7. Severus Snape, pokračování

17. července 2011 v 13:00 | Colette |  Na schovávanou
"A kdo jste vy?"
"Já," vystrčila bojovně bradu, "jsem Healey Downová, jestli vás to tak moc zajímá," odpověděla dívka okamžitě, "a jestli si myslíte že se vás leknu tak to jste na omylu, protože-"
"Kde máš rodiče?" zeptal se nebezpečně.
"Tam," ukázala Healey směrem ke kuchyni.
"A jak se jmenují?"
"Moje mamka se jmenuje Edena Ernbachová, proč vás to zajímá? Půjdete si snad stěžovat? Být vámi tak okamžitě zmizím, jinak si to šeredně odnesete, je tu polovina řádu!"
Muž se ale stále ještě neměl k odpovědi. Ztuhl a zíral na ni.
"Tak kdo jste?!" vyjela po něm, "chcete tu snad něco?".
Chvilku váhal, ale pak se konečně představil. "Severus Snape, těší mne," ušklíbl se ironicky, a pak bez pozvání vykročil úzkou chodbičkou do kuchyně. Healey tam zůstala stát a ohromeně pozorovala jeho záda. Takže Severus Snape...no, tak to bude mít Ron radost. Jestli je opravdu tak děsivý, jak se říká, bude s ním mít co dočinění.
­­­***
Eden vyběhla z kuchyně a vzápětí se s někým srazila. Vypískla a rychle se chytla oné osoby za ramena, aby nespadla.
Snape se nadechl, že něco pikantního řekne, když ta žena vrazila do něj. Pak si to ale rozmyslel a jen si odkašlal: "Ehm, mohla byste mne pustit? Mám mnohem důležitější věci na práci než objímat se s neznámými ženami na chodbách," řekl a odtáhl ji od sebe. V celkem úzké chodbičce bylo docela šero a tak hned na první pohled neznámou nepoznal. Až teď, když si ji pořádně prohlédl, s hrůzou a zároveň jakousi drobnou radostí seznal, že je to Eden, samozřejmě ale na sobě nedal nic znát, koneckonců, podvedla ho.
"Ale já tě přece vůbec neobjímám," pravila rozhořčeně a vztekle si ho změřila.
"Ede-A odkdy my si tykáme?!" opravil se rychle
"No ne, takže ty jsi mě vážně poznal?!" pozvedla jízlivě obočí a jeho předchozí poznámku ignorovala. "Snape," dodala ironicky, pak se otočila na podpatku a odkráčela zpět do kuchyně, kde se zhroutila na židli.
Uražený profesor lektvarů se po chvilce vydal za ní.
***
Ozvalo se dusání po schodech a do předsíně seběhla Hermiona, Harry a Ron.
"Kdo to byl?" zeptal se Harry
"Slyšeli jsme...zvýšené hlasy..." doplnila ho Hermiona bez dechu.
Healey se podívala na Harryho. "Jo," ušklíbla se, "to se ptá ten pravý."
"Tak kdo?" naléhal Ron, zatímco se Harry pomalu vydal zjistit si to sám.
"Severus Snape," odpověděla.
Ron zezelenal. Harry se na místě zarazil a spěšně se vrátil zpět k nim. "Jsi si jistá?" zeptal se s obavou v hlase.
Healey obrátila oči v sloup. "Představil se mi," řekla znuděně. "Jenže, moc pozdě. Nejprve jsem ho pořádně sjela ve smyslu ať vypadne a co tady pohledává."
"T- tak to je... to je nářez," prohlásil Ron obdivně.
"Tam nejdu," zasmál se nevesele Harry, "na konci roku byl na mě pěkně naštvaný, neodevzdal jsem mu domácí úkol a on už mi nemohl dát školní trest."
Healey se nadchla, protože se chtěla na něco zeptat, ale Hermiona ji předběhla: "Počkej, vždyť to nedává smysl-"
"Ostatně jako všechno co kdy vypustí z pusy," ucedila Healey zlomyslně.
Hermiona se na ni překvapeně podívala a pak pokračovala: "...přeci poslední vyučovací den ti ještě školní trest dát může, a ten úkol se musel odevzdat právě poslední hodinu lektvarů, ne?"
"Jo, to jo, vždyť já ho odevzdal, jenže Snape mi ho vrátil, že je prý celý špatně, ať ho předělám a přinesu mu ho druhý den. Ale další den byla právě hostina na konec školního roku a já na tu esej jednoduše zapomněl."
"Není to snad jedno?" ozval se Ron, ale nikdo si ho nevšímal.
"Snape učí v Bradavicích?" zeptala se Healey, úplně zmatená.
"Jo," přitakal Harry, "myslel jsem, že to víš."
Healey zavrtěla hlavou. "Teď už jo...A-"
"Hele, nerada ruším," řekla Hermiona, "ale tohle není to nejlepší téma, které bychom mohli probírat tady v předsíni."
A tak se vydali nahoru do jejich dívčí ložnice - kde se scházeli nejčastěji. Ginny zase někam zmizela a tak měli pokoj jen pro sebe. Posedali si na postele, Milka vyskočila Healey na klín a příjemně hřála.
"Jak dlouho učí v Bradavicích?" ozvala se Healey po chvilce.
"Kdo?" zeptal se Ron.
"No Snape, přeci," vzdychla.
"Tak to ti vážně nepovím," zamyslel se, když zřejmě nepochopil její záměr. Kdežto Hermiona se zatvářila soucitně a i Harrymu to k Healeynému překvapení došlo také celkem brzy.
"Heal," ozvala se tiše Hermiona, "vím, na co myslíš, ale on to určitě být nemůže. Ano, učí v Bradavicích, má sice černé vlasy a oči, stejně tak jako ty, ale těch profesorů se za ty roky mohlo vystřídat hrozně moc. Osobně si myslím, že tvůj otec už tam dávno neučí. Protože z našich profesorů jsi opravdu podobná jen jemu, a ani to snad ne. Rysy máš po Eden a se Snapem máte vážně nanejvýš společnou právě barvu očí a vlasů...Já nevím, můžeme se tedy potom podívat do nějakých registrů...ale, víš kolik takových lidí chodí po světě? A ty Harryho poznámky byly jen žertíky. Hodně blbý žertíky."
"A já si taky nemyslím, že by byla tvá mamka schopná zamilovat se do takovýho prevíta," přisadil si Harry.
Tentokrát Healey neudělala vůbec nic. Jen tiše seděla a přemýšlela o tom co jí právě Hermiona řekla. "Asi máš pravdu," připustila nakonec. "Co vlastně v Bradavicích učí?
"Lektvary," přispěchal s odpovědí pohotově Harry.
***
Mezitím v kuchyni
"Takže ty mi chceš říct, že ona je tvoje dcera?!" Snape rázoval po místnosti sem a tam
"Ano," přisvědčila Eden naprosto v klidu, ačkoliv se jí mírně chvěla kolena. Vidí ho, po tolika...kolika? Patnácti letech? Vidí ho, vidí Severuse Snapea-muže, kterého tak věrně milovala...kterého nenáviděla. Byl pořád stejný, naprosto...nezměnil se ani trošičku...Vlastně ano, trošičku ano; teď už pro něj byla cizí...zkrátka minulost.
Snape se prudce zastavil, zlobně se na ni podíval a otevřel pusu na protest.
"Molly, Albusi," poprosila je Eden, "mohli byste nás na chvilku nechat o samotě?"
Brumbál, který do té doby zkoprněle seděl u stolu, se až přeochotně zvedl a zamířil ke dveřím.
"Ale co večeře?" namítla Molly, která však stejně nevařila. Úplně na to totiž zapomněla. Stála u plotny a sledovala nastávající hádku, zvědavá co z toho vyjde.
"Ta počká," řekla Eden hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky a nespouštěla přitom oči ze Snapea.
Paní Weasleyová s praštila vařečkou do hrnce, vypochodovala ven a zavřela za sebou dveře.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" zasyčel Snape. "Proč jsi utekla?!"
Eden ztratila nervy. "A proč jsi ty odešel ke Smrtijedům?!" zaječela na něj.
Neodpověděl.
"Kde jsi byla? Hledal jsem tě!" vztekal se.
"Zato já jsem tě nemusela hledat vůbec. Jsi tam pořád, viď?"
"Kde?"
"V Bradavicích."
"Samozřejmě, o co ti jde?!" vyštěkl.
"No bezva..." ujelo Eden.
"Jak to myslíš...?" zeptal se Snape nebezpečným tónem.
"Asi tak, že tam budeme spolu," zamračila se na něj.
Snape ztuhl. "To teď vynechejme, neodváděj řeč jinam!"
"Dobře, ale nevím, co po mě chceš..."
"Kdo- je- její otec?" hláskoval Snape rozhozeně.
"Už jsem ti řekla, tohle se nedozvíš, a proč to chceš vlastně vědět? Co tobě na tom sejde?"
Proč to chtěl vědět? Přeci aby měl jasno v tom, kvůli komu ho opustila, aby ho mohl najít, pěkně si to s ním vyřídit!
"To je moje věc," řekl jen. "Je to mudla?"
"Ne."
"Kouzelník?"
"Logicky."
"Znám ho?"
"..."
"No tak!"
"Jo...snad."
"...učí se mnou?"
"To vážně nevím," ucedila Eden. Bylo to jako hra na schovávanou ...hledat někoho, kým vlastně jste...hledat sebe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama