Ukradené dítě

14. července 2011 v 14:53 | Colette |  Knihovnička
Další případ, kdy si kniha vybrala mne. Zkrátka jsem šla po knihovně, se stohem příběhů v náručí (jako vždy) a jen tak mimochodem jsem hmátla do jedné z polic a vytáhla Ukradené dítě. Okamžitě jsem ucítila, jak mi srdce zmáčkla smička vzrušení- to je ona! Jedna z knih mého života. Chvilku jsem zírala na naprosto neznámou obálku a věděla. Už jen když vezmete knihu do ruky, víte- jako by měla tvář a mile se na vás usmála, jako by vám zahřála ruce a objala vás, víte, že je to ona. Jedna z knih, které hledáte- které vám orazítkují duši, vcucnou vás a nedají vám spát.
Toho dne jsem měla velmi dobrou náladu- jako bych si dala drogu. Copak jen s vámi dokáže udělat vyhlídka na úžasnou četbu... :)

Ukradené dítě je další z těch knih, které miluji. Ten typ příběhů. Vlastně by bylo pěkně těžké vylíčit ten složitý děj- ale pokusím se o to.
Představte si, že v lese žije smečka zdivočelých dětí. Povídají se o nich jen pověsti, legendy a pohádky a nikdo v ně nevěří. Ale ony existují. Říká se jim podvržené děti. Jako podvrh. Živí se různými kořínky a bobulkami, mají vychrtlá těla a velká bříška, výrazné veliké lebky a vpadlé oči- zkrátka a dobře mají stále hlad, jsou jako divoká zvířata. Ale myslí jako lidé. Jsou to děti, kterým jsou přibližné 4 roky až 6let.
Hned vám řeknu, co takové děti dělají.
Kradou jiné děti- lidské děti.
A to tím způsobem, že si vyhlédnou nějaké nešťastné lidské dítě a poté jej celý dlouhý čas sledují. Sledují, jak se chová, co má za zlozvyky, jak vychází s ostatními, co jí a kdy chodí spát.
A poté, když mají dost informací, takové dítě ukradnou a hodí je ze srázu do moře.
Podvržené děti mají vždy svého vůdce, toho, kdo je podvržencem nejdéle (cca 100 let). Když hodí svou oběť ze srázu, proběhne jakási výměna. Strý podvrženec (který ovšem stále vypadá jako malé dítě) se převtělí do těla dítěte shozeného ze srázu a ono dítě zastoupí jeho místo a když se potom probudí, je z něj podvrženec.
Starý podvrženec- teď tedy už člověk se vrátí do ukradené rodiny a hraje tam roli onoho dítěte. To je poslání podrženců- dříve to také byly ukradené děti- a jejich posláním v kůži podvržence je stát se zase člověkěm. Jejich jediná touha.

Jaký je život ukradeného dítěte, které se muselo výměnou za svůj život stát podvržencem? Je přejmenováno a ostatní členové tlupy se snaží, aby na vše zapomnělo. Ztrátou vlastního jména, ztratíte všechno.
Jenže Henry nezapomněl, jakási ústa mu omylem prořekla jeho vlastní jméno.


Možná se vám to zdá zamotané- ale zkuste si tu knihu přečíst a určitě pochopíte. Takhle se to dost špatně vysvětluje. :)
Rozhodně se však stala jednou z mích nejoblíbenějších nížek vůbec- totálně ji zbožnuji. Je to dojímavý příběh, plný pokusu o porozumnění, ztráty, přátelství, přírody... Mám úplně husí kůži. Je to tak strašně něžné, nádherné. A přitom to není žádná pitomá fantasy. Ne, je to docela unikátní druh příběhů.

Napsal Keith Donohue
vydal Knižní klub.

Mimochodem, příběh je vyprávěn ze strany Henryho Daye, (přejmenovaného podvrženci na Anidaye)- lidského dítěte, které bylo ukradeno a stalo se podvržencem, a ze strany podvržence, který ukradl Henryho a stal se člověkem...Henrym Dayem a žil jeho život.

Mimochodem podruhé, znáte ten typ knížek, kde si musíte domýšlet? Kde vám všechno nenaservírují přímo pod nos? Víte, podvrženec v nové rodině, se musí strašně sažit, aby se na něj nepřišlo. Jednou přišel, už dospělý Henry Day, který vlastně opravdového Henryho ukradl, domů. Byl velmi zničený. A tehdy, když zase odcházel se na něj jeho stará maminka obrátila, stál k ní zády ve dveřích, a tiše pronesla: "Vždy jsem to věděla, Henry."
CO, vždy věděla?
Henry na to nedbal, sice se na chvíli zarazil. Ale potom za sebou zavřel, aniž by se na matku otočil, a odešel.
Co vždy věděla?
Věděla, že on není...pravý Henry Day.
Věděla, že její chlapeček je pryč.

Je to má třetí kniha, která, jak se zdá, v sobě ukrývá mnohem více stránek, než vidíme :)

A první a poslední věta?
1. (Henry Day, jako Henry Day)
Jsem pryč.
Tohle není žádná pohádka, ale skutečný příběh mého dvojího života, který zůstal tam, kde to celé začalo- pro případ, že bych byl snad znovu nalezen.
2.Jsem pryč a zpátky se nevrátím, ale pamatuji si všecko.
ÚRYVEK, aneb Aniday(pryvý Henry v kůži podvržence) sleduje, jak podvržené děti zase chytily lidské dítě:
Studoval jsem chlapcovu tvář: ano, zdálo se, že se ho ta situacem moc netýká. Stál bez hnutí, s hlavou skloněnou k vodě, jako by ho vlastní odraz ohromil. Hvizd byl signálem pro ostatní a ti vyběhli z křovin. Ptáci, jež ten náhlý pohyb poplašil, vykřikli a vzlétli. Králík, schovaný mezi kapradím propadl panice a skákal pryč, až se mu pírko blýskalo. Ale Oscar stál zcela netečně, jako v transu, a nereagoval, dokud podvrženci nebyli skoro u něj. Zvedl ruku k ústům, aby potlačil výkřik, a oni se na něj sesypali a s prudkou zuřivostí ho povalili na zem.

Tuto knížku bych určitě všem velmi, velmi doporučila.
Musím si ji koupit!
Miluju ji...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama