17. Jen tak tak...

6. srpna 2011 v 13:11 | Colette |  Na schovávanou
17. kapitola :)


Když se druhého dne probudila, za okny byla ještě stále tma a kolem postelí se motalo o něco méně lidí...Ve skutečnosti jich bylo asi jen pět, šest. Pobíhali sem a tam a starali se o zraněné.
Otočila hlavu na stranu a překvapeně zamrkala na Adonicu, která si ve světle nemocničních luceren spokojeně četla.
"Co-co to...jakto-?" dostala ze sebe. Vždyť právě Adonica se minulé noci zhroutila vyčerpáním...
Adonica se na ni unaveně usmála. "Divím se, že jsi vůbec usnula," zamumlala. "Já jsem si sice na chvilku zdřímla, ale v tom hluku...no, prostě mi dali lektvar na povzbuzení a nechali mě být." Jen tak máchla rukou kolem sebe. "Jsou tu i horší případy než já."
Healey chvilku počkala, než jí zacvakla kolečka do sebe. "Takže...jak dlouho... už jsi vzhůru?" Hlas měla nakřáplý, snad rozespalostí, snad nachlazením...Zjistila, že na sobě už nemá oblečení, které měla ve vlaku, ale bílou košili a že nos už ji bolí o něco méně.
"Já nevím...asi...asi už od jedné nebo tak..." Adonica zeširoka zívla a obrátila stránku.
"A jak je na tom Jull?" zeptala se Healey po chvilce zírání a trošku si poposedla do pohodlnější polohy.
Adonica zvedla hlavu. "To nevím," přiznala smutně.
"Jak nevíš?"
"No, tak nějak to neví nikdo..."
"To si děláš srandu?" zarazila se.
"Jestli tohle považuješ za vtip, tak vážně nejsi normální," odsekla Adonica a probodla ji pohledem.
"Takže...oni nevědí...co s ní je?!"
"Nevědí..." přisvědčila kamarádka zasmušile.
"Jak-to?"
Na tohle jí Adonica neodpověděla, jen si povzdechla a neznatelně zakroutila hlavou.
Healey to chvilku přehrabávala v hlavě. ´Nikdo neví, co s ní je...´
"A co je vlastně tobě?" zeptala se rychle Adonicy. Nechtěla teď přemýšlet nad Juliette, teď ne.
Adonica k ní vzhlédla. "No vlastně nic. Jen nervový otřes a trochu vysílení..."
"A to jsi ještě tady?" podivila se Healey a trochu se přimáčkla do peřin, jelikož se nebezpečně blízko právě pohybovala madame Pomfreyová, a ona nestála o další prohlídku. Koneckonců, cítila se docela dobře...
"Hmm, jo. Dostávám nějaké posilňující a podporující lektvary, bez nich bych se prý moc dlouho neudržela na nohou...Alespoň zatím."
"Jo tohle?" došlo najednou Healey z cesty, "to jako to, jak jsi musela celou tu dobu udržet Jull? Proto?"
"Přesně to. Hrozně mě to vysílilo. A navíc taky zjistili, že to kouzlo, kdy vypadala jako na prkně, jsem taky musela nějak přidržovat. Jako ve funkci, a to že bylo dost náročné..." Na chvilku se odmlčela a Healey toho hned využila.
S trochu škádlivým úsměvem na ni pohlédla a jen tak mimochodem se otázala: "No vlastně! Pamatuješ si, jak jsi se tam složila na chodbě, přímo před Snapem?"
Adonica vytřeštila oči a Healeynin úsměv se ještě více roztáhl.
"Coo?!" vydechla zděšeně. Představa, že by se měla zhroutit před některým z učitelů ji očividně vyděsila.
"Ale ano," zachechtala se Healey.
"Já?! Ne ne ne, já jsem se nikde..." Adonica se zarazila. "Poslední na co se ještě dost jasně pamatuji, bylo...jak přišla McGonagallová." Zbledla.
"Přímo před Snapem a já jsem tě sem pak musela táhnout," šklebila se Healey.
Kamarádka jen zakvílela a schovala si hlavu pod peřinu.
"Proč zrovna před ním-" zaslechla ještě Healey přidušený hlas. Celkem ji to překvapilo, jelikož jen Juliette říkala o Snapeovi něco v tom smyslu, že se jí líbí- od Nicy by takovou reakci nečekala. I když…pravda. Ona by se také před Snapem nechtěla složit.
"Jo a málem bych zapomněla-" nedořekla, jelikož madame Pomfreyová právě dokončila prohlídku jakési dívky o jedno lůžko dál a vydala se přímo k Healey.
Rozmýšlela se jen chviličku, zda předstírat spánek, či ne, ale to už se ošetřovatelka ocitla u ní.
"Tak jak vidím, slečno Downová, máme vás tu zpět, že?"
Healey opatrně vykoukla zpod polštáře a spatřila u nohou lůžka zdejší lékouzelnici.
"Tak šup, sednout."
Healey slyšela, jak se Adonica o kus dál zajíká smíchy pod peřinou. Vrhla tím směrem zabijácký pohled a neochotně se posadila.
Madame Pomfreyová obešla postel a prohlédla ji. Nakonec usoudila, že je docela v pořádku, poopravila jí nos a sdělila jí, že před obědem už bude moci jít na svou kolej. Zapomněla však na to, že Healey žádnou svou kolej nemá.
Potom přišla na řadu Adonica, tedy vlastně ne tak docela. Madame Pomfreyová se jí jen zeptala, jak se cítí a zda ji něco nebolí, a když jí dívka řekla, že je vše v pořádku a že se jen cítí trochu unaveně, rozhodla léčitelka, že bude moci odejít s Healey a že pospat si může i mimo ošetřovnu.
"Myslím," dodala potom, když odcházela, "že na spaní a zahálení budete mít dost času. Ředitel rozhodl, že profesoři nemohou učit jen půlku celé školy, a tak nařídil týden volna..." Vypadalo to, jako by jí to snad neuvěřitelně vyhovovalo. Však také aby ne, když teď nebude muset tolik spěchat...
Healey se ještě chtěla zeptat na to, jak to vypadá s Juliette, nestačila však ani otevřít pusu, když jedním vysokým otevřeným oknem, dovnitř, za svistu křídel, vletěl veliký puštík, obkroužil nahoře u vysokého stropu celou ošetřovnu kolem dokola, jako by hledal majitele a poté prudkým obratem stočil svůj let k Healey, snesl se dolů a těžce přistál na její pokrývce.
Madame Pomfreyová sjela sovu nesouhlasným pohledem a nabručeně se otočila, mumlajíc si něco o narušování klidu a hygieně.
Healey na sovu chvilku překvapeně zírala, ale když spatřila dopis, který měla uvázaný na pařátu, rychle pro něj sáhla a sundala ho. Sova trochu poodstoupila a vyskočila si na její noční stolek.
Healey nedočkavě roztrhla obálku a vytáhla dopis ven. Na zažloutlém pergamenu tam stálo:
Healey, drahoušku, doufám, že jsi v pořádku a nic se ti po tom útoku nestalo! Moc mé to mrzí, ale objevím se nejdříve v pátek, musíme na ústředí ještě vyřešit nějaké věci okolo toho napadení… Potom si o tom spolu promluvíme. Zatím mi na tebe dohlédne profesor Snape. Ano, já vím, asi se budeš zlobit, ale věř, že je to nezbytně nutné, nikdo jiný tam není, všichni mají příliš práce. Poslouchej ho! Nevztekej se a odepiš!
Mám tě ráda.
Máma.
Healey na dopis chvilku koukala, jako by se rozhodovala nad svou reakcí. Nevěděla, jestli má dřív křičet, vztekat se nebo nadávat. Nakonec to vyřešila tím, že dopis prostě roztrhala a zuřivě oddechujíc naškrábala odpověď:
Ano, jistě. Jsem v pohodě, nemusíš se bát. Doufej, že mě v pátek najdeš ve stejném stavu, protože toho Snapea jsi mohla klidně vynechat...Teď se budu jen modlit, aby mě nepronásledoval na každém kroku...
Healey.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama