Zlodějka knih

14. července 2011 v 13:27 | Colette |  Knihovnička
Zlodějka knih. Je nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla, myslím, že mi můžete věřit, protože si troufám tvrdit, že jsem dost sečtělá. Myslím, že už je i hodně známá jako bestseler. Narazila jsem na ni jednou, úplně náhodou v neurčitém knihkupectví v Táboře, kde jsme byli o prázdninách spolu s mou rodinou a Clarett na výletě. Na první pohled mě upoutala. Má krásné žluté stránky pěkného formátu a poutavou obálku. Je to příběh, který vypráví samotná smrt.
Nedávno jsem ji dostala za vysvědčení. Myslela jsem si, naivně, že ji popadnu a hned poběžím číst, že ji zhltnu. Ale ne. Najednou je tam velký blok, který mi ji číst podruhé nedovolí. Nevím, proč. Budu ji muset uklidit do poličky, kde bude čekat...a čekat, než znovu nastane její čas. Každopádně jsem neskutečně šťastná, že ji mám. Je to takový ten druh příběhů, který si přečtete a popadne vás čiré šílenství, že tu knihu musíte okamžitě vlastnit, protože...co kdyby se přestala prodávat?! :)
Čekala jsem na ni dva měsíce, než na mě přišla výpůjční řada-byla v knihovně asi patnáctkrát rezervována. Je to kniha, která ve mně zanechala rýhu ještě hlubší, než je Harry Potter. Myslím, že se řadí mezi literaturu pro dospělé, ale je o dětech. O dětství jedné dívky. Liesel Memingerová. Tak se jmenovala. Bylo jí deset let. Potom jela kamsi studeným vlakem, s maminkou a bratříčkem. Nevyznám se v tom. Ve vlaku za zimy její bratříček zemřel... Liesel se z toho jen těžko dostávala. A potom naráz, byla přivezena do rodiny Hubermannových. Její maminka ji tam prostě nechala, ani nevím proč a zmizela. Rosa a Hans byli úžasní lidé. "Od teď nám budeš říkat mami a tati," prohlásila vždy drsná Rosa pár dní poté. Stejně tak pronásledovaný žid Max byl jejím milovaným společníkem, který k nim později přišel prosit o pomoc. Schovávali ho ve sklepě. Potom odešel. A za několik měsíců ho hnali nacisté spolu s jinými chudáky Himmel strasse aby se Němci mohli dívat, jak je odvádí do koncentračních táborů. Liesel Maxe poznala, měla jej strašně ráda. A neudělala dobře, když se k němu hlásila.
Jejím nejlepším přítelem byl Rudy Steiner, o rok starší, než ona, který ji ve skutečnosti miloval. Jako společnici, jako kamarádku. "Dáš mi pusu, Liesel? No tak, nestyď se saummensch." Dotíral na ni Rudy. Jenže Liesel se vždy jen usmála. "Jdi do háje, Steinere." Měli se rádi jako bratr se sestrou, kradli spolu jídlo i knihy (Liesel milovala knihy, Hans ji naučil číst, a Rudy by pro ni udělal cokoliv), hráli spolu s ostatními dětmi na špinavé ulici fotbal, dělali lidem, kteří jim nevyhovovali, naschvály, a nelíbil se jim Hitler spolu s celým jeho programem. Ani jejich rodinám.
A potom přišly nálety. Německo bylo bombardováno, sirény kvílely, Liesel četla lidem schovaným ve sklepě, psala svou knihu…
A zůstala sama. Naprosto.
Nikdy jsem nevěřila, že by si někdo mohl u knihy poplakat. Přišlo mi to příliš nereálné a divné, než aby to mohla být skutečnost. V tom jsem se však velmi spletla. Když já brečím (jakože docela často, ať už vzteky- to se mi stává v poslední době- nebo kvůli nějaké hnusné křivdě) ukápne mi slza- opravdu jen výjimečně. A to z druhého oka nikdy. Nevím, proč :D, je to zvláštní, ale nebudu to tady řešit. Zkrátka jsem u posledních několika kapitol plakala jako malá. Tak moc, až jsem neviděla na řádky, byla jsem celá usmrkaná a zničená, přesto jsem četla dál. Nebyl to happy end, to vás upozorním. Tedy, ne úplný. Rozhodně tam smutek převažoval nad tou jednou povzbuzující zprávou na konci. Když jsem se potom ráno probudila, připadala jsem si, jako kdyby mi zemřel někdo hodně blízký. Zlodějka knih potom strašně dlouho ležela u mě na nočním stolku, jelikož jsem se zkrátka nemohla donutit vzít ji a vrátit do městské knihovny, odkud jsem si ji půjčila. Nakonec jsem to sice zvládla, ovšem za vydatné pomoci Clarett: ´Jen klid. Prostě…jí tam vrátíš a půjdeme, ano?´
Ale věřte mi, nebylo to vůbec lehké.
Kniha byla tlustá, nebyla v ní žádná výrazná zápletka, která by vás nutila číst dál a dál- (detektivky: jak to asi dopadne?), přesto jste se od ní nemohli odtrhnout. Veškerý svůj volný čas jste věnovali jí, po večerech do jedenácti hodin četli jí. Ve škole o přestávkách se s nikým nebavili, jelikož jste četli Zlodějku knih. Cestovala s vámi na výlety, tížila vás v batohu na zádech, písmenka na stránkách poskakovala a sesypávala se doleva a doprava, když jste kodrcali vlakem, nejednou jste ji zachraňovali před rozlitým čajem. A vždy jste ji hladili po hřbetu a po stránkách a vychutnávali si ten šustivý pocit, když je otáčíte.
První věta, vypráví Smrt:
Nejdřív barvy
Až potom lidi.
Takhle to obvykle vídám.
Nebo se o to alespoň snažím.
DROBNÁ INFORMACE
Zemřete.
Úryvek:
Ano, bylo bílo.
Jako by se celá zeměkoule oblékla do sněhu. Jako by si ho natáhla, tak jako si natahujete svetr. Podél kolejí se táhly stopy, hluboké po holeně. Stromy přes sebe přehodily ledové houně.
A někdo umřel, jak jste jistě uhádli.
Poslední věta, vypráví Smrt:
POSLEDNÍ VZKAZ OD VAŠÍ VYPRÁVĚČKY
Lidi mě děsí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama