18. Měl jsem sen

6. srpna 2011 v 13:13 | Colette |  Na schovávanou
konečně se blížíme k aktuálním kapitolkám :)


"Tak tedy, to bychom měli," uznal Brumbál zasmušile. "Upřímně, čekal jsem to," dodal a uklízel Moudrý klobouk.
Adonica se rozzářeně podívala na Healey-ta se donutila k úsměvu.
Ano, jistě. Samozřejmě to bylo skvělé, že se s Nicou dostaly do stejné koleje, bylo to úžasné! Jí však teď hlavou běžely jiné věci. Ty, které jí říkal klobouk...narážky. Ovšem, dozvěděla se i pár užitečných faktů...jako že třeba její otec byl ve Zmijozelu...Trochu ji to překvapilo, poněvadž Eden vždy s úšklebkem prohlašovala, že zmijozeláci jsou podlí a nezodpovědní...No co, třeba tenkrát měla jiný názor na věci kolem. Určitě ano...A potom ta zbraň...Jaká zbraň?! Snad nemyslel...nemohl přece myslet...ale ne, to je nesmysl...
Pomalu se zvedali, Brumbál se děvčatům nabídl, že jim ukáže jejich společenskou místnost. Předtím však učinil něco nečekaného.
"Slečno Caminome, byla byste tak laskavá a šla na chvilku napřed?" vyzval Adonicu, "potřeboval bych se tady slečny Downové ještě zeptat na pár drobností."
Adonica vrhla zmatený pohled nejprve na svou kamarádku, potom na Brumbála a pak přikývla, spěšně opouštějíc místnost.
Brumbál se otočil k Healey. "Než vás vyprovodím...jste ráda, že jste se dostala do Nebelvírské koleje?"
"A-ano," vykoktala Healey trochu zaskočeně, "samozřejmě."
Brumbál pokýval hlavou a stále ještě se na ni pronikavě díval. "Dobrá," na chvilku se odmlčel a pak udeřil. "Co vám říkal Moudrý klobouk? Víte, on o svých studentech ví naprosto všechno, s každým si trochu popovídá."
Healey ztuhla...Snad Brumbál něco netuší...?!
"Noo, říkal...ptal se mě..." na chvilku se odmlčela a hledala slova, "kam by mě měl zařadit."
"Nic víc?"
Healey teď byla vděčná Adonice, která před odchodem z ošetřovny zašifrovanou knihu zase zmenšila, takže jí teď mohla mít, docela maličkou, schovanou v kapse. Hlodal v ní totiž červík tušení, že Brumbál...se vyptává právě na tu knihu.
"Ne," zalhala pevně a ani se přitom nezačervenala. Vzpurně hleděla řediteli do očí. Koneckonců, je to její soukromí a když ona nechce, nemusí mu nic, vůbec nic říkat. Chvilku uvažovala, jestli na ni zkusí Nitrozpyt, on ale nic takového neučinil. Jen si povzdechl a postavil se. "Pak je tedy vše v nejlepším pořádku," pravil a otevřel jí dveře.
Adonicu potkali dole pod schodištěm. Vyměnily si pohledy a poté se nechaly, přes nesčetně mnoho chodeb a schodišť, dovést ke vchodu do Nebelvírské společenské místnosti. Healey se po celou cestu snažila dívat kudy jdou, aby potom nemusely bloudit. Bylo jí to však houby platné, hlavu měla přeplněnou otázkami a neustále se svým druhým já řešila všemožné situace a odpovědi na ně. Byla tak zaměstnaná svými myšlenkami, že si ani nevšimla, když se nechali vynést pohyblivým schodištěm a ocitli se u velikého portrétu velice baculaté dámy.
"Tak děvčata, zde." Brumbál ukázal na portrét a žena se na ně usmála. "Heslo je: Mucholapka. A kdybyste něco potřebovaly, víte, kde mě najdete," donutil se k unavenému úsměvu a poté odešel. Nechal je tam prostě stát.
"No, hmm, takže," Healey si odkašlala, "Mucholapka."
Podobizna přikývla, odklopila se a odhalila jim kulatý otvor ve zdi.
Nerozhodně se po sobě podívaly, ale pak jím prostě prolezly dovnitř.
Ocitly se v útulné kruhové místnosti bez oken, s krbem a spoustou pohodlných prosezených křesel. Stěny byly vybavené v nebelvírských barvách a byly na nich pověšené obrazy, na zemi, v kruhu křesel a malých stolků, byl nádherný ušlapaný koberec, vyvedený v červeném a s ornamenty vyšitými zlatou nití.
Po obou stranách místnosti byl jeden otvor, velikosti kulatého dveřního rámu, skrz který mohly zahlédnout točité schodiště, stoupající kamsi vzhůru.
Jak po něm Healey klouzala pohledem stále výš a výš až k úseku, kde jí ho zakrývala zeď, kterou přeskočila, dostala se až úplně nahoru a nad sebou, nahoře spatřila zábradlí. Musela zaklonit hlavu a postoupit více do středu místnosti, aby spatřila druhé patro. Tam, kde v jejich společenské místnosti, měl být strop, žádný nebyl. Místo toho ji po obvodu lemovalo oprýskané a osahané stříbrné zábradlí, a ona si jen lehce mohla domyslet, kde jsou ložnice...
Tak tohle je jejich kolej. Nebelvírská věž...
Byla unešená.
Ve společenské místnosti nikdo nebyl, všichni teď očividně seděli dole ve Velké síni. Vystoupaly tedy po točitém schodišti v levé straně a ocitly se nahoře.
Ve vrchním patře se nacházelo spoustu dalších dveří a kamenné zdi zdobily krásné veliké gobelíny a fresky. Podlaha byla ze dřeva a jejím středem se táhl ošlapaný rudý koberec. Na stěnách vysely věčné louče a osvětlovaly tak tmavou chodbu.
Healey si však všimla, že je to jen polovina vrchního patra. S tou druhou byla oddělená velikou mezerou v místech, kde by měl být strop společenské místnosti, a Healey ji mohla zahlédnout přes zábradlí, na druhé straně.
"Tak to vypadá," ozvala se vedle ní Adonica, "že mají oddělené holky od kluků."
Healey přikývla. "Asi jo. Teď jen, jestli jsme v té správné části. Ale je to tu nádherný."
"To jo..." vydechla Adonica. Rázem se k ní otočila, popadla ji za ramena a zatřásla s ní, až Healey zacvakaly zuby o sebe. "Jsme ve stejný koleji!" Vykřikla a poté úlevně obrátila oči ke stropu.
"Blázne," zavrtěla Healey hlavou, ale usmívala se. "Dobře," prohlásila po chvilce, "teď bychom ale měly najít své ložnice." Přistoupila ke dveřím, které byly nejblíže a spatřila malý mosazný štítek DRUHÝ ROČNÍK. "Podívej," ukázala je Adonice, ta poodstoupila o kus dál a přečetla si pár dalších cedulek.
"Tady," ozvala se potom z druhého konce, "tady to je. ŠESTÝ ROČNÍK, a je tu dokonce dvakrát."
Healey k ní přešla po ošlapaném podlouhlém koberečku a dřevěná podlaha vrzala pod jejími kroky.
Chvilku na sebe nerozhodně koukaly, přecejen, nechtěly někomu jen tak vpadnout do ložnice, potom však Adonica vztáhla ruku ke klice a otevřela.
Nahlédly dovnitř a naskytl se jim pohled na zvláštní půlkruhovou místnost. U stěn stálo pět postelí s nebesy a s nočními stolky a vysoká gotická okna propouštěla dovnitř dostatek světla. Byly tam také jakési skromné skříňky a přesto krásné a zdobné a očividně staré.
U postelí, ještě ke všemu ustlaných jen tak, aby se neřeklo, ovšem stály dva kufry...A nebyly to jejich kufry.
Vycouvaly z místnosti zpět a zkusily druhé dveře.
Za těmi byla dost podobná místnost, jen s tím rozdílem, že zde byly kufry čtyři.
Vešly dovnitř a rychle je prohlédly. Ano, tyhle byly jejich. A stály u dvou z postelí.
"Tyhle nám docela určitě vyčlenili," posadila se Healey na jednu z nich a vyzkoušela peřiny, zatímco se Adonica trochu porozhlédla po místnosti a pak si začala opatrně vybalovat.
"Ááh, tomu se říká pohodlí!"
DoPozději zjistily, že jejich spolubydlícími jsou Hermiona, Levandule Brownová a Parvati Patilová, která právě byla na ošetřovně. Ve vedlejší místnosti pro šestý ročníky byly Padma Patilová, Olivie Bigwatterová a Ann Rightová. Se všemi se seznámily už ten den, po obědě. Jejich nové spolužačky byly samozřejmě zvědavé a vyptávaly se...pro Healey až moc...
Když potom večer, celá utahaná, zalézala do postele a zatahovala za sebou závěsy, hlavu měla celou přeplněnou nezodpověditelnými otázkami a nepříjemnými fakty a bylo jí prakticky jasné, že dnes by sotva mohla usnout.
Ležela v posteli a naslouchala, jak její spolubydlící usínají, a později zvukům noci. Slyšela, jak na okenní parapet dopadají kapky deště a jak venku šumí Zapovězený les...Cítila se tak unaveně, moc by si přála usnout. Převalovala se v posteli z jedné strany na druhou, ale ne a ne zabrat. Zkoušela dokonce prostě jen tak ležet a pozorovat nebesa nad sebou, ale ani to nepomáhalo. Po dlouhé době snažení se tedy rozhodla pro radikální řešení. Tiše vyklouzla z postele, rozsvítila si hůlku a došla ke svému batohu. Byla si docela jistá, že si tam před odjezdem z Řádu, uklízela maličkou knížku o dějinách Bradavické školy. Chvilku se jím tiše přehrabovala, našla však něco úplně jiného, než původně hledala-malý balíček, zabalený do sametového plátna. Zarazila se, chvilku na něj jen tak hleděla a pak se jí rozsvítilo. To jí dal přeci George, než odjela! Teď jí byla kniha o dějinách Bradavické školy úplně ukradená. Kopla batoh do rohu a hupsla zpět do postele. Zatáhla závěsy a ve svitu své hůlky začala balíček pomalu rozbalovat. Překvapeně vydechla, když jí do dlaně vklouzl malý porcelánový slon. Byl překrásný. Měl zvednutý chobot a příjemnou krémovou barvu. Chvilku ho jen tak obracela v dlaních a prsty fascinovaně hladila jeho hladký povrch. Na jedné noze měl kulatou dirku a když na něj Healey poklepala nehty, zvuk se příjemně rozléhal. Byl prostě okouzlující. Po druhém zívnutí s překvapením zjistila, že se jí klíží oči a postavičku už dlouhou dobu jen tak přidržuje v nažloutlém světle hůlky a prohlíží si ji.
Usmála se a opatrně položila slona na noční stolek...
Týden volna se vlekl neuvěřitelně pomalu. Ve středu se už ošetřovna vrátila do původních rozměrů a držela tak padesát studentů, včetně Juliette. Healey i Adonica ji chodily každý den navštěvovat, ale nedělo se vůbec nic. Madame Pomfreyová stále nevěděla, jaká to kletba ji vlastně zasáhla a Jull se ne a ne probudit sama...Venku bylo od onoho napadení stále sychravěji, zamračeno a bouřky a přeháňky byly na denním pořádku. Což studenty samozřejmě neuvěřitelně štvalo, jelikož museli být zavření uvnitř, v hradu a ven se mohli jít projít sotva na chviličku, v příští chvíli se totiž opět spustil déšť a pozemky byly zmáčené a rozblácené.
"Neměly bychom se zajít podívat do té knihovny?" ozvala se jednoho večera Adonica šeptem ze svého křesla ve společenské místnosti, právě když se od Hermiony dozvěděly, že to byl opravdu Harry, kdo křičel ´Tu knihu!´
"Tak jo," zívla Healey a postavila se. Beztak se už stejně nudila a jen zírala do plamenů v krbu. Ještě dosud se nedokopala k tomu, aby někomu o té knize řekla.
´A asi to tak bude nejlepší...´
´Necháme si to hezky pro sebe.´
´Jasně, já jsem ji našla!´
´Jo!"
"Heal?" drcla do ní Adonica.
"Vždyť už jdu."
Společně prolezly otvorem v podobizně a...BUCH!
"Promiň," omlouvala se rychle, když do někoho vrazila.
"To je v pohodě-Healey?" Harry se na ni překvapeně podíval.
´A...a...sakra.´
"Jéjda...nazdárek, Harry," nevinně se pousmála a pokusila se zdrhnout, Harry ji však popadl za rameno a otočil zpět k sobě.
"Tak hele," zamračil se, "musíme si promluvit!"
´Tohle je špatný...moc špatný...´
Jistě, Harry totiž věděl o té knize. O zašifrované knize. A také věděl, že ji má Healey. Nechápala sice, jak se to mohl dozvědět, ale bylo to tak.
Tušila, že ji dříve nebo později vyhledá, přesto však se mu urputně vyhýbala a mizela z místností, kdykoliv se tam objevil. Ona se o tom nechtěla bavit, už tak to bylo dost ošemetné téma...Ale tohle se tedy nepovedlo...
Vytrhla se mu a vrhla na něj nasupený pohled. "O čem?" zeptala se bojovně.
"To se dozvíš," ucedil.
"Hmm, no...Healey, já asi...nebo, mám počkat...víš kde?" ozvala se nesměle Adonica a mnula si ruce.
"Jo, počkej tam na mě," odsekla Healey vztekle a dál si pohledem měřila Harryho.
Adonica se rychle otočila a zmizela v ohybu chodby.
"Tak pojď." Harry ji dotáhl do první opuštěné učebny, na kterou narazili a opřel se o lavici.
"Takže, rád bych věděl několik věcí," založil si ruce na hrudi a nedůvěřivě se na ni zadíval.
"Jaký?"
"O té knize. Zdálo se mi o ní. Je u tebe," řekl pevně.
Healey se rozhodla, že nemá smysl hrát hloupou. "No, to je," přisvědčila s předstíraným klidem a odhodila si vlasy z ramen.
Harry chvilku koukal jinam a poté začal neklidně přecházet po místnosti. "Jasně, že je," odsekl, "a právě proto...Uvědomuješ si, co je to zač?!"
"Co co je zač?"
"Prostě, prostě...je to zbraň," Healey pozvedla obočí, Harry to však přešel bez komentáře, "je to zbraň a Voldemort jí strašně moc chce. To byl důvod, proč přepadli vlak, kvůli ní! Chtěli ji získat na svou stranu, chápeš?" hlasitě funěl. "Kde jsi ji vůbec sebrala?"
"Hádej," odpověděla mu a když nereagoval, dodala s ironickým úsměvem, "celé léto jsi tam byl..."
"Ve Fénixově řádě?" zarazil se Harry.
"Jo."
"Ale kdo by jí tam dával? Proč byla v Siriusově domě? Proč jsi na ní vůbec sahala, proč jsi jí odnesla?!" vyštěkl. "Víš jak je důležitá?"
"Ne, a kdy jsi se o ní dozvěděl ty? Co?" syčela Healey.
Harry se zastavil. "Ten večer, před odjezdem jsem měl sen...o ní. Nebral jsem to na příliš velkou váhu...Jenže, potom, když napadli vlak mi to došlo."
"Jenže... já ti tu knihu nedám," řekla nakonec Healey pevně.
Harry se uchechtl. "To snad nemyslíš vážně, nevím o nikom, kdo by chtěl mít u sebe zrovna tohle. Klidně si jí nechej schovanou, když chceš, věřím, že ji neztratíš, ale nejprve bych ji také rád viděl."
Chvilku si hleděli do očí. Ne, nenávistně, ne naštvaně, ale tak, jakoby se pokoušeli uhodnout, na co ten druhý právě myslí.
"Tak dobře," svolila Healey nakonec. "Ale ne, že to půjdeš někam vyžvanit, já...prostě nechci se o ní dál bavit. Docela mě i děsí, takže...prostě, rozumíš..."
"Jasně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama