kuchyní a obývákem. Rozhlédla se kolem, nikdo tu nebyl.
Natočila si do sklenice trochu vody a napila se, zády opřená o kuchyňskou linku. Pomalu upíjela studený nápoj a přemýšlela...zvažovala své možnosti. Buď se k smrti unudí v pokoji a nebo...půjde vzbudit Eden. S tichým ťuknutím postavila sklenici zpět a vykradla se z kuchyně.
Potichoučku otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Eden ještě spala. Healey přistoupila k její posteli a fascinovaně pohlédla na noční stolek. Ležela tam hůlka. Dlouhý hladký kus dřívka, nejasně se lesknoucí v záři paprsků světla, jež pronikaly do místnosti skrz zatažené žaluzie.
Takže to všechno nebyl sen. Opatrně se dotkla cesmínového dřeva. Úžasný pocit. Rychle zavrhla pokušení vzít jí do ruky a zamávat s ní, bůhví co by tím způsobila. Místo toho se rozhlédla po pokoji. Eden se s vybalováním rozhodně nezdržovala. Na zemi se válela její zavazadla a kufry a spousta tašek přecpaných k prasknutí.
Pohlédla na svou matku-vypadala tak zranitelně. Sedla si k ní na měkkou matraci a chvilku ji pozorovala. Byla opravdu krásná. Healey ji nechtěla budit, ale prostě musela. Nemohla tu už déle sedět, přemýšlet a nudit se...
"Mami?" zašeptala.
Žena se nepatrně zavrtěla a Healey s ní po chvilce zaváhání jemně zatřásla. "Mami, kdy už vyrazíme?"
Eden se otočila na druhý bok a něco zamumlala.
"Cože jsi říkala?" naklonila se Healey blíž.
"Vezmi si knížku," zopakovala Eden rozespale.
´Bezva!´ Healey milovala knihy! "Ale, kde-" spustila nahlas, pak se však zarazila, když jí zrak padl na kufry. Nebude ji rušit a prostě si nějakou najde sama. Opatrně se zvedla z postele a začala pomalu prohledávat zavazadla. "Oblečení, další oblečení," mumlala si při prozkoumávání tašek, "nějaké papíry, šminky, knížky...knížky!" vítězoslavně popadla asi tři tlusté svazky, ohlédla se na Eden, která za ní pokojně spala, a tiše vyběhla na chodbu.
Pohodlně se usadila na posteli a pustila se do čtení. Opatrně obracela listy staré knihy a s posvátnou úctou hladila její desky.
"Trefa!" zajásala polohlasně když spatřila zlaté písmo na obálce-Dějiny Bradavické školy čar a kouzel.
Než se Eden vzbudila stačila Healey knihu celou přečíst a k tomu dokonce ještě polovinu druhé o pokročilejších kouzlech přeměňování.
"Tak jak jsi se vyspala?" zeptala se jí ještě rozespalá Eden, když k snídani pojídaly koblihy s džemem a kakaem.
Healey nadšeně přikývla. "Jako nikdy!" Pak si ale na něco vzpomněla.
"Počkej chvilku," vyhrkla a vydala se k sobě do pokoje. Posbírala vypůjčené knížky a vrátila se zpět.
"Mami, uh, ráno jsem si půjčila tyhle knihy." S hlasitým bouchnutím je složila na stůl. "Díky, už jsem si je přečetla."
Eden s usmála. "To jsem ráda, však už brzy budeš mít své vlastní a také obrovskou knihovnu."
Healey se nadšením rozšířili zorničky.
"Teď to ale radši dojez, ať můžeme vyrazit," dodala Eden.
Dívka do sebe rychle naházela svou porci, převlékla se do toho hrozného oblečení z domova a pomohla Eden se zavazadly.
Byla to zvláštní podívaná. Eden vstoupila do krbu v jejich obýváku řekla Healey ať na ni počká a spolu se zavazadly ji naráz spolykal zelený oheň. Healey vykřikla ale to už se oheň objevoval znovu a s ním i Eden, ale bez kufrů.
A potom prostě odešly z bytu, ven na ulici a mudlovskou dopravou vyrazily směr obchodní domy, aby Healey koupily nějaké pořádné oblečení.
V půl jedné se zastavily v restauraci na oběd a pak zamířily do Příčné ulice, nakoupit hábity a hůlku a různé učebnice, co bude potřebovat do školy.
Healey nestačila koukat. Všude bylo plno obchodů a lidí, kteří do sebe ve spěchu vráželi. Jako první ji Eden odtáhla do krámku madame Malkinové / Hábity pro každou příležitost. Healey si vybrala pár společenských hábitů, jeden zimní potom černý plášť a dva černé školní hábity.
Když zaplatily, vydaly se do lékárny aby si Healey pořídila nějaké ty přísady do lektvarů. Vypadalo to tam dost nevábně. Ve skleněných nádobách tam měli myší srdce a nastrouhanou kůži z čehosi smradlavého a zeleného a spoustu dalších nechutných věcí. U stropu visely svazky bylin a byla z nich cítit zvláštní nasládla vůně.
Healey si z obrovské masivní dřevěné police u pultu vybrala těžké mosazné váhy a z doslova přetékající staré skříně blyštivý kotlík.
Eden mezitím nabírala z velkých skleněných nádob přísady které měla napsané na kousku pergamenu a ukládala je do igelitových sáčků.
Zhruba po dvou hodinách nákupů už měly vše co potřebovaly. Zbývala už jen hůlka pro Healey.
Padla k ní hned třetí co dostala do ruky. Byla z tmavého ořechového dřeva, deset a půl palce dlouhá s blánou z dračího srdce; Healey na ni byla pyšná.
Pan Olivander se na dívku usmál, zabalil její novou hůlku do temně rudého sametu a uložil ji do podlouhlé pevné krabičky.
Když vyšly ven, bylo už pozdní odpoledne. Pomalu mířily ulicí až spatřila velký vývěsní štít který upozorňoval na prodejnu se zvířaty.
"Mohly bychom se ještě podívat sem?" zeptala se klidně. Zvířata mělo už od malička ráda.
"Ale jistě, máme ještě spoustu času," souhlasila Eden a tak vstoupily dovnitř.
Bylo tam nesčetné množství klecí s kočkami, krysami, ve skleněných teráriích se rozvalovali různí ještěři a kvákaly žáby. Na pultech byly vystavené krabice s krmením a pohodlné pelíšky, mlsky a kartáče.
Healey nebyla alergická přesto nikdy žádné zvíře neměla...
Když byla menší, zkoušela na dvorku před domovem, chytat myši a ptáky, nebo v létě chovat housenky a motýly ve starých skleněných lahvích, ale nikdy se jí to nepodařilo. Buď je věznila tak dlouho, až jí nakonec umřeli, nebo prostě nějak utekli.
Obcházela prodejnou a každou klec si pečlivě prohlížela. V obchodě byla spousta lidí a regálů a Eden se jí už dávno ztratila z dohledu. Ale Healey to zrovna teď nevadilo. Právě došla k obrovské kleci ve které se to hemžilo kočkami všech plemen barev i velikostí. Mohlo jich být tak deset, patnáct. Mňoukaly, polehávaly v rozích, nebo na návštěvníky dělaly prosebné oči.
Healey okamžitě objevila tu nejkrásnější a zaměřila na ni svou pozornost. Byla to krásná bílá angora, s přiměřeně chundelatou srstí a jedním černým flíčkem zezadu na krku. Vyjímala se mezi ostatními klasickými černými, mourovatými a rezatými. Nebyla nijak úžasná... vlastně docela obyčejná, ale Healey se zkrátka líbila.
Zvedla hlavu a spatřil jak se k ní davem prodírá Eden.
"Tak co, Heal, už sis vybrala?" zeptala se s úsměvem.
Healey se na ni překvapeně podívala. "C-cože?"
"Myslela jsem, že si tu chceš koupit nějaké zvířátko," nadhodila Eden nechápavě.
"No, no já bych chtěla ale nevěděla jsem-totiž, já můžu?"
"Určitě," usmála se vesele Eden a vytáhla peněženku. "Tak která se ti líbí?"
Healey jí ukázala svého favorita a Eden zavolala zaměstnance, který angoru vyndal a uložil do klece.
"Krásná," uznala Eden, "ale teď jí tedy musíme vybrat nějaké žrádlo a misku a taky...vezmeme jí i pelíšek?"
Tohle Healey milovala. Vybrala kočce to nejkvalitnější krmení a překrásný měkký košík a taky dvě bílé porcelánové misky. Pojmenovala ji Milka; byla smetanově bílá jako mléko.
Nakonec, když už se stmívalo, stačila do sebe Healey ještě nacpat jahodovou točenou zmrzlinu, než jí Eden vysvětlila jak se přemístit a poslala jejich přecpané tašky kamsi pryč. Nakoupily toho opravdu mnoho. Od mudlovského oblečení až po žertovné kouzelnické předměty.
"Teď mě chyť za ruku a pevně se drž. Není to moc příjemné, ale za chvilku ten pocit zmizí," přikázala Eden.
Healey nechápala o čem to její matka mluví, pevně stiskla držadlo od Milčiny klece a váhavě se chopila nabízené ruky.
Příčná ulice se jí rozmazala před očima jako na horké dráze. Edenina ruka sebou škubla, Healey ji uchopila ještě pevněji-to už pod nohama ztrácela pevnou půdu. Zavřela oči a modlila se aby to co nejdříve skončilo. Připadalo jí, jakoby její tělo někdo cpal úzkou trubkou, a právě v okamžiku když už si myslela, že to snad nevydrží, ucítila jak se její nohy znovu dotkly země. Otevřela oči, všechno kolem ní se ještě trochu točilo jak se jí motala hlava.
Stála na malém zešeřelém náměstí.
"Tak co?" zeptala se jí Eden, upravujíc si hábit jako by to snad bylo úplně normální nic.
Healey se snažila zhluboka dýchat. Připadalo jí, že ji snad někdo alespoň půl hodiny točil stále dokola na kolotoči.
"Musím říct, že jsi to zvládla vcelku dobře, většina lidí napoprvé ...zvrací," dodala Eden při pohledu na dívčin pobledlý obličej.
"Netuším proč," zachraplala Healey přidušeně, načež se chytla za břicho a pozvracela se do nejbližšího květinového záhonku.
"V pořádku?" Eden počkala až se vzpamatuje a pak jí podala nějaký lístek.
"Co to je?" zeptala se dívka stále trochu malátně a zadívala se do něj. "Grimmauldovo náměstí dvanáct?" špitla. "Co to-?" Nedořekla, protože v tu chvíli se domy číslo jedenáct a třináct daly do pohybu, nehlučně se odsouvaly od sebe a mezi nimi se objevoval další, pravděpodobně s číslem dvanáct.
"Kouzla," vydechla a s rozzářenýma očima celou tu scenérii sledovala.
"Jak dlouho už jsem tu nebyla," zašeptala Eden dojatě. Domy se konečně zastavily.
"Jdeme," zavelela už zase pevným hlasem. "Čekají na nás."
"Kdo?" vyhrkla Healey a popoběhla za svou matkou.
"Ostatní," odpověděla jí Eden neurčitě a zaklepala na domovní dveře.
Zevnitř se ozval lomoz a pak se s trhnutím otevřely.
Healey v nich spatřila mladou ženu s vlasy růžovými jako žvýkačka a s připravenou hůlkou, napřaženou před sebe. Jakmile je však spatřila vypískla a sklonila ji.
"Eden, jsi to ty?!" zalapala po dechu a vrhla se její matce kolem krku.
"Tonksová!" vykřikla Eden a objímala se s ní. Potom se od sebe neochotně odtrhly, chvilku na sebe nevěřícně zíraly a chechtaly se jako obyčejné puberťačky. Pak však a konečně ustoupily dovnitř a i Healey mohla vejít.
Tonksová bleskově zavřela dveře a zahulákala na celý dům: "Eden je tu!"
Vzápětí se semlelo hned několik věcí dohromady. Z kuchyně se ozvaly výkřiky a třískot rozbíjeného skla a z dalších několika pater domu bouchání dveří a dusot nohou po schodech. Do předsíně kluzem dorazila jakási buclatá žena s polodlouhými zrzavými vlasy a v patách za ní se hnal podle všeho její manžel.
Vpravo od nich práskly dveře a do předsíně vpadli další dva muži. První měl černé, mírně zvlněné vlasy a na tváři nevěřícný úsměv ( A/N: Snapea ještě nečekejte ;) a druhý vypadal přepracovaně, ohromeně a ošuntěle. Všichni dohromady na sebe volali a objímali se a Healey se z toho úplně roztočila hlava.
"...když dorazily tvoje zavazadla-" vykřikovala právě ta buclatá žena "-málem jsme tomu nemohli uvěřit!" Healey znovu zaslechla jak někdo sbíhá schodiště a podívala se tím směrem. K jeho horní patě právě dorazili dva chlapci a jedna dívka, přibližně v jejím věku. Zastavili se a stejně zmateně jako ona sama sledovali, co se děje pod nimi.
Dívka měla husté hnědé vlnité vlasy někam na lopatky a tvářila se velice inteligentně. Chlapec s černými vlasy právě něco horlivě sděloval tomu druhému...počkat! Healey se zarazila a zaměřila se právě na něj. No ano, není to ten Harry Potter, o kterém jí včera Eden vypravovala?
Do toho všeho se ještě rozječel jakýsi portrét, velice šíleně vypadající starší dámy.
"Vy špíno! Ven z mého domu, mudlovští šmejdi, krvezrádci, čmuchalové, vy ničemný odpade, VEN, VEN, ÁÁÁÁ, PADEJTE PRYČ!!! ZMUTOVANÍ, ZPROPADENÍ, ODPORNÍ-!!!"
"Zmlkni už!" vyštěkl ten s černými vlasy, ohnal se po podobizně hůlkou, přes portrét se přetáhly rudé závěsy a jek ustal.
"...a tohle-" hmátla rukou Eden do davu a přitáhla si Healey, k jejímu zděšení k sobě, "-je má dcera."
Hovor okamžitě ustal a všichni se na ni teď napjatě dívali. Několik z nich si zakrylo pusu rukou, jiní se doslova rozzářili.
"Ach Eden!" zašeptala do nastálého ticha buclatá žena. "Nevěděla jsem, že," nedokončila, zajíkla se a mile se na Healey usmála. "Já jsem Molly," podala jí čile ruku "Molly Weasleyová."
Healey ji váhavě stiskla. "Healey Downová," představila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

KLIK :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama