20. Kapky deště a slz

6. srpna 2011 v 13:23 | Colette |  Na schovávanou
!!!KONEČNĚ AKTUÁLNÍ KAPITOLA!!!
Prosím, prosím, nevnímejte ten sbor! ´:) Já to nechtěla napsat, zeptejte se Healey. Prostě to přejděte, zapomeňte na to, že se tam vůbec zapsala. A nebo ještě lépe. Teď vám povídám, že druhý den podala žádost o vyřazení a bylo jí vyhověno. DĚKUJI :)
Nechce se mi to přepisovat, omlouvám se za lenost ;)



Avšak ráno bylo snad ještě horší.
Healey se probudila s nepříjemným pocitem. Jako by jí cosi neuvěřitelně tížilo na hrudníku. V hlavě měla otupělé prázdno. Chvilku jen tak ležela a pozorovala nebesa nad sebou, pokoušejíc se zapojit svůj mozek do normálního režimu. Cítila se...hrozně. Naprosto jasně si, přes to přeze všechno, uvědomovala ten pocit bezmoci. Rozhádala se s kamarádkou kvůli ničemu a pořádně ošklivě. To nebyla jen výměna názorů, tentokrát jim to opravdu ujelo. Nevěděla teď, jak se má k Adonice chovat...Jestli ji má ignorovat, dělat že se nic nestalo, nebo...nebo prostě by si to snad měly vyříkat...? Až teprve teď jí docházelo, jak špatné to je. Ano, dnes už musela dát za pravdu druhému já. Počká tedy, jen chvilku, jak se bude Adonica chovat a potom, potom to jednoduše...vyřeší. Promluví si spolu. Nebyla to jen Adoničina chyba, ona za to mohla také...

Problém ovšem nastal tehdy, když Healey přišla do Velké síně a Adonica se chovala přesně tak, jak se obávala; když si k ní přisedla, nedala nijak najevo, že by ji vůbec zaregistrovala. Celý Nebelvírský stůl zarytě mlčel a klopil pohledy ke svým talířům, zatímco od okolních stolů k nim doléhal nezvyklý šum. Healey později dokonce zachytila několik zvědavých pohledů.
Pozdravila se s Harrym, Ronem a Hermionou. Ti jí pozdrav poněkud nejistě opětovali a znovu se věnovali sami sobě. Healey vrhla poslední šikmý pohled na kamarádku po svém boku a pustila se do jídla. Toasty s džemem najednou byly gumové a bez chuti. Hrdlo měla stažené nejistotou, když se Adonica zvedla od stolu a odcházela Velkou síní ven, následována spoustou pohledů; má se za ní vydat nebo ne? Chvilku zvažovala své možnosti. Pak však zklamaně sklopila pohled zpět k jídlu. Sotva byla s to do sebe těch pár soust dostat. Věděla, že na to nemá...tohle byla její slabina. Nedokázala to, nedokázala následovat kamarádku a promluvit s ní-jak si to ráno slibovala...Na tohle se cítila slabá. Kdyby Adonica na ní křičela, nebo jí nadávala a zesměšňovala, bylo by to bývalo možná lehčí...Vzhlédla k začarovanému stropu; nad nimi se visela těžká šedavá mračna a docela tak obrazila dívčinu ponurou náladu.
"Heal?" ozvala se Hermiona zkroušeně.
"Nech mě napokoji," odsekla bleskově Healey, ostřeji, než měla původně v úmyslu, aniž by jí věnovala pohled. Prudce od sebe odstrčila talíř a vstala.
"Já jen, jestli něco nepotřebuješ..." nedala se Hermiona,
"Ne, díky." A po vzoru Adonicy odkráčela pryč. Ani si nevšimla, že Snape už hodnou chvíli sedí s příborem ve vzduchu a upřeně je pozoruje.

Celé dopoledne až do oběda pak strávila zahrabaná u sebe v ložnici s knihami a se svým druhým já. Bylo neodbytné a protivné. Neustále do ní hustilo své pošahané nápady, návrhy a později i nadávky. Adonica někam zmizela a Healey už z toho všeho málem hráblo. Před obědem tedy ze sebe shodila deku a ač se jí příliš nechtělo, popadla svůj školní hábit, hůlku si jen tak mimochodem zastrčila za opasek a vyrazila přes společenskou místnost a spoustu chodeb do vstupní síně, zcela ponořená do myšlenek a netečná k okolí, jež míjela. Před otevřenou branou přes sebe hábit přehodila a vykročila do deště.
Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, prosyceného vůní hlíny a zmáčeného listí; bylo jí upřímně jedno, že během chvíle měla boty plné vody. Necítila zimu... Vydala se obloukem přes pozemky, k šustícímu lesu. Co na tom, že jim tam Brumbál zakázal chodit? Půjde jen ke kraji, tam na ni přeci nevybafne nějaká obluda...
A s tím vkročila na lesní půdu.
Procházela mezi tlustými kmeny stromů a spadanými mokrým listím. Sem tam pohladila kluzkou kůru ztepilého habru, nebo ulomila mokrou větvičku. Ano, zde se jí přemýšlelo krásně. Nikým nerušena procházela Zapovězeným lesem, rozhlížela se a obdivovala to všechno kolem sebe. Přes provazce deště, které vytrvale bičovaly Bradavické pozemky, mohla dokonce zahlédnout i hrad. Obrovský majestátní hrad, pevnost, místo útočiště...Zastavila se a pomalu vydechla. Od úst se jí zdvihl obláček páry. Volně svěsila ruce podél těla a zírala na tu nádheru-na déšť. Kapky jí máčely obličej i oděv, vlasy...
Zničehonic se ji v očích zaštípaly slzy-opuštění, odstrčení, zklamání...Hlasitě popotáhla a zuřivě mrkala. Nestávalo se běžně, že by plakala.
Pohlédla nad sebe; nad ní se rozkládaly, jako obrovský deštník, tmavé koruny stromů a jejich kmeny ji obklopovaly všude kolem. Listy se vlnily a chvěly pod těžkými kapkami. Znovu se pozvolna pustila vpřed, neměla strach...ani trochu. Byla tady více v bezpečí než na hradu...před ostatními.
Pomalu, ani nevěděla jak, se dostala až k jezeru, obklopenému mohutnými keři a všudypřítomnými stromy, zvlhlými a porostlými mechem a choroši a houštím.
Chvilku jen tak pozorovala hladinu jezera a pohledem putovala po břehu; stála na druhé straně, než byl hrad. Zabořila ruce hluboko do teplých kapes a s povzdechem se posadila na tlustý mokrý pařez. Stáhla hlavu mezi ramena a mokré vlasy se jí lepily na obličej a na záda. Sledovala, jak déšť dopadá na hladinu a brázdí ji do vlnek, jak padá listí ze stromu, jak se kapky lesknou na hladkých listech, jak se třpytí na stéblech trávy, stříkají do stran...Nevěděla, jak dlouho tam takhle seděla choulila se do hábitu a poslouchala šumění deště...Vyrušilo ji až zapraskání větviček, kdesi za ní.

Prudce se otočila a mrkala do deště. Hodnou chvíli nemohla spatřit nic jiného než rozmazané obrysy tamějšího lesa, poté však mezi mokrými kmeny stromů nezřetelně zahlédla tmavou postavu. Pohotově vytáhla hůlku a srdce jí vyskočilo až do krku, ale...
"Jen schovejte tu hůlku, slečno Downová..." promluvil tak známý odměřený hlas a ze stínu rozvážně a nenuceně vystoupil Severus Snape.
Překvapeně si ho přeměřila pohledem, co ten tady dělá? Jak dlouho tu už takhle stojí? Rychle se obrnila, váhavě uposlechla a obrátila se zase zpátky. Byl to jen Snape, copak by jí tak mohl udělat? Přesto cítila nejistotu.
Větvičky ještě párkrát jemně zakřupaly a pak bylo ticho. Healey však kromě jiného ovanula i lidská vůně. Cítila, že Snape stojí po jejím boku a upřeně hledí na hladinu jezera, nemusela k němu zvedat oči, dívala se s ním a v tu chvíli ji nepřišel ani odporný, ani zlý ani nic takového. Uvolnila se. Nervy jí sice rozpačitě vibrovaly, ale dalo se to ještě vydržet. Stejně za chvilku zase odevlaje; teď to přežije. Bylo to zajímavé. Až to skoro vypadalo, jako by chtěl Severus Snape navázat kontakt. Najednou to byl člověk jako každý jiný, s city a pocity...
"Co děláte tady, slečno Downová?" Promluvil tak tiše, že ho sotva dokázala zaslechnout.
"Třídím myšlenky," odpověděla váhavě, jako by se bála, jestli by jí za to nemohl něco udělat. Ne, nevěřila mu. Vůbec mu nedůvěřovala. Ucítila, jak se pohnul. Docela určitě ji teď sjel pohledem.
"A to vám není zima?" Do jeho hlasu se vloudil nádech ironie.
Neodpovídala. Mhouřila oči do kapek a přemýšlela. Co asi znamená...tohle, tohle všechno? "A vám zima není?" nadhodila a pak dodala. "Pane?"
"Víte, odpověděl po chvíli chladně a jeho hlas už zněl jako vždy jindy, "já umím používat mozek, Downová…Kouzlo pro vysoušení." Ještě minutu zůstal stát, pak se však otočil a zmizel mezi stromy.
Otočila se a hleděla za ním. Hlavou jí vrtalo, kdo vlastně Severus Snape doopravdy je.
Později se i ona zvedla, celá ztuhlá, prokřehlá a promoklá a zamířila do hradu.

Seděla u stolu ve Velké síni, ramena přitisknutá k sobě, a dlaněmi pevně objímala horký hrnek s čokoládou. Vlasy i obličej měla ještě mokré a na řasách se jí občas zaleskla kapička deště.
Foukla do hrnku a opatrně se napila.
Vpravo od ní seděla nebelvírská trojka a vlevo usychal promáčený hábit. Přišla přesně na oběd. Velká síň šuměla jako vždy a do vysokých prosklených oken se opíral prudký déšť a vítr. Obloha nad nimi byla temná a šedá. Stihla to jen o kousek, než venku začal další slejvák. Okna hlasitě drnčela v rámech a na chodbách to ledově táhlo.
Zkrátka pořádná bouřka.
Zachmuřeně přejížděla očima po klábosících studentech a přemýšlela. Přemýšlela o Adonice, která tu nebyla, o Juliette, o Eden a o...o Georgovi s Danielem. Všechno se to na ní z čista jasna sesypalo. Ne, dnes nebude obědvat, nemá chuť. Lehce od sebe odsunula prázdný vyleštěný talíř, pomalu dopila horký nápoj a postavila se.
"Kam jdeš?" obrátila se k ní Hermiona, když zvedla svůj těžký promá-čený hábit z vedlejší židle a chystala se odejít.
Healey pouze zavrtěla hlavou. Kam by asi tak mohla jít?
Potřebovala za Juliette. Potřebovala, aby se vzbudila… Bez ní to tu všechno bylo příliš chudé.

Potichu otevřela bílé dveře na ošetřovnu a vklouzla do místnosti za nimi. Obsazeno bylo už jen pár postelí a ona automaticky přešla k té se zataženými závěsy. Rozhlédla se a protáhla se ke kamarádčinu lůžku.
Juliette ještě stále ležela se zavřenýma očima, bledá jako stěna, v bíle povlečené posteli. Nejevila sebemenší známky vědomí.
Healey si ztrápeně přisedla ke kraji matrace a zahleděla se na její obličej. Vypadala…docela v pořádku. Jako by jen spala. Možná její vlasy trochu ztratily lesk a byly zcuchané, ale jinak… Mimoděk zavadila pohledem o noční stolek. Byl na něm neskutečný nepořádek. Vršily se tam všude hromádky pergamenových ruliček a…zdálo se jí to nebo ne? Přišlo jí, že i lahviček s lektvary trochu přibylo. Bez zaváhání se natáhla pro jeden svitek a tiše ho rozvinula. Byly to údaje o Juliettině stavu. Pustila se do čtení, a jak přejížděla očima po řádcích, bylo jí stále hůř a hůř. Vypadalo to, jako by snad ošetřovatelka každý den zaznamenávala, jak na tom Juliette je.
3.9.
Dnešní stav je opět neznámý. Vyzkoušela jsem znovu lektvar pro povzbuzení mysli, oživovací kouzlo i lektvar návratu, ovšem, zase nic. Stále podávám vyživovací lektvar doplněný mátou, neděje se však ani náznak nějaké reakce. Slečna de Frame se stále nehýbe, životní funkce však pracují normálně. Její stav celkově vypadá, jako by upadla do hlubokého spánku, či mdlob, možná na dlouhou dobu ztráta vědomí. Tělesná teplota je v pořádku, náznaky nemoci se neobjevily.

Ne, není jí ani trochu dobře. Healey znechuceně odhodila pergamen. Ano, samozřejmě věděla, že není přesně určeno, co vlastně se Juliette stalo, ale…Myslela si, že alespoň něco tuší, že mají nějaký plán. Ne. Juliettin stav je, ach, ano, jak to tam psali, neznámý, a oni s tím zřejmě nehodlají nic dělat. Budou čekat, dokud se neprobudí, dokud neotevře oči a neposadí se…Ale ona se neposadí. Nemůže.
Roztřásly se jí ruce, schovala tvář do dlaní a zhluboka a rozechvěle se nadechla. Cožpak to nestačilo? Cožpak toho nebylo dost? Proč sakra Jull nepřevezou ke svatému Mungovi? To snad vyčkávají až…zemře?
Bylo toho moc…Chtěla, tak moc chtěla, aby už přijela Eden, řekla jí, že všechno bude v pořádku, uklidnila jí a pohladila po vlasech, pomohla, aby se s Adonicou uklidnily, aby…ne, to ne. Aby se ozval George..Ale to teď bylo vlastně jedno, když jí tu viděla takhle, jak leží, jako by byla mrtvá, a hruď se jí jen nepravidelně zdvihá a zase klesá, s těmi strašnými poznámkami na pergamenu…S tou nechutnou záhadnou knihou. A s tím, co se stalo ve vlaku, najednou už tak, tak dávno.
Všechno to bylo…moc těžké, než aby se s tím dokázala vyrovnat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 7. srpna 2011 v 13:05 | Reagovat

Teda, ty ses rozjela. Kapitola je opět úžasná, dokonce bych si troufla říct, že mnohem lepší než ty předchozí.
Jdu si přečíst pokračování, jinak si u toho komentáře okoušu všechny nehty :-)
Jenom poznámka: Možná by to chtělo jinou barvu písma, protože promiň, ale já fakt černý písmo na hnědým pozadí nevidím :-)

2 Colette Colette | Web | 7. srpna 2011 v 22:26 | Reagovat

Jéj, děkuju :) To víš, pokrok je nezastavitelný :D

Noo, hm, s tím pozadím asi budeš mít pravdu :D Teď na to docela zírám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama