PROLOG

14. července 2011 v 15:14 | Colette |  Na schovávanou
"Severusi! Severusi počkej!" křičela ale on si jí nevšímal. Kráčel chladnou nocí, ani se neohlédl. Před týdnem se pohádali a od té doby spolu nepromluvili ani slovo.
Ano, je to zvláštní ale Severus Snape se zamiloval do Edeny Ernbachové. Chodili spolu už skoro rok-samozřejmě tajně, a pak ta hloupá hádka. Jenže to byl právě ten problém, oba byli tak tvrdohlaví-ani jeden nechtěl přiznat svou chybu. Vyhýbal se jí už několik dnů a stejně tak ona jemu, ale dnešní noc, kdy mířil za školní pozemky aby se mohl přemístit na další schůzku smrtijedů, ho prostě musela otravovat, jako na potvoru.
Rozhodně se s ní nehodlal usmířit jen tak na lehko, nechá ji pěkně podusit...po tom, co mu řekla...!
"Severusi! NE, stůj, počkej, nechoď tam, musím ti něco říct..." volala zmoženě.
PRÁSK!
"Čekám s tebou dítě!" stačila ještě zoufale vykřiknout když se přemístil. Už ji neslyšel. Sesula se do mokré trávy a rozplakala se, jak jí to mohl udělat?
Zkrátka ji právě…odvrhl.
***
Nešťastně házela svoje věci do kufru. Rozhodla se z Bradavic nadobro odejít a začít nový život. Snapeovi nechala na stole lístek, že odchází, nic víc nic míň. Radši by mu to řekla do očí...ale, ještě se nevrátil.
´Smůla,´pomyslela si. Smutek rázem vystřídala zlost.
S Brumbálem už se domluvila, hold si bude muset najít někoho jiného, kdo by mu tu vyučoval obranu proti černé magii.
Zavřela poslední kufr, pomocí locomotor dopravila všechna svá zavazadla až za hranice Bradavické školy, rozloučila se s Minervou, Pomonou a všemi dalšími a pak se přemístila. Byl to zvláštní pocit...ještě stále ho milovala, ale přitom...už ne...
***
Bylo pozdě večer, když se ozvalo zaklepání na dveře mudlovského dětského domova. Mladá vychovatelka se s povzdechem zvedla od stolu a zamířila ke dveřím. Když je otevřela, spatřila před sebou mladou vyděšenou ženu. Vypadala velice podivně a v rukou svírala malý balíček-miminko, zabalené v zavinovačce a peřinkách. Spalo. Žena se rozrušeně rozhlédla klem sebe.
"Prosím, postarejte se o ni, já teď nemůžu ale, vrátím se, vrátím."
Ve vedlejší ulici se ozval křik a rychlé kroky několika párů nohou. Žena sebou trhla, znovu se rozhlédla a spěšně podala spící holčičku vychovatelce.
"Jmenuje se Healey...Healey..Downová," pak naposledy pohladila peřinky, otočila se na místě a s hlasitým PRÁSK! zmizela.
Vychovatelka zůstala stát jako by jí z kamene vytesal. Párkrát zamrkala, nechápavě zavrtěla hlavou a potom i s miminkem zamířila dovnitř.
Novorozeně nic neví o jméně
a nezná důvody,
prostě se jednou narodí.
A pak je naživu
v nekonečném údivu,
nahý uzlík z postele
neví, že cejch má na čele...
Hvězdu nebo kříž
to se tak rychle nedozvíš,
jako kůzle na seně
spí novorozeně.
A pak se život rozběhne
jako když tráva povadne
z máminy loktuše
je vidět srpek venuše-
planetu naděje,
že když dneska špatně je,
tak třeba zítra nebude,
zastav svá kola osude!
Osud se ale nedívá
supí jak lokomotiva,
špalírem fáborů
směrem nahoru.
A pak před branou
dlouhé fronty nastanou
doleva doprava
k tomu muzika vyhrává-
písně veselé
a černí andělé,
nám svítí na čelo,
tak fidlej kapelo!
A hrej nám do tance
jenom ať vlajou monstrance,
nepoznačení
budou spaseni...
Jaromír Nohavica,
Dítě
Ale ani po sedmi letech si pro malou Healey Downovou nikdo nepřišel.
A bylo to už patnáct let co se tam dostala...když se konečně někdo objevil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama