16. Zašifrovaná kniha- pokračování

6. srpna 2011 v 13:09 | Colette |  Na schovávanou
A pokračujeme :DD


"HEJ VY!" ozvalo se za nimi.
Healey se poplašeně otočila od okénka k Adonice, klečící u Juliette, až ke dveřím.
"Honem, rychle, pojďte se mnou!" Ve dveřích stála jakási postava
A Healey zaregistrovala na chodbičce nezvyklý ruch. Zděšeně vytřeštila oči a bezmyšlenkovitě zaútočila. Postava však uskočila a rozhodným krokem se vydala k Juliette.
"V klidu," upozornila Healey, když se chystala znovu zaútočit, "jdu vám pomoct, jsem z Fénixova řádu, jdeme si pro vás, přemístíme se, rychle!" vysvětlila ve spěchu.
Healey na ni nedůvěřivě pohlédla.
"No tak, honem, věřte mi!...Co se jí stalo?" sklonila se nad Jull.
"Nevíme," pípla Adonica a opatrně od kamarádky ustoupila. "Snažily jsme se ji oživit, ale-"
"Dobře," skočila jí postava do řeči. Na Juliette nejprve použila podpěrné kouzlo, takže teď byla jakoby ležela na neviditelném prkně a zafixovaná, a poté ji pomalu odlevitovala do chodbičky.
Healey s Adonicou po sobě hodily pohledy, Adonica se však zatvářila povzbudivě a kývla na ni, jako že se nemají čeho bát.
Vyšly za členem Fénixova řádu a spatřily, že všude po vagonu, a pokud by mohly pohlédnout skrz dveře do dalších, pobíhají podobné postavy s raněnými a odnášejí je do bezpečí. Studenti se očividně zabarikádovali a schovávali ve svých kupé...
"Přemístíme se před hranice Bradavického hradu, tam na vás snad někdo už bude čekat, já se pak musím vrátit a pomoct i ostatním, budete to muset zvládnout," vysvětlovala jim postava ve spěchu a vyrazila uličkou vpřed. Juliette udržovala ve vzduchu před sebou hůlkou a Healey s Adonicou klusaly za ní.
Náhle se ozval výbuch jako z děla. Celý jejich vagon a spousta dalších, se pomalu a nebezpečně, se strašlivým skřípavým zvukem, nahnul strmě na stranu.
Healey instinktivně rozpřáhla ruce a zavrávorala, zatímco Adonica se poroučela na protější stěnu. Postava však nehnula ani brvou. Na chvilku se zarazila na místě a potom vyrazila uličkou ještě rychleji, pobízejíc je do tempa.
Healey sotva věděla co dělá, zvenku k nim doléhaly zvuky bitvy a křik, všude kolem se honilo spoustu lidí a vyčerpaných studentů, kteří se ještě stále drželi na nohou, v uších jí hučelo, mozek měla naprosto vygumovaný a pohybovala se jako v mrákotách. Jen nejasně si uvědomovala, že je právě minula zřízená Lenka Láskorádová.
Popoběhla. Zrychleně dýchala.
Bylo jí docela fuk, kam jdou, ačkoliv se jí zdálo, že jí srdce už každou chvilkou musí opravdu vyskočit z hrudi a ona sama se snad udusí nedostatkem kyslíku, kterého však bylo stejně jako kdy jindy. Motala se jí hlava, v ústech cítila pachuť krve a nos ji bolel. Jediná myšlenka, která ji teď zajímala, byla, jak se odtud co nejdříve dostat pryč. Ale i to teď najednou vlastně bylo jedno, už je tu někdo, kdo je zachrání. Mysl měla rázem otupělou a nohy jako z olova, připadalo jí, že snad každou chvílí omdlí. Před očima měla hvězdičky a cesta jí připadala nepředstavitelně dlouhá, ačkoliv to mohlo být jen pár sekund, co se ocitli na konci vlaku a ona matně pocítila, jak ji někdo strká ven, do tmy tam dole.
Skočila. Ochromila ji šílená zima, až jí zuby bezděky zajektaly. Očima vyděšeně těkala tmou, kterou se sem tam rychle míhaly světelné záblesky, a měla tendenci zacpat si dlaněmi uši před tím strašným hlukem a výkřiky. Byla úplně dezorientovaná, vůbec netušila, kde teď je, jediné, na co dokázala myslet, byla Juliette, strach o sebe i o ostatní a ona zima. Byla vážně hrozná, zakusovala se do ní a zatemňovala mysl.
Vedle ní dopadla Adonica, vzala ji za ruku a křečovitě ji stiskla. I přes to přeze všechno slyšela její splašený dech. Osoba vzala Healey za druhou ruku…
A pak následoval ten dobře známý pocit přemisťování...
Rozplácla se na vlhký tmavý trávník s obličejem zabořeným do hlíny. Na chvilku se cítila stejně dezorientovaně, jako před chvílí, srdce jí stále bušilo jako o závod, pak si však vše znovu vybavila...Namáhavě se nadzvedla na loktech na čtyři a po několika vyděšených hvízdavých nadechnutí pustila svůj, už tak dlouho potlačovaný pocit na zvracení. Bylo jí strašně...
"Healey? Healey, kde jsi?"
Ještě se párkrát nadechla a pak se otočila a poulila oči do černočerné tmy, která se rozprostírala všude kolem.
"Healey?"
"Tady," hlesla ochraptěle, "tady jsem."
Zaslechla, jak šustí tráva a pak se její ruky dotkla Adonica. "Ach, Healey," vydechla, "já...to...nemůžu...je mi tak, tak...blbě," sdělila jí skoro až plačtivě a přisunula se o něco blíž.
"Dobrý, už je to pryč," konejšila Healey jak sebe, tak ji, tichým hlasem. "Jsme v Bradavicích? Kde je ten člověk a kde je Jull?" tápala kolem sebe.
"Já nevím...tedy...vlastně jo, neříkal přeci, že hned musí odejít? Jull by měla...někde..." Na chvilku se opět ozývalo jen tiché šustění jak přejížděly rukama po mokré trávě. "Tady.. je," ozvala se v příští chvíli Adonica, chytila Healey za ruku a navedla ji k nehybné kamarádce.
Rozsvítily hůlky a ještě stále vyděšeně se na ni zadívaly. Vypadala v pořádku, pokud však opomeneme, že dostala nějakou neznámou kletbou...
Sundaly si hábity a raději ji přikryly, aby jim neprochladla.
Healey se celá chvěla. Měla pocit, jako by její svaly úplně ztratily sílu.
"Ještě pořád to vypadá, jakoby ležela na tom prkně," rozhodla po chvilce roztřeseně Adonica, "takže...Wingardium leviosa."
Opatrně ale dostatečně rychle se vydaly směrem, jakým tušily bradavickou bránu, jež viděly onoho letního večera, když si pro ně po zkouškách přišli rodiče.
Healey před sebou držela rozsvícenou hůlku, zatímco Adonica udržovala Juliette ve vzduchu. Světlo z hůlky ovšem jako by najednou nemohlo proniknout tou hustou tmou dál než na několik metrů. Kolem nich se táhla studená a neprostupná noc a Healey mohla cítit, jak ji na paže sem tam dopadají drobné kapičky deště, jak mrholilo.
"Nico?"
"No?"
"Dobrý, nic," ulevila si Healey o pár minut později, "jen jsem...dobrý...nějak jsem tě ztratila."
"Healey, nemyslíš, že...já nevidím hrad..."
"Já taky ne… ale- to bude asi tím, že jsme ještě nepronikly bariérou, víš?" šeptala Healey a hlas se jí třásl stejně jako kolena. "Sakra, kde je ta brána...?!"
A jako by jí vyslyšelo. Chvilku na to do něčeho tvrdě narazila tak zprudka, až se neudržela na nohou a odporoučela se k zemi.
"Sss," přitiskla si dlaň na právě vytvořenou bouli a pozvedla hůlku výš.
Pár centimetrů od svého obličeje spatřila hrubý kamenný sloup, jež se tyčil nad ní, nahoru, a mizel v husté tmě do nedohledna.
Obloha byla temná, bezhvězdná a bez měsíce.
Když se postavila a udělala pár kroků stranou, spatřila, že přibližně dva metry od ní stojí druhý sloup, zrovna takový.
"Tudy?" obrátila se a ve tmě hledala Adoničinu tvář.
"J-j-jo, asi," otřepala se kamarádka, jelikož venku opravdu značně přituhlo. "Nevím."
Healey si povzdechla, pozvedla hůlku a nerozhodně vykročila; Adonica za ní.
Na zlomek vteřiny pocítila, jakoby procházela pod clonou vody, poplašeně se otočila, to už se však naráz ocitla na bradavických pozemcích a v dálce před sebou spatřila, jak se černý Bradavický hrad, s množstvím věží a věžiček, vypíná na temném obzoru.
Okolo stála přibližně stovka tmavých obrysů kočárů a do jednoho, nebo dvou z nich právě nastupovala hrstečka stínů studentů, zatímco další mizely ve tmě před nimi, a jejich kmitavé světlo zavěšených luceren brzy utlumila hustá čerň.
Otočila se a pohlédla na Adonicu.
"Fuj..." oddechla si, v předklonu se opřela o svá roztřesená kolena a zhluboka a vyčerpaně vydechla. Až teď si uvědomila, že jí bolestivě tepe v nose a vlastně celé tělo, jakoby měla rozlámané. Nevěděla, jak dlouho tam takhle stála a dýchala. Do mysli se jí vkradl obraz kupé a Milčiny převrácené otevřené klece. Kde je teď asi konec její kočce? Přerušila ji až Adonica.
"Healy?" zašeptala chabě.
Healey vzhlédla. Její kamarádka možná neutrpěla tolik na fyzické újmě jako Juliette, nebo ona, o to hůř však na tom vypadala s psychikou.
"Jo, jdeme. Dobrý?" dodala, když postřehla Adonyčin výraz.
"Jo, jasně...jdeme," zachraplala.
Healey si pomyslela, že to asi není až tak lehké, jak si myslela, držet ve vzduchu nad sebou bezvládné padesáti kilové tělo, ve tmě, šoku a zimě.
Nastoupily do jednoho z kočárů a ten se s nimi okamžitě kodrcavě rozjel po nerovném namoklém trávníku, do tmy, směrem ke hradu.
Sedačky byly tvrdé, odřené a studené, a stěny z černého vlhkého dřeva.
Nepromluvily mezi sebou jediné slovo. Jen se třásly a Healey si už zase zacpávala nos, jelikož se jí z něj znovu spustila krev.
Zhruba po deseti minutách je obklopila hustá mlha a mrholení se změnilo v nesmělý deštík. Kapky cinkaly o střechu kočáru a světlo v lucerně se chvělo, jak najížděly do výmolů a kočár se co chvíli se zavrzáním naklonil.
Po době, která Healey připadala snad jako dvě hodiny, ačkoliv to mohlo být tak dvacet minut, ne-li méně, a ona už byla promrzlá na kost, konečně zastavily před kulatými vysokými schody, jejichž tmavé obrysy stoupaly až k obrovské dubové bráně. Toporně vystoupily a odlevitovaly Juliette ven. Temný kočár se se zlověstným zaskřípěním otočil, odjel mnohem rychleji, než se sem dostal, a zuřivě pohupující se lucerna sem tam narazila do stěn.
Pršelo.
Healey měla v mžiku vlasy naprosto zplihlé a mokré. Teď bylo přes déšť vidět ještě mnohem hůř. Vyběhla po kluzkých schodech, jak nejrychleji dovedla, nahoru a ze všech sil bušila na bránu, lapajíc po dechu.
Chrliče vedle ní hlasitě chřestily a tryskaly proudy vody, zatímco déšť nabíral na síle a vítr jim naháněl do tváří pichlavé kapičky.
Těžká brána se pootevřela, ven svižně proklouzla profesorka McGonagallová a přelétla je všechny starostlivým pohledem. "Honem, honem rychle dovnitř! Je někdo z vás zraněn?!" ptala se jich v rychlosti, zatímco je strkala do dveří.
"Ano!" vydechla Healey, jakmile se ocitla uvnitř s profesorkou po boku, nedbajíc na to, že se pod ní rázem utvořila menší kalužka, jak jí crčelo z oblečení. To už se však profesorka skláněla nad Juliette.
"Rychle, odvedu vás na ošetřovnu," vyškubla omdlévající Adonice hůlku z ruky, a ta kupodivu ani neprotestovala.
Už už se chtěly vydat přes Vstupní síň, doleva do chodby, když se z jejího ohybu vynořil Snape a rázným krokem zamířil k nim.
"Tady jsou další, Severusi," předala mu je rychle profesorka McGonagallová a Healey raději sklopila pohled, zatímco se Adonica svezla podél zdi k zemi.
Snape je přejel upřeným pohledem. "Dobrá, mohu?" šeptl. Profesorka mu podala Adoničinu hůlku, Snape se obrátil na Healey a McGonagallová znovu odběhla zpátky ven.
"Downová," na chvilku se zarazil pohledem na jejím obličeji, který podle všeho musel být celý od krve, "pokud budete tak schopná, vezměte slečnu Caminome a pojďte za mnou." Počkal, než Healey vytáhla Adonicu na nohy a pak se rychle vydal vpřed. Healey si všimla, že dává pozor, aby s ním byla schopná držet krok.
Na podlaze byla vyšlapaná mokrá špinavá cestička a chodbu osvětlovaly veliké zářící louče.
Adonica, která sice byla při smyslech, ale totálně vyčerpaná, sotva pletla nohama a prakticky celou vahou spočívala na Healey. Ta na tom nebyla o nic lépe. Byla neskutečně unavená a k bolesti nosu se teď přidala i tupá bolest někde u jeho kořene a na čele. Nejednou jí podklouzla noha, nebo klopýtla o Adonicu, nakonec však prošli ještě jednou chodbou, potom doleva, rovně, onou chodbou se spoustou oken, na rozcestí znovu doleva, krátkou chodbičkou vpřed a už se před nimi rýsovaly bílé dveře na ošetřovnu.
Snape se ohlédl přes rameno a když spatřil, jak Healey znovu klopýtla, tentokrát o své vlastní nohy, popadl ji za předloktí, a ačkoliv se jí to velice příčilo, před dveře ji doslova dotáhl.
Otevřel a postrčil ji dovnitř.
Ošetřovna byla asi dvakrát tak velká, než ji Healey viděla naposledy, přibylo postelí a zhruba jedna třetina z nich už byla obsazená zraněnými. Všude kolem se motali nějací lidé, povětšinou profesoři, a pomáhali madame Pomfreyové, která sotva stíhala.
Kolem některých lůžek byly zatažené závěsy...
Snape je beze slova přivedl k dalším třem volným postelím vedle sebe a na jednu z nich položil Juliette. Okamžitě k ní někdo přiběhl a začal jí prohlížet, nakonec se i kolem jejich kamarádky zatáhly závěsy a oštřovatel zmizel za plachtou.
Adonica se zhroutila na nejbližší bíle povlečené lůžko a vypadalo to, jakoby rázem usnula, i když tomu Healey sotva věřila, protože kolem nich byl nepředstavitelný zmatek a na to, že byli na ošetřovně, tak i docela hluk. Ošetřovatelé na sebe neustále něco pokřikovali, proklínali Voldemorta a rozmlouvali se studenty.
"Sedněte si," přikázal Snape Healey strohým hlasem.
Na chvilku zaváhala, ale pak ho přecejen poslechla a posadila se.
"Jak se vám to stalo?" zeptal se chladně ukazujíc hůlkou na její nos.
" No...ten Smrtijed mě nakopnul," vysvětlila ne moc sdílně a probodla ho pohledem.
"Tam?" ušklíbl se Snape málem vesele, jako by zvažoval, zda mu má jít poblahopřát, nebo ne..
"Jo, tam," přikývla mu na to a pak dodala. "Pane."
Snape se zamračil, o kousek poodstoupil a namířil hůlkou na její nos: "Perncure."
Healey musela zavřít oči a zatnout nehty do matrace, když jí hlavou projela ostrá bolest a v nose jí nepříjemně škublo. Bolest však zmizela stejně náhle, jako se objevila.
"V pořádku?" otázal se Snape.
Healey vztáhla ruce ke svém obličeji a ohmatala si bolavé místo. "Ano."
"Nebo vás to ještě bolí?" Snape už vypadal poněkud netrpělivě a Healey rozhodně nebylo příjemné, že ji ošetřuje zrovna on.
"Mm, no...trochu..." přiznala neochotně.
"Tak si lehněte. Zůstanete tu přes noc. Madame Pomfreyová se vám na to potom ještě podívá, můžete s tím mít něco víc, než jen přeražené. Já nejsem léčitel," vrhl na ni posledním snapeovským pohledem a pak odevlál pryč.
Ošetřovna zůstala vzhůru celou noc. Snape přišel ještě spoustukrát a McGonagallová taktéž. Přinášeli raněné studenty a když už nebylo koho, připojili se k ošetřovatelce a pomáhali kde se jen dalo až do rána. Příslušníci Řádu se zatím nevrátili a Healey za tu dobu viděla spoustu zraněných...někteří byli postiženi více, jiní méně. Někteří dokonce jen přišli, nechali si vyléčit nějaká drobnější zranění a zase odešli.
Healey nevěděla, kdy vůbec usnula, jisté však bylo, že se ještě několikrát probudila s palčivou bolestí hlavy a musela vypít nějaké lektvary, aby mohla znovu usnout. Stejně tak i u Adonicy se několikrát stavili s léky, nebo aby jen zjistili, jestli je vše v pořádku. Zkrátka to byla opravdu moc, moc rušná noc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 18:51 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama