20. Kapky deště a slz- pookračování

6. srpna 2011 v 13:28 | Colette |  Na schovávanou
pokračování kapitolky :)


"Juliette, prosím tě, vstávej," zachraplala tiše. "Musíš sebou hodit, jasný? Myslíš si, jak si tady v klidu ležíš, jenže…my ostatní v klidu nejsme." Mluvila naléhavě, skoro jako by věřila, že ji kamarádka uslyší.
Vyčerpaně přivřela oči a přiložila si dlaně na spánky. Tohle bylo na nic. Úplně všechno. Jak by ona mohla Juliette pomoci?
Dřevěná podlaha ošetřovny tiše zavrzala, střevíce madame Pomfreyové zaskřípěly o její naleštěný povrch a Healey zaslechla, jak se kroky přibližují. Chvilku na to už ošetřovatelka prudkým trhnutím rozhrnula závěsy a spatřila ji.
"Pro pána krále, co tady děláte?!" vyjekla a maličko nadskočila.
Healey se pootočila na svém místě, aby viděla madame Pomfreyové do tváře.
"Jsem u kamarádky."
"A kdo vám to dovolil?!" vyjela po ní panovačným tónem ošetřovatelka a dostala se k nočnímu stolku, kde drapla jednu z lahviček.
Healey pokrčila rameny. "Nepotřebuji povolení."
Madame se zlostně uchechtla. "Ale jistěže! Každý ho potřebuje, vás nevyjímaje!" Prudce škubla zátkou a s tichým kloknutím ji vytáhla z hrdla flakónku.
Healey si jí nevšímala. Otočila se zase zpět a žmoulala v prstech prostěradlo, pohled upřený na peřiny.
"Tak co mi k tomu povíte?" madame Pomfreyová zuřivě bouchla lahvičkou zpátky a natáhla se zase pro jinou.
Healey mlčela.
Ošetřovatelka nějakým záhadným způsobem vpravila do Juliette nechutně zakalený lektvar a obrátila se na mlčící dívku.
"No?"
"No vůbec nic," odsekla Healey.
Madame pozvedla obočí a probodla ji ostrým pohledem svých šedých očí. "Tak heleďte se, mladá dámo, jistěže to teď bylo těžké, ale tohle si nezvykejte." Nahněvaně se k ní otočila zády, vzala do rukou jeden z pergamenů a něco na-…napsala pár dalších neznámých řádek.
Healey si vzdychla. Ano…nejlepší obrana je útok. Jestli vám je na nic, možná pomůže, když svým nemožným chováním otrávíte celé své okolí.
"Jak to, že," ukázala odhodlaně na hromádku pergamenových svitků, "Juliette nezabírají žádné lektvary?"
Ošetřovatelka zůstala zaraženě stát.
"Vy jste to četla!" vyštěkla nakonec obviňujícím hlasem a rychle popadla pár nejbližších ruliček.
"No ano," přiznala Healey nevzrušeně a pohlédla madame Pomfreyové zpříma do očí. "Snad to není zakázané, ne?" prohlásila chladnokrevně. Bylo totiž očividné, že tyhle zpropadené poznámky by se neměly nikomu dostat do rukou, natož pak jí. Podle všeho je potřeboval jen Brumbál. S Juliette to bylo vážné.
"Není slušné hrabat se v cizích věcech!" vybuchla vyděšeně madame Pomfreyová. Ještě chvilku zůstala otřeseně stát, rozhořčeně si ji změřila pohledem a byla pryč.
Healey si pohrdavě odfrkla, nestačila však ani vztáhnout ruku k prázdné lahvičce, jejíž obsah nalila ošetřovatelka do Juliette, když se závěsy znovu roztáhly a dovnitř se vtáhla Adonica. Ztuhla, když ji spatřila.
Healey se také zatvářila zaskočeně. Nevěděla najednou, co má udělat. Hloupá situace.
Adonica to ovšem vyřešila za ní. Otočila se na podpatku, trhla za sebou závěsy a vyrazila pryč.
Co teď?
"Nico- Počkej!" Healey se vymrštila na nohy a vystřelila do uličky. Kamarádku spatřila až u dveří. Doběhla k ní a popadla ji za paži.
"Počkej!" vyhrkla znovu a naléhavě se na ni zahleděla.
Adonica se jí vyškubla a poodstoupila o kus dál. "Co je?" zamumlala a zle si ji měřila. Vlastně ne zle…ukřivděně a zahambeně. Ano, tak se na ni dívala.
"Nico, musíme si promluvit," přistoupila Healey blíž. Ale Adonica se na ni už nedívala, sklopila pohled k zemi a netečně sledovala podlahu.
"Nico…" naléhala Healey.
´Takové ponižování, budeš za ní dolézat?´ odfrklo si druhé já. Nevšímala si ho.
Dívka si však jen zastrčila vlasy za ucho a dál pokračovala ve svém ignorování.
Healey si hlasitě povzdechla. "No tak, prosím."
Adonica vzhlédla. Chvilku ji upřeně pozorovala, pak se však prosmýkla kolem ní a zamířila k lůžku se zataženými závěsy. Healey si rychle pospíšila za ní. Už zase rozhrnula závěsy, které zahalovaly Juliettinu postel a spatřila Adonicu, jak si právě sundává boty, sedá si ke kraji matrace a nohy krčí pod sebe. Nepřítomně hleděla skrz zdi.
"No?" napodobila Healey madame Pomfreyovou.
Adonica dělala, jakože nic neslyší.
Healey ji dloubla prstem mezi žebra. Adonica nevzrušeně pohodila hlavou a otočila se zády. Ruce sepjala v klíně.
"Víš, že tohle nikam nevede," sykla Healey, také už podrážděná.
A zase nic. Žádná odezva.
Vůbec nevěděla, co se její kamarádce honí hlavou.
XxX
Byla ve společenské místnosti Nebelvíru, v jednom z pohodlných prosezených křesel, nejblíže ke krbu. Adonica s ní na ošetřovně nepromluvila jediné slovo. Jen tak seděla a dělala, že tam Healey vůbec není, že neexistuje.
A tak se nakonec sebrala a prostě odešla. Uvažovala přitom, jestli si toho Adonica vůbec všimla…
Zazírala do ohně, přemýšlela. Bylo to všechno nějak zamotané. Cítila se jaksi prázdně, odevzdaně, otupěle. Nevěděla, co má dělat, co si má počít v tomhle novém světě..
Vedle ní usedla Hermiona se stohem knih v náručí. "Ahoj," pozdravila ji zvesela a pokládala knihy na vratký stolek kus stranou.
"Hmm.."
Hermiona se k ní soucitně otočila. "Copak, už zase?" Jistě tím mířila k Adonice.
"Ne," povzdechla si Healey a rukama podepřela čelo.
"Ne? A co?"
"Prostě jsem Nicu potkala na ošetřovně…"
"A?" naklonila se Hermiona se zdvořilým zájmem blíž.
"Ignoruje mě. Naprosto mě ignoruje. I když na ní mluvím."
"Ach jo, Heal. Já vůbec nevím, jak na ní. Ani trochu ji neznám." Hermiona se opřela do křesla. "Poslyš, normálně to vypadá, že se naštvala a- No, koneckonců, nemluví vůbec s nikým, tedy co jsem slyšela od holek." Položila jí ruku kolem ramen. "Opravdu…třeba jí nech být a…ona se uklidní, neboj. Vypadá docela-"
V tu chvíli se vyklopil portrét Buclaté dámy a dovnitř prolezla Adonica. Rozhlédla se opatrně po společenské místnosti a rychle přeběhla k točitému schodišti do dívčího patra, pronásledována dvěma páry očí.
"…slušně," dořekla prostě Hermiona.
Healey přikývla.
Večer skoro nespala. Adonica s ní byla v jedné místnosti-klidně si mohly promluvit…tedy, ovšem, pokud by Adonica chtěla. Ale stejně…prostě se k tomu nedokázala odhodlat. Ležela a domlouvala si, aby se zvedla a jednoduše udělala ty dva kroky, které ji dělily od Adoničiny postele. Když však potom pohlédla na mudlovský budík, jež trůnil vedle ní, a zjistila, že už je půl dvanácté, s jakousi úlevou a zároveň zklamáním, padla zpátky do postele s tím, že už je opravdu příliš pozdě.
Když se pak ráno probudila a sešla do společenské místnosti, Adonica byla zase fuč. Místo toho ale spatřila shluk zvědavých studentů, kteří stáli s bločky v rukou u nástěnky a narychlo si cosi opisovali. Těžce se protlačila dopředu a zvedla zrak ke dvěma novým oznámením.
´KONKURZ DO NEBELVÍRSKÉHO FAMFRPÁLOVÉHO DRUŽSTVA,´ hlásal veliký barevný plakát a Healey, po nahlédnutí do poznámek jednoho z třeťáků s překvapením zjistila, že si zapisují termín konkurzu, který Harry stanovil.
V pravém horním rohu se stejně nápaditě roztahoval pergamen se zpívající žábou: ´BRADAVICKÝ PĚVECKÝ SBOR PŘIJÍMÁ NOVÉ ZÁJEMCE´.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 7. srpna 2011 v 13:11 | Reagovat

Bradavický pěvecký sbor přijímá nové zájemce? Neříkej mi, že půjde do sboru?
No, netvrdím, že by to nebylo originální, to rozhodně bylo, ale Healey do sboru?
Já radši nebudu rozvíjet konspirační teorie, ještě se mi nakonec vyplní. :-)
Adonica je pěkně pitomá, když s ní nemluví, i když se snaží. Jasně, Heal jí taky nemusela říct takových spoustu věcí, ale měla by dostat šanci vysvětlit to.
I kdyby se spolu už pak neměly bavit, šanci by dostat měla.
A propos, co je to s Juliette?

2 Colette Colette | Web | 7. srpna 2011 v 22:28 | Reagovat

Já vím :/ Mám pocit, že vás asi požádám o to, abyste ten pěvěcký sbor zkrátka nějak...zapomněli, že jsem to vůbec psala :D Nechce se mi to přepisovat :DDD
Je to kravina, už jsem nad tím vrtěla hlavou :DD

S Jull...hele, ani sama nevím :DD Uvidím, no :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama