19. Protože jsme dostaly vztek- pokračování

6. srpna 2011 v 13:16 | Colette |  Na schovávanou
pokračování předchozí kapitoly :)


Healey popadl jakýsi sedmák z Nebelvíru, zkroutil jí ruce za zády, aby se jimi přestala ohánět a vytáhl ji na nohy.
Ještě zuřivě oddechovaly a nenávistně zíraly jedna na druhou, už se však nepokoušely vytrhnout svým "krotitelům" a znovu se do sebe pustit, měly dost.
"Děvčata," madame Pinceové se dmula hruď rozhořčením, "to jste tedy přehnala!"
Healey se vyškubla nebelvírskému sedmákovi, aniž by si ho vůbec všímala. "Jasně! Ale ona si začala!" rozčileně ukázala prstem na rozcuchanou Adonicu.
"Mě je úplně jedno, kdo si začal!" vyštěkla madame Pinceová. "Obě dostáváte školní trest!"
"Ale vždyť je školní volno!" zaprotestovala zuřivě Adonica a vykroutila se ze sevření staršího studenta.
"Vy jste asi nečetla školní řád," prohlásila kousavě knihovnice, "pokud nevíte, učitelé a další příslušníci školy mají právo studentům udělit školní trest v jakékoliv době, a to znamená, že vy obě se u mne budete zítra hlásit v půl sedmé, zde. Promluvím si o vás s profesorkou McGonagallovou! A teď to tady dejte do pořádku, švihem! Danieli, pohlídejte je-!" Načež odkráčela, a drdol na týlu jí rozčileně poskakoval.
Healey probodla Adonicu pohledem, posbírala několik knih a vztekle je mrskla do příslušné police, zatímco druhá dívka si založila ruce na hrudi, pozvedla hlavu a hrdě se otočila pryč. Čtveřice přihlížejících se rozpustila. Nebelvírský sedmák se uchechtl a ještě stále se pobaveně usmíval.
"Kráva," ulevila si Healey polohlasně a nešetrně vecpala další svazek zpátky na místo. Vlastně si už ani nebyla jistá tím, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly.
"Nechceš s tím pomoct?" nebelvírský sedmák se sklonil a sebral ze země jednu knihu.
"Tak jo, dík," souhlasila nepříliš sdílně.
"Ty jsi tu nová, že?"
"No jo…"
Chvilku bylo ticho.
"Hezky jste se porvaly," zasmál se sedmák. "Málem jsem tě neudržel."
Donutila se k neveselému ušklíbnutí. "Jo…totiž, jsme jinak kamarádky, ale…nějak nám to ujelo."
"Hrozně velký kamarádky," neudržel se chlapec. "Já jsem Daniel. Jak se jmenuješ ty?"
"Healey," odpověděla a konečně zvedla zrak, aby si ho mohla pořádně pohlédnout. Spatřila před sebou vysokého hnědovlasého mladíka, s očima tak tmavě hnědýma, až se zdály být skoro černé. A ona málem zapomněla zavřít pusu.
Usmál se. "Hezké jméno."
Rychle sklonila hlavu. "Jo," připustila a měla co dělat, aby nezrudla.
´No bezva, to snad nemyslíš vážně,´ zahihňalo se druhé já.
Nevšímala si ho. Místo toho rychle narvala poslední spis do police, letmo pohlédla na Daniela, řekla: "Tak..zatím," sebrala se a rychle odešla.
CO to mělo být?
Procházela osamělými chodbami a nad tím, co se to vlastně stalo v knihovně. Mezi ní a Adonicou. Co to bylo za výboj, co to do nich vjelo? Nikdy by nečekala, že klidná a optimistická Adonica se na ní vrhne a ony, že se poperou. Copak řekla něco tak strašného? A vůbec, jak to, že ona se do ní pustila také? Mohla přeci uhnout, mohla toho nechat...Ale neudělala to...
´Protože jsi dostala vztek.´
´Dostala... ale proč? Vždyť jsme si v podstatě nic zlého, já nevím, neřekly...´
´Asi...se jí to dotklo...´
´CO se jí dotklo? Co jsem jí udělala?´
´Možná, že ty nic. Koneckonců, v posledních dnech byla docela podrážděná, nepřijde ti?´
´Jo, byla...a já taky.´
´A nebude to třeba tím, že vaše kamarádka leží na ošetřovně a neví se, co jí je?´
´To je docela možné...jako, že by třeba podvědomě...ale ne, to bychom spíše držely při sobě, nemyslíš?´
´Ne, nemyslím. Uvědom si, že se znáte jen chvilku, opravdu. Nevíte, co od sebe čekat a prostě si tolik nevěříte, to je vše.´
´Ale já jí věřím! Přeci-´
´To nemůžeš tak docela vědět, jistě, že jste k sobě nějakým způsobem přilnuly, ale to se ještě může změnit, neznáte se, to je podvědomí, pochop to.´
´Ale já jsem jí nic neudělala!´
´Ona tobě také ne. Možná ale jsi jí neměla říkat, že se zbláznila...´
´Cože? Taková blbost by ji přeci nemohla dostat, ne?´
´Běž za ní a vyřešte to, vždyť to bylo bezdůvodné.´
´To se ti řekne...Já- je to těžké, když vlastně nevím, jak by zareagovala...´
´A máš to, vidíš? Neznáte se, obě vás dostala Juliette a jste na to samy, na své pocity. Svěřila se ti už Adonica? Ne, ani ty jí. A komu jinému...nikoho tu nemáte. Hezky jste to v sobě podusily, zoufalé a vyděšené...uvnitř.´
´Jasně, ale to chce čas...nemůžu teď za ní jít a vysvětlovat jí, že když jí nepovím, jak se cítím, tak se asi znovu do sebe pustíme, to je trochu přitažené za vlasy, neřekla bys?´
´Já bych řekla, že ona přitáhla za vlasy tebe,´ uchichtlo se druhé já.
"Mucholapka," prohlásila Healey před portrétem Buclaté dámy. Skoro si ani nevšimla, jak se tam dostala. Podobizna se odklopila a ona prolezla kulatou dírou dovnitř.
´A co mělo znamenat to s tím..Danielem?´ dotíralo druhé já.
´Dej mi pokoj, teď na tebe nemám náladu,´odbyla ho kousavě.
Ve společenské místnosti bylo jen pár lidí, včetně Harryho, Rona a Hermiony. Adonica mezi nimi nebyla.
Healey si pomyslela, že bude nejspíš v ložnicích, chtěla to nechat trochu uležet a vychladnout, i když jí bylo jasné, že o tom incidentu bude druhý den vědět už úplně každý, přesto se jí za ní ještě nechtělo, koneckonců, stále se zlobila.
Přisedla si k trojici. "Ahoj," sklíčeně je pozdravila a Hermiona, která právě cosi tlumeně probírala s oběma chlapci se k ní okamžitě otočila.
"Ahoj. Prosím tě, co jste si udělaly?!"
"Cože?" Healey chvilku nechápala, poněvadž jí rozum říkal, že o tom Hermiona ještě nemůže vědět, vzápětí si však uvědomila s kým to sdílí ložnici.
"Adonica se tudy před chvilkou prohnala jako velká voda a když jsem za ní šla nahoru, s brekem mě normálně vyhodila," vysvětlovala Hermiona tónem, jako by snad za to mohla Healey.
Healey jen mávla rukou. "Ale nic, jen taková výměna názorů..."
"Jo, pěstní," přisvědčil Ron pobaveně.
"Cože? Ale ne, vůbec, to- "
"Já přišel chvilku před tebou," zarazil ji Ron. "Byl jsem s Ginny v knihovně. Viděl jsem to," zasmál se. "Tedy, vy byste si to klidně mohly rozdat s Crabbem a Goylem!"
Hermiona s Harrym jen nechápavě koukali.
"Vůbec nevím, o čem to mluvíš," sykla Healey, probodla Rona pohledem a zvedla se k odchodu. U schodiště k dívčím ložnicím ještě zaslechla, jak Ron šeptem ještě dosděluje svým kamarádům, co se vlastně stalo.
Rozrazila dveře do ložnice pro šestý ročník, bez okolků vstoupila, vrhla zvláštní pohled směrem k zataženým závěsům na Adoničině posteli a sama zalezla k sobě.
Třeba to ráno bude lepší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama