5. Vlastní hloupost

17. července 2011 v 12:52 | Colette |  Na schovávanou
Druhý den se u nich na oběd stavil Brumbál a hned si Healey zavolal k sobě. Udělal jí sice milou, ale neuvěřitelně nudnou přednášku na téma učení a kouzlení a sdělil jí, že dvakrát do týdne, když se mu to podaří tak někdy i třikrát jí bude osobně vyučovat, a že by si do té doby měla přečíst učebnice pro první ročník, které jí přinesl. Do jejich příští schůze jí předepsal Přeměňování pro začátečníky a Obranu proti černé magii- prvním ročníkům.
Také jí řekl, že se bude učit jen ty nejzákladnější předměty jako právě přeměňování, OPČM, lektvary, kouzelné formule a také trochu od dějin čar a kouzel. Ale, že tak lehké, jako péči o kouzelné tvory, astronomii, věštění a bylinkářství si může ve volném čase nastudovat sama. A samozřejmě, že na konci prázdnin bude skládat zkoušky. Jistěže se budou snažit, aby se dostala do šestého ročníku, kam podle věkové skupiny patří, ale pokud by na to neměla, nebyla by prý jiná možnost a pak by jí podle jejích znalostí a podle toho, jak by prospěla zařadili do určitého ročníku, s tím, že šestý by byl maximum. Jen jeho poslední věta, než se rozloučil a odešel - že ji nebude učit jen on, ale najde ještě někoho, protože sám by to asi nestíhal, ji mírně znepokojila. Věděla sice, že se nemá čeho bát, ale za tu chvilku pojala k Brumbálovi zvláštní důvěru a představa, že by ji učil někdo, koho třeba vůbec nezná se jí příliš nezamlouvala.
V prvních dnech si spíše než co jiného užívala nového života. Tak krásného... Dováděla s Hermionou a s Ginny a na učení se ani nekoukla.
´Zbytečnost,´ říkala si, ´dva měsíce, to je spousta času. To zvládnu potom.´
Z omylu jí o týden později vyvedl až Brumbál, který, jak říkal, se nečekaně dostavil do Řádu, a že si Healey vyzkouší. Samozřejmě neuměla ani ň... Nepotrestal jí, bylo na něm ale vidět, že ho zklamala. Násilím to z ní páčit nechtěl, a tak dal Healey ještě další tři dny času. Byla zahanbená a smutná sama ze sebe. Přeci se chce dostat do Bradavic. Pokud opravdu nebude vůbec nic umět, nepřijmou ji.
A tak teď seděla v knihovně řádu, líce celé zrůžovělé, jak se snažila dostat si do hlavy alespoň něco z Přeměňování pro začátečníky. Jakmile Brumbál odešel, vrhla se na OPČM a učebnici už úplně celou přečetla. Dobrá, tak tedy ne celou-něco přeskočila, ale i sám Brumbál říkal, že to nevadí. Že nevadí, když sem tam něco vynechá...
Obrana proti černé magii jí docela zajímala. Přišlo jí úžasné na někoho útočit, nebo se bránit. V jejích představách stála v mlhavém oparu proti soupeři a s úsměvem na tváři jen lehce odrážela útočné kletby a plavně jako laň před nimi uskakovala, prováděla složité otočky a obraty tak lehce, až to skoro vypadalo jako tanec, bílé šaty vlály okolo ní, když dělala složité, téměř baletní, úkroky do stran... Tanec smrti...to se také dočetla. Do tohoto fígle se musela vložit spousta energie, temperamentu a nadšení...strach byl vlastně nežádoucí. Bylo to tak jednoduché a zároveň nesplnitelné. Jakmile se to jednou někdo naučí, budete takřka nestrefitelným...Byla to však obrovská výjimka, když někdo toto zvládl, kromě jiného hrály roli i umělecké sklony a povaha. Navíc, použití tohoto typu obrany se smělo použít jen párkrát za život...A nakonec, ten, kdo tančí Tanec smrti neútočí, pouze odráží kletby, a jeho soupeř se vlastně poté vyřadí sám...
Přeměňování už jí nepřipadalo až tak zajímavé a do knihy se musela skoro nutit. Byla to nudná, stará roztrhaná učebnice, psaná stylem výpisků, bez obrázků ani kreseb, se byla složitými slovy, spojeními a výrazy, které Healey neznala a nebyly jí až tak úplně jasné.
Vrzly dveře a objevila se Hermionina střapatá hlava. "Heal?" špitla tiše.
Dívka zvedla hlavu a unaveně se na kamarádku podívala.
"Poslyš, nemusíš snad ty knihy přečíst do zítřka?" zeptala se Hermiona a svraštila obočí. "Když se do toho budeš nutit, stejně si nic nezapamatuješ."
"To víš jak?" zeptala se Healey pochybovačně.
Hermiona se usmála. "Vlastní zkušenost."
Healey, i když nerada, jí musela dát za pravdu. Vzdychla a zaklapla knihu. "Tak jo, končím, alespoň pro dnešek," souhlasila, zvedla se a protáhla ztuhlé svaly. Věděla, že má její kamarádka pravdu, přesto se stejně dostavil drobný červík pochybností.
´Neříkala jsi snad, že už se budeš snažit?´
´Jsem tu už několik hodin, nadřela jsem se dost!´
´Tímhle tempem nic nedokážeš...´
´Zítra v tom přeci budu pokračovat!´
´...znovu zklameš...´
´Ne! Nechej mě na pokoji!´
Hermiona pokývala hlavou a zmizela.
Healey vyšla ven za ní a zamířila zkontrolovat situaci v kuchyni. Nikdo tam nebyl. Šlohla z kredence jednu mléčnou sušenku a přejížděla obezřetným pohledem potemnělou kuchyní. Usmyslela si, že by bylo dobré si ještě jednou projít tak starý a obrovský dům, určitě se tak i odreaguje. Když jí ho ukazovala trojice, vždy jen rychle nakoukli dovnitř, seznámili ji s kterým že to pokojem má čest a postoupili zase dál.
Healey vyšla ven a po schodech nahoru, chvilku si prohlížela useknuté
hlavy skřítků na stěnách. ´Chudinky malý,´pomyslela si a strčila si zbytek
sušenky do pusy. I když...po setkání s Kráturou si na domácí skřítky neudělala zrovna pěkný názor.
Vyšlapala do dalšího patra a nakoukla do nějakého pokoje. Zůstala ohromeně stát. Tak tady teda včera nebyli! Rychle si utřela prsty, oblepené drobky, o kalhoty a vešla dovnitř. Fascinovaně si prohlížela obrovitanánský nástěnný koberec, který zakrýval úplně všechny stěny a dokonce i strop-Byl celý zelený a Healey si všimla, že je na ně vyobrazen veliký strom s propletenými větvemi, na kterých jako plody byla kolečka s názvy jmen.
Brzy si uvědomila, že je to rodokmen Blacků. Celý si ho pečlivě prohlížela, zkoumala kdo byl čí sestrou nebo bratrem a úplně při tom zapomněla na čas. Až když se z chodby ozval vyděšený hlas, vyběhla ven a spatřila o patro výš, nad sebou Eden, která se nakláněla přes zábradlí a volal ji.
"Healey!" zachraplala její matka, spěšně seběhla schodiště a vyrazila k ní. "Healey, já myslela...tohle mi už nikdy nedělej!" mračila se Eden.
"Ale mami, vždyť jsem v pohodě," zavrčela. Zlobila se, protože se ukázalo, že se vyděsila úplně zbytečně, a to neměla ráda...
"Jenže taky jsi nemusela."
Healey si povzdechla. "No dobře, příště ti dám vědět až půjdu na záchod," řekla ironicky.
"Heal!" vyjela na ni Eden. "Tohle není legrační!"
"Ani nemělo," odsekla.
Eden zůstala stát jako solný sloup. Přestože znala Healey jenom takovou chvilku, nikdy u ní neslyšela tenhle tón; očividně neměla ráda, když jí někdo říkal co má dělat.
Donutila se ke klidu. "Tak jo," zhluboka se nadechla, "choď si po tomhle domě jak chceš, ale ven nesmíš. A když se mi neozveš ani na druhé zavolání- "
"Jo, tak si klidně můžeš myslet, že mě unesli Smrtijedi," zašklebila se Healey, "nebudu ti to vyčítat."
Eden se zamračila. Pak se ale zničehonic rozesmála. "Taková hloupá situace! Hádáme se tu kvůli úplné blbosti."
Healey to ale moc k smíchu nepřišlo. Ona se nehádala...! A tak se raději optala: "Proč jsi mě vlastně volala?"
"Chtěla jsem se tě zeptat na ty knihy, co ti dal profesor Brumbál. Jak jsi na tom?"
Healey jen pokrčila rameny. "Nevím, přečetla jsem už celou tu obranu a teď jsem někde v půlce přeměňování."
Eden se zatvářila ohromeně. "A kdy začnete cvičit?"
"Brumbál říkal, že by se tu měl objevit pozítří..." pak se Healey roz-hlédla a zničehonic přešla k jinému tématu. "Mami, je táta v řádu?" zašeptala tlumeně.
Eden se zarazila. "Zlato, já...myslím, že ano."
Healey se zatvářila vítězoslavně. "Je to Sirius?"
Eden na chvilku ztuhla, první písmeno jí vyděsilo k smrti. Pak se ale rozesmála na celé kolo.
"Ty hloupá," lapala po dechu. "Jistěže ne, jak tě to napadlo?"
"Noo, má černý vlasy...a prostě," trochu zklamaně se zarazila. Teď si uvědomila, že se vlastně Eden ani Sirius k sobě nikdy nechovali jako rozhádaný pár. Byli prostě jen dobří kamarádi.
Eden ještě namáhavě oddechovala. "Heal, nesuď jen podle vzhledu," usmívala se. "To by tvým bratrem mohl být klidně...třeba Harry.
Healey se zatvářila absolutně vyděšeně a když Eden spatřila její výraz, musela se znovu smát. "To byl jen vtip!" uklidňovala ji.
Healey však vypadala poněkud nedůvěřivě. Eden ji vzala kolem ramen.
"Pojď."
"Dáte si čaj?" zeptala se Molly když překročily práh kuchyně.
"Nene, díky," odmítla Eden, ale Healey o jeden poprosila.
Když pak před ní paní Weasleyová postavila horký hrnek, jen si z něj trochu usrkla a pak jim oznámila, že si ho nechá vychladnout a zmizela.
Rozhodla se, že půjde najít tu jejich slavnou trojku, čaj byl ještě opravdu moc horký...a bez nich tu byla šílená nuda. Na prohrabávání domu už neměla náladu a na čtení už vůbec ne. Vystoupala po schodech nahoru do třetího patra a nakoukla do jejich pokoje. Nikdo tam nebyl. Zavřela je, obrátila se a buch! Do někoho tvrdě vrazila. Vyjekla, udělala krok dozadu a málem by spadla ze schodů, nebýt Siriusova pohotového zásahu. Chytil ji a ona našla ztracenou rovnováhu.
Malinko se začervenala, při pomyšlení, co o něm ještě před chvilkou povídala. Vzpamatovala se však rychle. "Fuj, to jsem se lekla," naoko se na něj zamračila a pak dodala: " neviděl jsi Rona nebo Hermionu?"
Sirus se usmál. "Jo, před chvilkou mi pomáhali krmit Klofana, všichni tři. A co ty, že se tu tak potuluješ?"
"Já se nepotuluju!" bránila se. "Hledala jsem je."
Sirius se zasmál. "Tak to jo. Myslím, že budou někde ve čtvrtým."
Healey vyklusala ještě o jedno patro výš a opravdu; zrovna vycházeli ze dveří od pokoje obřího hipogrifa.
"Ahoj," pozdravila je. "Nechcete jít dělat něco užitečného?...třeba...no, je tu nuda," přiznala nakonec.
"To bych řekl," zahučel Ron nabručeně.
Hermiona vážně pokývala hlavou. "A co byste chtěli?" zeptala se a posadila se na schody.
"To by mě taky zajímalo," založila si Healey ruce na prsou a změřila si je pohledem. Harry se rozesmál.
"Co je?" zeptala se rozmrzele.
"Ále, jen jsi mi teď někoho připomněla."
"Koho?" znuděně ohrnula ret.
"Snapea!" kuckal se Harry.
´Pitomec´pomyslela si a významně povytáhla obočí. "A to je jako kdo?"
"Sadista," odpověděl Harry. "Hrozný, on uč- "
"Aha," přerušila ho Healey mrzutě. "Tak co kdybychom dělali něco zábavnějšího, hm?"
Hermiona se zatvářila překvapeně, ale postavila se.
"Počkej," ozval se Ron strašidelným hlasem a podíval se na Healey. "Tebe vážně nezajímá, kdo je to Severus Snape?"
Healey se otřepala. "Ani ne, asi...nějaký kouzelník, ne? Ale jméno má teda děsivý..."
Ron se uchechtl a zvedl se ze schodů, kam se předtím svezl vedle Hermiony. "To bych teda řekl." Očividně už se těšil, až ho Healey uvidí na vlastní oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

KLIK :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama