Emma

8. srpna 2011 v 15:31 | Colette |  Když chci psát...jen tak
__Tak mě napadlo, že se mi chce psát. Něco krátkého. Jen tak. Máte tu kratičký příběh o tom, že bychom neměli odsuzovat neznámé věci a bát se jich.










"Emmo!"
Rázovala jsem po vlhkém písku plném chaluh a mušlí, který se mi lepil mezi prsty u bosých nohou, vlasy mi povlávaly ve studeném větru, který sem přihnalo moře, a na obzoru se zatahovala mračna. Stiskla jsem čelisti a mířila přímou cestou ke své dceři.
"Emmo!" náhlý poryv větru mě chytil za šaty- "Au!" došlápla jsem na ostrý kamínek, zastavila se a rychle zvedla chodilo ulepené od písku. "Zatraceně," zavrčela jsem si pro sebe a vyplivla z pusy vlasy, které mi tančily kolem hlavy. Rána mi trochu krvácela.
Postavila jsem nohu na špičku, znovu vyrazila k dceři a snažila se přitom co nejméňě kulhat. "Žene se sem bouře, dělej, domů!"
Emma se ani neotočila, dál si dřepěla ve studeném písku a dorážející vlny ji co chvíli zalily až někam po pás, zády ke mě a něco si tam kutila. Viděla jsem to i na tu dálku. Už zase si něco kutila.
Emma byla zvláštní nemluvné dítě, místo aby si ve svých pěti letech hrála s panenkami a nádobíčkem, raději mi utekla přímo před nosem a pak jsem ji našla stát třeba po kolena v houpajících se vlnách, které lomcovaly jejím tělíčkem, jak hledí do nebe a je jí úplně jedno, že jí šaty od kolen dolů plavou v mořské vodě a trhají se. Hmotné věci pro ni mnoho neznamenaly.

Občas si povídala se stromy, Emma v životě nepromluvila ani slovíčko, přesto vím, že s nimi mluvila. Nebo jim jen tak mávala. Šílela jsem z toho.

"Slyšíš?" zavolala jsem na ni snad už po sté ale polovina mého hlasu zanikla ve vzdáleném hromu. Konečně jsem dospěla dost blízko k ní, otřásla jsem se zimou, ale ona si tam jen tak seděla jako v tropech. Sehnula jsem se, abych ji popadla za ramena, když v tom jsem ztuhla.
"Proboha, co to máš?" zašeptala jsem zděšeně a přikryla si dlaní pusu, abych nevykřikla, když ke mě zvedla ty její hluboké čokoládové oči, vlasy jí vlály ve větru stejně tak jako moje, a rozevřela pro mě dlaně.
V ručkách jí seděla...mořská panna. Ale nebyla to žádná krásná víla od disneyeho, s dlouhámi zlatými vlasy a krásným úsměvem. Snad to ani nebyla mořská víla, a...nemělo to vůbec nic společného s člověkem. Holá lebka s řídkými vlasy jako nitky, které se proplétaly Emminými prstíky jako hadi, veliké tmavé oči, špičaté zoubky a tělo pokryté spoustou šedých šupin.
"Zahoď to!" vykřikla jsem v hrůze a klopýtla zpět.
"Ale mami, ukaž tu nohu, vyléčí tě."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neriah Neriah | Web | 9. srpna 2011 v 1:03 | Reagovat

Chtěla bych být Emmou.

Víc takových povídek, prosím
Dokážou toho mnohdy říct víc než sebevíc dlouhé...
Už plácám, jdu spát :)

2 Colette Colette | Web | 9. srpna 2011 v 8:21 | Reagovat

Neplácáš, plně s tebou souhlasím :)

3 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 10. srpna 2011 v 17:47 | Reagovat

Jejda, to je hezký. Takový zvláštní a tajemný, ale moc hezký. :-)

4 Grace Grace | 14. června 2012 v 16:58 | Reagovat

Jú to je pěkné ;) Moc se ti to povedlo :)

5 Snoubení Tmou Snoubení Tmou | E-mail | Web | 8. března 2013 v 17:53 | Reagovat

Povídka má zajímavou atmosféru, a to taky, spíš než dějová, je. Atmosferická. Daří se ti docela živě popisovat. Z mořské panny mě i zamrazilo, zajímavý zvrat. Jen ta celková pointa se mi zdá poněkud šroubovaná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama