17. Jen tak tak...- pokračování

6. srpna 2011 v 13:12 | Colette |  Na schovávanou
opět pokračování :)




Dopis stočila a přivázala ho sově k noze. Potom sebou sekla do peřin a zničeně zavřela oči. Přišlo jí, jako kdyby Eden ve svém dopise nějakou část vynechala.. A proč zrovna Snape?! Cožpak v Bradavicích nikoho jiného nezná- co Brumbál? Má vážně tolik práce, nebo jej jen nechtěla otravovat?
"Kdo ti psal?" vyzvídala Adonica.
"Máma," odpověděla Healey stručně a sledovala, jak madame Pomfreyová, o řadu dál, domlouvá nějakému chlapci, aby vypil lektvar proti zvracení.
Adonica souhlasně zamručela. "Docela by mě teď zajímalo, jak to dopadlo s našimi zavazadly..." ozvala se po chvilce.
V Healey hrklo. Naráz se na posteli posadila rovně jako svíčka. Právě jí totiž došla jedna docela maličká věc...
"Ta kniha!" zašeptala zuřivě směrem k Adonice.
"Co je s ní?"
"Já nevím...kde je?!"
"To jako tamta?" pochopila Adonica a ztlumila hlas.
"Jo, jako tamta."
Kamarádka se jen ušklíbla a natáhla se do nohou své postele pro mikinu. Chvilku se přehrabovala v jedné z kapes, až nakonec vytáhla cosi, velikosti krabičky od zápalek. Poklepala na to hůlkou a tiše zamumlala jakési zaklínadlo. Vzápětí se ono cosi zvětšilo do původní velikosti a ona to Healey podala. Byla to...Zašifrovaná kniha. Ta, po které tolik toužil Voldemort.
"Když nás vedli tou uličkou ven," vysvětlovala Adonica, "nějak ti to vypadlo."
"Áh," zasténala Healey šeptem tak, aby ji nebylo slyšet a zavřela oči, když si vzpomněla na to, co všechno se stalo, právě kvůli této knize, a ona ji tam málem nechala. "Adonico, ty jsi zlatáá!"
Zbytek dne strávily poleháváním a klábosením. Před obědem se propuštěné madame Pomfeyovou, zvedly a převlékly.
"Stavte se potom za ředitelem," zavolala za nimi ještě ošetřovatelka tlumeně, když odcházely.
Podívaly se na sebe napůl zmateně, napůl překvapeně. Přikývly a v tichosti opustily ošetřovnu.
Do Velké síně se dostavily přibližně v půlce oběda. Hned se k nim upřely zraky všech hodujících a Healey si nemohla nevšimnout, že je tu opravdu sotva polovina celé školy.
Už ve dveřích se zděšeně zarazila. A měla k tomu hned dva důvody. Ten první byl, že tu byly čtyři kolejní stoly a ony ještě ani nebyly zařazené. A ten druhý, že...u učitelského stolu, právě na druhém místě zprava, neseděl nikdo jiný než Snape.
Healey zatrnulo, když si uvědomila, že právě na tom místě seděla v létě, když se šla projít...
Adonica si mírně odkašlala, popadla jí za rukáv a dovedla ji před učitelský stůl, přičemž ti, co obědvali, přestali jíst úplně a zvědavě za nimi otáčeli hlavy.
"Pane profesore," oslovila Adonica ředitele, "my...totiž, my jsme ještě neby- "
Healey koutkem oka zahlédla, jak Snaoe přestal jíst a provrtává Healey pohledem. Asi nebyl úplně nadšený, že má na Healey dávat pozor.
"Á, slečna Downová a slečna Caminome," přivítal je Brumbál, slušně odložil příbor a zvedl se. "Pojďte prosím za mnou."
Ostatní na ně nepřestávali zírat, snad proto, že na sobě měly mudlovské oblečení...
Brumbál je odvedl postranními dveřmi do jakési chodby a dál.
Healey se ještě zmateně otočila po Snapeovi, ale pak už musela vyrazit za ostatními a dávat pozor na cestu. Všimla, že po její levé ruce se míhaly dveře označené zašlými mosaznými štítky. Hned ty první byly "Sborovna" a další učebny, jako "Učebna přeměňování", nebo "Učebna kouzelných formulí".
Ještě chvilku se proplétali spletitým bludištěm bradavických chodeb, než se před nimi vynořil mohutný chrlič a Brumbál se zastavil.
"Mentolové kapsle," pronesl roztržitě a jim se naskytl pohled na točité schodiště.
Bylo očividné, že se Brumbál necítí ve své kůži. Oči měl pohaslé a propadlé a celý byl bledý. Však také aby ne, když mu napadli studenty Smrtijedi. Zřejmě si celou noc lámal hlavu nad tím, proč to vlastně udělali.
Když se nechali vynést nahoru a vstoupili dovnitř, do Brumbálovy pracovny, ředitel jim pokynul ke křeslu a sám zmizel za jedním regálem knih. Vrátil se s jakýmsi umolousaným kusem hadru, záplatovaným a špinavým.
Brzy však zjistily, že to vůbec není hadr...
Ředitel se posadil za svůj psací stůl a hadr položil před sebe. "Jistě se divíte, proč jsem si vás nechal...hm, zavolat," začal ztěžka a nedokázal skrýt své zoufalství. Healey jí ho málem bylo líto. "Jelikož nám polovina studentů odpadla, včetně většiny našich prváků, nemohli jsme uspořádat hostinu na zahájení školního roku bez nich. Koneckonců, bylo by to jaksi nevhodné. Jistě chápete, jak to myslím. Takže k věci. Na zahajovací hostině se rozřazují prváci do jednotlivých kolejí. A vy byste samozřejmě šly s nimi..." ukázal na kus hadru, ve kterém Healey náhle rozeznala kouzelnický klobouk. Hnědý a ošoupaný. "Tohle je Moudrý klobouk. Dělí studenty do kolejí. Teď si ho nasadíte na hlavu a dozvíte se, kam půjdete. Prosím."
Healey s Adonicou se po sobě podívaly. Healey mírně kývla a Adonica si klobouk nasadila na hlavu jako první. Trvalo to opravdu dlouho než klobouk konečně vykřikl: "Nebelvír!" Adonica si hlasitě oddechla a podala Moudrý klobouk Healey.
Healey nevěděla, co se dělo, její kamarádka však vypadal docela otřeseně.
Nasadila si zašlý předmět na hlavu a klobouk jí okamžitě spadl přes oči. Teď viděla jen jeho černý vnitřek.
"Ale, ale...snad není tohle malá Sn- slečna Downová?"
Healey se zarazila. "Ehm...jo. Jmenuji se Healey Downová."
Tichý hlásek v její hlavě se zachichotal. "Tak Healey Downová...hmm, no nevadí. Takže ty čekáš, kam tě zařadím?"
"Ano..."
"Ale co když tě nezařadím vůbec? No řekni, kdepak byli tví rodiče...v Nebelvíru a Zmijozelu...To se nemělo stát..."
"Jak to myslíš? Nechceš snad říct, že jsem se neměla narodit, že ne?"
"Neměla..." přisvědčil tichý hlásek. Healey se zalkla zděšením, klobouk však pokračoval. "Vůbec se to nemělo stát...neměla jste sem ani chodit...Ale co, s tím já nic neudělám...Teď, když máte tu zbraň...Hlupáci…ale nikdy by mě nenapadlo...Vždyť už tenkrát..."
"Jakou zbraň?!"
"Vždyť to udělal tvůj otec, to on ji schoval...zasahuje do věcí, o kterých by neměl ani vědět..."
"Takže ty víš, kdo je můj otec?!"
"Ale ano...bohužel," usykl hlásek.
"A nemohl bys-"
"Jistě, takže kam tě dáme..."
"To ne, chtěla jsem říct-"
"Já vím co. A odpověď zní...ne. Teď tě musím zařadit..."
"Ale počkej!"
"Takže, na to, že tu nemáš co dělat...na to, že máš smíšenou krev...na to, že jsi naprosto stejná...Oproti tomu, chudák Eden...to jí nemohu udělat. Oproti tomu...je tam tvá matka...a tvé schopnosti a vlastnosti, takže je to..no tak fajn...Nebelvír!"
Healey si oddechla stejně jako předtím Adonica.
"Ale už jen tak tak," dodal ještě klobouk tichým zlým hláskem a pak už zase mlčel jako pouhá věc, která nemá o ničem nejmenší ponětí...
Healey si ho strhla z hlavy a rychle ho odložila na desku stolu. Z jeho řečí se jí dělalo nevolno...Co že to všechno říkal?
´Narážel na-´
´Ale ne, už ne další hlasy!´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama