16. Zašifrovaná kniha

6. srpna 2011 v 13:09 | Colette |  Na schovávanou
Další kapitolka :)


Fénixův řád to však vyřešil jinak. "EXPECTO PATRONUM!" zadunělo několik hlasů naráz a kolem vlaku se rázem rozběhli zářící patroni všech druhů.
Smrtijedi vztekle zaryčeli.
Bylo to velmi silné a málo známé obranné kouzlo. Patroni v tom případě utvoří jednolitou bariéru a nepropouští kouzla útočící na určitou stranu. V tomto případě na stranu dobra.
"Dělejte," vyzvala kamarádky Healey, "my taky. Musíme taky!"
Ano, čím více, tím lépe...
"Já jsem to ale nikdy nezkoušela!" zakřičela znovu Juliette, jelikož boj venku se obnovil.
"Myslíš, že já jo?! Musíme to zkusit, honem, víte jak na to?" Obě jí přikývly. Healey se plně soustředila na nejšťastnější okamžik ve svém životě. A že jich bylo věru málo...
´Eden? Setkání s ní?´
´No, já nevím...zrovna slavné nebylo ne?´
´Mám to! Příčná ulice!´
´Ha-ha-ha.´
´Tak ne, no.´
´Co takhle...eem...hlavní štáb?´
´Nene ne, to není ono, určitě ne...´
´Tak dělej, rychle!´
´...rozlučkový večírek...´
"Expecto patronum!" K jejímu obrovskému překvapení z hůlky vyskočil obrovský vlk, jediným, ladným skokem proskočil oknem ven a připojil se k ostatním.
Juliette se podívala na Healey totálně ohromeně, zhluboka se nadechla. "Expecto patronum!" Objevila se jen mlhavá pára. "Expecto patronum!" poručila znovu. Tentokrát už nezklamala. Stejně jako předtím u Healey se objevil patron...v podobě orla. Zároveň s ním z vlaku vyskočil i zajíc...a po něm vydra, jelen a teriér...kanec a kůň... Studenti pochopili.
"Adonico?" zeptala se Healey vyjeveně, když si všimla, že kamarádka dosud jen stojí.
"Já, já to nezvládnu," zachraplala.
"Proč ne?"
"Prostě na to-"
Venku se strhl strašný řev. Na obloze se objevilo cosi...plachtilo to směrem k vlaku a pomalu se to snášelo dolů.
K jejich nemilému překvapení začali členové Fénixova řádu znatelně couvat.
Smrtijedi skandovali. Strašlivým hlasem cosi vykřikovali a na obloze se začalo rýsovat...znamení zla.
Adonica zbledla. "T-t-ty-víš-kdo-!"
Juliette strašlivě zaječela, když přibližně polovina patronů s pufnutím zmizela, včetně těch jejich.
"Chce tu knihu!" zakřičel kdosi a Healey to až děsivě moc připomínalo Harryho hlas. "Tu knihu!"
Pochopila. "On chce tu knihu, tu knihu, tu z našeho kupé!" vyjekla tlumeně směrem ke kamarádkám.
"COŽE?!" zaskřehotaly, polomrtvé hrůzou. Healey sama měla pocit, že se snad pozvrací...
"Musíme, musíme ji schovat!" zakvílela. Chvilku se na ně ještě dívala, jak tam stojí a neodvažují se uvěřit, ale pak se otočila na patě, zrušila zámek na dveřích a vyběhla ven na chodbu. Zamotala se jí hlava, když zjistila, že běží...krví. Sotva popadala dech. Nikdo tam nebyl. Jen pár bezvládných těl...Řev venku sílil.
´Třicet tři, třicet pět, třicet osm,´míjela mosazné štítky nad dveřmi od jednotlivých dveří do kupé.
´Támhle, ty!´
Srdce jí bušilo opravdu až někde v krku. Hrůzou se jí až zatmívalo před očima. Všude bylo vysypané sklo a špinavé rozsápané stránky od Jinotaje. Roztrhané cáry oblečení a cizí těla, jež musela přeskakovat.
Rozrazila dveře do svého kupé a poslepu vpadla dovnitř, s rozsvícenou hůlkou napřaženou před sebe. Hned za ní dorazily obě kamarádky, bledé jako smrt.
Věděla, že nemá moc času. Musela jednat rychle. Musela najít tu knihu, schovat jí. "Holky honem, víc světla!" zasípala a horečně mávala vlastní hůlkou. V tu chvíli jí bylo naprosto jedno, že ti zvenku samozřejmě v té tmě uvidí světlo v jednom z kupé a hned jim bude jasné co se děje, teď však jen potřebovala jediné. Najít tu knihu a zmizet dříve než je někdo sejme. Nevěděla proč to vlastně dělá...jakýmsi šestým smyslem však vycítila, že tahle zbraň by se Voldemortovi do rukou rozhodně dostat neměla...
Ozvalo se dvojité: "Lumos" , a dovnitř dopadly další dva zářivé kužely světla. Až teď Healey pořádně spatřila v jakém stavu se jejich kupé nachází. Několik kufrů, které se při dopadu otevřely, leželo na zemi a jejich obsah byl roztroušen po celé podlaze. Milčina klec byla převrácená, dvířka otevřená a kočka nikde...K tomu všemu se všude kolem válely jejich cestovní pláště a zmuchlané oblečení. Učebnice a pomůcky...
"To ne-! Jak to v téhle změti mám asi najít? Pomozte mi!" zanaříkala znovu a musela lapat po dechu, aby hrůzou neomdlela. V příští chvíli se po jejím boku ocitla Juliette. "Healey," zaskučela do prázdna a poté se, spíše než co jiného, zhroutila k zemi, vzala hůlku do zubů a zuřivě kolem sebe začala šmátrat rukama.
Healey se nervy rozjely naplno, celá se třásla a nebyla s to, dostat ze sebe jediné slovo. ´Je tu Voldemort, Voldemort osobně,´hučelo jí v uších. ´Ty-víš-kdo
"Honem, prosím!" šílela venku na chodbě Adonica. A podle toho, jak se jí třásl hlas, by Healey tipovala, že nemá daleko k slzám. Sama se nedivila. Byl by zázrak, kdyby odtud vyvázly živé...
´Tak dělej!´
Sjela rukama po koženém polstrování sedaček z jedné strany na druhou, hůlkou napodobujíc Juliette. Nic. Vytáhla se nahoru a prošmátrala železné košíky na zavazadla, ale ani tam nenašla to, co hledala. Svezla se tedy na zem a po vzoru kamarádky se zoufale snažila najít onu knihu ve staré popraskané vazbě. Srdce jí bušilo jako o závod, jako by jí snad v příští vteřině mělo vyskočit z hrudi.
"Co to sakra je?!" vyjekla zděšeně, když svit z její hůlky značně zeslábl a zmatněl. Juliette po ní vrhla naprosto stejným pohledem.
"No tak, Healey-!, věř si, věř si!"
Ovšem, to kdyby uměla...´Jestli nás tu najdou, je s námi amen.´
Na chodbě se ozvaly kroky. Ztuhla.
´Ne, ne, ne!´
"Je to tahle?!" strčila jí najednou Jull pod nos cosi. Healey vydechla úlevou. Drapla knihu do rukou, schovala pod mikinu a právě se chystala vyrazit pryč, když...Adonica vyjekla.
Kamarádka se vřítila dovnitř, zabouchla dveře a zamkla je, ve tváři nepopsatelný děs. "Jsou tam, jdou sem!"
V příští chvíli se už ozývalo bouchání na dveře. Healey bylo jasné, že nemají jinou možnost. Smrtijedi dveře za chvilku otevřou sami a vyskočit z okna Voldemortovi přímo do náruče také neznělo příliš lákavě. Pokud si chtěly zachránit kůži, musely bojovat...Uchránit tu knihu, i když neměla nejmenší ponětí, k čemu vlastně slouží. Harry to tak řekl.
´Ano, Harry...´
´Ale tentokrát ho musíme poslechnout.´
Připravily hůlky.
"Alohomora!" zaburácelo z chodby.
Ano, tak chabé bylo jejich kouzlo...
Dveře se rozlétly dokořán a jakási kletba je všechny odhodila na druhou stranu, už tak zdemolovaného, kupé a hůlky jim vylétly z rukou. Na prahu stáli dva vyslanci Pána zla. Zachechtali se tomu, jak lehké bylo je najít a zneškodnit.
Healey kniha při pádu trochu podklouzla, jinak však zůstala na svém místě.
"Ale, ale, kohopak to tu máme," ušklíbl se jeden z nich a namířil hůlkou na Adonicu. "Tak co, která z vás má tu knihu, no?" Mluvili až nechutně přívětivým hlasem.
"Dělej," sykl ten druhý, "nemazej se s nima."
"Tak rychle," vyštěkl, když se trochu rozhlédl a nikde ji neviděl, "kde je ta kniha!"
Healey se pomalu vyškrábala na nohy. "Jaká?" protáhla nevinně, ačkoliv se jí hrůzou podlamovala kolena.
"Nepovídej, víš to až moc dobře," štěkl jeden z nich. "Accio kniha!" To ovšem byla velká chyba. Vzápětí mu totiž v obličeji přistálo hned několik dívčiných školních učebnic. Juliette bleskově využila chvíle překvapení, skočila po své hůlce, která se zakutálela pod sedačku, a šlehla po něm poutacím kouzlem. To ovšem zaznamenal ten první. Healey s Adonicou na poslední chvíli ještě stačily uskočit, jejich kamarádka se však už skácela k zemi. Hodily po ní zděšené pohledy, v příštím okamžiku se však už musely samy vrhnout do podobných míst pro podobné věci a bránit se dalšímu útoku.
Ten, který zasáhl Juliette možná byl hromotluk a místo mozku měl Voldemorta, za to však byl vcelku obratný a hbitý.
"Mdloby na tebe!" křikla Healey.
Uskočil a kletbu jí obratem vrátil. Bleskově uhnula k zemi, nohy jí podklouzly takže se teď rozplácla jak široká, tak dlouhá a paprsek jí prosvištěl těsně nad hlavou. I přes to neměl Smrtijed ani chvilku na rozmyšlenou. Vzápětí se na něj vyřítila kletba vyslaná Adonicou. Ještě stačil vyčarovat štít, ale už jen tak tak.
Healey se mezitím nadzvedla na loktech a z podlahy se ho pokusila odzbrojit. Nevšimla si však, že Smrtijed stále postupuje dovnitř do kupé, takže mu teď stačil jediný výkop a Healey měla přeražený nos.
"Áááu," snažila se zastavit proud krve. Zhroutila se zpátky na zem a lapala po dechu.
Adonica vypadala, že sebou každou chvilku sekne. Byla doslova bílá jako stěna, ale zatím se statečně držela. Teď právě musela vylézt na jednu sedačku, aby si před Smrtijedem držela bezpečný odstup, a jednou rukou se přidržovala železného košíku na zavazadla. Lehce zavrávorala, když ji jen o kousíček minulo Smrtijedova kletba. Ten se však vzápětí sehnul, vytáhl Healey na nohy, přičemž jí vyrazil hůlku z rukou, a smýkl s ní před sebe jako štít.
Adonica ztuhla.
"Pohneš se a je po ní," odtušil směrem k Adonice a zabodl Healey svou vlastní hůlku mezi lopatky. "A teď mi hezky dejte tu knihu," dodal, když dívka nepatrně sklonila svou zbraň, "nebo dopadnete jako vaše kamarádka." Nepatrně zašilhal do míst, kde se nacházela nehybná Juliette.
Healey si až teď s hrůzou uvědomila, že si knihu vlastně schovala pod mikinu...takže jí logicky už dávno musela vypadnout...Zděšeně se rozhlédla kolem, ale nikde ji neviděla.
"Tak co, bude to?" pohlédl na Adonicu a bolestivě zkroutil Healey ruce za záda.
Dívka zůstala nerozhodně stát, s hůlkou stále ještě ve vzduchu a těkala očima mezi Healey a Smrtijedem. Pak si však všimla zvláštních pohybů, které Healey dělala. Cosi jí naznačovala očima. Výrazně mrkla poprvé, nespouštějíc z ní oči, podruhé...Adonica pochopila...potřetí!
Healey se prudce zaklonila a kopla nohou dozadu. Zasáhla Smrtijeda do břicha. Zkřivil tvář bolestí a zkroutil se v křeči. Vyškubla se mu a bleskově se k němu otočila čelem. V tu chvíli ji nenapadlo nic jiného, vyděšená až tomu málem nemohla uvěřit mu vrazila pěstí do nosu.
"Aůů," zakvílela už podruhé a sevřela si pěst mezi koleny. Právě měla pocit, že si zlámala snad všechny prsty na ruce, zatímco se Smrtijed, omráčený Adoničinou dodatečnou kletbou sesul k zemi.
Utřela si krev, která jí ještě stále crčela z nosu, do rukávu a rychle oddechujíc se obrátila na pobledlou kamarádku.
Venku mezitím zuřil krutý boj.
Přiklekly k Juliette.
"Jull, Jull," zatřásla s ní. "No tak, dělej, musíme se odtud dostat pryč."
"Vstávej, honem!"
"Co jí je?!"
"Já nevím! U Merlina, Juliette, prosím!"
"Enervarte!"
Nestalo se však vůbec nic.
Adonica pohlédla na Smrtijedy a pak na ni. "Healey, a kde...máš tu knihu?" zeptala se dost nejistě."
Dívka si odfrkla. "Mě se neptej."
"Cože?!"
"Já nevím Nico!" vyjela na ni nepřiměřeně, "prostě jsem ji měla tady a-"
"A?" nadhodila kamarádka, když Healey nadzvedla svou mikinu a ke svému vlastnímu údivu z ní vytáhla onu záhadnou knihu.
"Myslela jsem, že mi musela vypadnout. Vždyť jsem ji ani necítila!"
"Jasně," přikývla Adonica s nádechem ironie.
Zvenčí se ozval strašlivý rachot. Healey vyskočila na nohy a vrhla se k, teď už roztřískanému okénku.
Na místo boje se přemístili další členové Řádu v čele se samotným Brumbálem, tentokrát už jich ovšem byla početní převaha. Smrtijedů bylo náhle tak málo...Voldemort zřejmě nepočítal s tak velkým číslem. Smrtijedi začali ustupovat, neodcházeli však docela.
"Pottera, Pottera a tu KNIHU!!!" řval vztekle Pán zla, zatímco přibližně polovina Řádu vyrazila k vlaku a druhá se pustila do jeho stoupenců.
Voldemort se držel vzadu, stranou od bojiště, čekal na své posly, udával rozkazy a vyhrožoval.
Nevypadalo to tam ani v nejmenším přívětivě. Tmou létaly kletby a světelné paprsky, jedna za druhou, bojovalo se na život a na smrt a to doslova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama