7. Severus Snape...

17. července 2011 v 12:59 | Colette |  Na schovávanou
Dny plynuly jeden za druhým a Healey sotva postřehla, že červenec už brzy končí. Za celou tu dobu se nedělo nic zajímavého. Bylo pár útoků, výzvědných akcí a spoustu porad... Brumbál docházel do Fénixova řádu každou středu a pátek, výjimečně i v pondělí. Healey šlo učení velice rychle. S Hermioninou pomocí už probírala s Brumbálem poslední látku třetího ročníku. Ředitel jí pokaždé donesl potřebné učebnice a ona z nich pilně studovala, vždy tři hodiny denně- OPČM, přeměňování, kouzelné formule a potom, ve volném čase nakukovala do učebnic od - jak to ředitel nazval - lehčích předmětů. Hermiona jí opravdu hodně pomáhala v nacvičování užitečných kouzel - jako třeba rozsvícení hůlky, přivolání předmětu, nebo kouzla reparo. Harry se konečně trochu zklidnil s tím: "Hele, víš komu jsi teď byla podobná?", a Ron ji celkem obstojně naučil hrát kouzelnické šachy.
Jelikož tu Helaley byla už přibližně měsíc, začala je všechny brát téměř jako svou rodinu. Otrkala se, přestala být nesmělá a dokonce i Milka se tu začala cítit dobře; skamarádila se s Křivonožkou a spali spolu v jednom košíku.
Healey, ani ostatní se ven moc nedostávali. Občas přišla Tonksová, nebo Kingsley, kterého už stačila poznat, aby jim předali důležité informace ohledně Voldemorta a jeho plánů, nebo Mundungus - mrňavý páchnoucí zlodějíček se svým osobním doprovodem v podobě Moodyho a jeho čarodějného oka.
Eden měla spoustu práce na ministerstvu a v řádu, přesto se však Healey věnovala, pomáhala jí s učením asi tak stejně jako Hermiona a za dlouhých nocí jí ve světle lampičky vyprávěla staré příběhy, nebo rozčesávala vlasy a ukazovala jí stará alba s fotkami.
Healey už dávno nebyla malé dítě, vlastně už ve svých brzkých šesti letech se o sebe sama dokázala postarat, přesto však stále ráda sedávala v peřinách, poslouchala hlas své matky a vynahrazovala si tak ta uplynulá léta, kdy musela být zavřená v dětském domově, úplně sama...
Ty chvíle byly nádherné. Eden měla svou vlastní ložnici, kdesi ve druhém patře a Healey za ní často chodívala, učila se tam a povídala si s ní. Nakonec to zašlo až tak daleko, až si byly blízké jako sestry...Healey Eden několikrát našla se zarudlýma očima a kapesníkem v ruce, tehdy si k ní tiše přisedla, přitiskla se k ní, a mlčky spolu seděly, hleděly do zdi a do stropu a svou přítomností podporovaly jedna druhou, přemýšlely nad svým ponurým životem a jasně si uvědomovaly, že v této době mohou během chvilky, během té hodiny, co Eden jde na výzvědy, ztratit jedna druhou.
Healey si moc dobře dokázala představit, jak se její matka si cítí. Ani ona sama to neměla nejlehčí, jistě, měla tu Harryho, Rona a Hermionu, Ginny a Siriuse a ostatní. Přesto se ještě stále často cítila osamocená a nevěděla, co si sama se sebou počít. Dostavovaly se i bezdůvodné stavy deprese...možná to bylo tím vším, co musela ještě stihnout, možná tím, že dům na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct byl veliký a ponurý se spoustou temných zákoutí, chodeb a neprozkoumaných pokojů, nebo také tím, jak se cítila Eden... Připadalo jí, že snad zrcadlí pocity své matky. Když byla Eden nešťastná, cítila se Healey navlas stejně. Věděla sice, že v takových chvílích by měly být spíše jedna druhé oporou, věděly to obě, ale nějak to...prostě to nešlo, nešlo to jinak, pokud nebyly chvilku spolu. A nepotřebovaly slova, aby rozuměly té druhé...
Healey seděla v jejich dívčím pokoji a sledovala, jak Harry, Ron, Hermiona a Ginny hrají Řachavého Petra. Na klíně měla rozloženou tlustou zaprášenou bichli, spíš jen tak pro efekt, aby se cítila jako, že něco dělá. Původně měla v plánu se z ní opravdu něco naučit, ale poté, co se přistihla, jak vůbec nečte, nýbrž kouká Ginny přes rameno a hlasitě se směje s ostatními, vzdala to.
Ve chvíli kdy Milka vyskočila na stůl a rozsypala tak po zemi celý balíček karet uslyšela Healey zvonek. "Dojdu tam," zvedla se rychle ze své postele a rozeběhla se ke dveřím, zatímco její čtyři kamarádi zajeli pod stůl a začali chytat Milku, která spadané karty nadšeně cupovala.
Healey doufala, že by to mohla být Tonksová, která se za tu dobu stala její dobrou přítelkyní. Kolikrát se spolu u stolu v kuchyni nasmály až sotva mohly dýchat, nebo dostaly čtvrthodinový záchvat smíchu, kdy se Sirius pokoušel křísit jednu nebo druhou... Předevčírem, co se ve Fénixově řádu stavila Tonksová naposled, slíbila Healey, že pro ni přinese nové vydání knihy o slavných kouzelnících dvacátého století, a ona už se nemohla dočkat. Tonksová ji pravidelně zásobovala knihami, časopisy a brožurami všech druhů, a jak se později ukázalo, měly obě stejný vkus.
"Jdu tam!" zakřičela Healey, když se octla u posledního schodu; to aby ostatní věděli, že se nemusejí zvedat. Bylo to takové domovní pravidlo. Nejednou se totiž stalo, že někdo zazvonil a ze všech světových stran domu se ke dveřím seběhli úplně všichni, kdo v tu dobu byly v hlavním štábu. Healey se rozeběhla ke dveřím, položila ruku na kliku a otevřela.
Ne, nebyla to Tonksová.
Do předsíně napochodoval jakýsi muž. Healey ho tu ještě nikdy neviděla. Byl vysoký, měl mastné černé vlasy někam na ramena a jeho černý plášť za ním působivě vlál.
Healey zavřela a udiveně na něj pohlédla.
"Kdo jste?!" zeptala se útočně a vytáhla hůlku.
Postava se otočila a probodla ji tvrdým pohledem svých temných očí.
"A kdo jste vy?" zeptal se muž po chvilce mrazivě.
Healey strnula.
***
Eden, která právě spolu s Molly a Brumbálem, jež se tu stavil na oběd, seděla v kuchyni a popíjela kávu, uslyšela zvuk otevíraných dveří.
"Kdo jste?!" zaslechli Healeynin hlas.
"Kdo to je?" napřímila se Eden a napůl připravená vyskočit z lavice pohlédla na Brumbála.
"Klid, to je jen- "
"A kdo jste vy?" donesl se k nim tichý hlas z předsíně.
Brumbál se usmál: "Myslím, že Severus už dorazil."
"Kdože?!" vyjekla Eden a vymrštila se na nohy.
"Vy si snad nepamatujete?" zeptal se ředitel vlídně. "Přeci profesor Snape."
Eden zbledla a zatvářila se, jako by jí vzal pánví po hlavě.
"To snad ne..." zašeptala. Věděla, že se s ním někdy setkat bude muset. Čekala však, že nejdříve na škole...a bála se toho.
"Brumbále, to jste mi nemohl..." nedokončila a vyděšeně se na něj podívala.
"Promiňte, myslel jsem - nebo, copak se něco stalo?"
Eden zbledla ještě víc. "Ne," zamumlala tiše, i když by mu teď nejradši dala pěstí do nosu, a vyběhla z kuchyně.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 R R | E-mail | Web | 17. července 2011 v 13:02 | Reagovat

pekné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama