Strom- Judy Pascoe

9. srpna 2011 v 22:23 | Colette |  Knihovnička

V koruně naděje, v kořenech smutek.
Aneb další výborná kniha, kterou bych vám ráda představila.
Předloha k filmu Strom života.









Jak bych ji tak zhodnotila? Je to krásná knížka o desetileté Simone a její rodině, která ztratila otce. Zemřel. Je
to vlastně celkem jednoduchý děj. Ale v jeho kráse spočívá ta spousta úžasných detailů, bravurného zpracování, až vám opravdu připadalo, že jste tam se Simone. Cítili jste ten vzduch, než začala bouře. TO je na té knize tak výjimečené.
Maličko k ději. Opravdu to shrnu na děsně malou pomačkanou kuličku z papíru.
Jak už jsem řekla, Simone zemře tatínek. Jenže ona jej znovu najde, volá na ni z obrovského strašně starého stromu na jejich zahradě, Simone věří, že tam opravdu je.
A on tam je. Jeho duše, vzpomínka, nebo alespoň nějaký kousek toho. Povídají si spolu, Simone nahoře ve větvých, tolik blízko k nebi, a povídá si s tatínkem.
Simonina matka se po smrti manžela úplně zhroutí, přestane se starat o své čtyři děti a skoro všechnu domácí práci musí zastat šestnáctiletý nejstarší Edward.
Jednoho dne ukáže Simone své matce tajemství na stromě, protože doufá, že tím maminku vyléčí, že jí přinese štěstí a naději, jenže to se nestane. Matka nakonec tráví celé noci na stromě, povídá si s ním a úplně zapomíná na všechno ostatní. Docela.
Po nějaké době se objeví Vodař. Pán, který k nim domů přijel opravit vodu a Simonina matka se mu zalíbila. Vlastně ji miluje a ona jeho taky. Mohl by to být hezký vztah a znov šťastné děti.
Jenže to nejde.
Je tu stále strom a jeho stín a duch jejich otce, usídlený v něm, se snaží prodrat zpátky do života, volá Simone ještě hlasitěji a úpí celé noci, rozpíná se a ničí jejich dům, prorazí větví stěnu do matčiny ložnice tak, že spočívá na své straně postele, kde kdysi Simonin tatínek spával.
Snaží se dostat zpátky k životu, za svými milovanými, které tam nechal.
A když to nejde,
své milované se snaží mermomocí dostat k sobě.

První věta:
Měla jsem to jednoduché: Svatí byli v nebi a strážní andělé měli křídla, která mohli roztáhnout jako Batman, a můj táta zemřel a odešel žít na strom na našem dvorku.

Poslední věta:
Někdy si v každé z nich (rostlin) představuji mrtvého, vidím je, jak přeskakují ze stromu na strom, hrají si a smějí se, lamentují a sténají a brebentí mezi sebou jako hejno šílených papoušků.

A ony mé milované detaily?
"Mé-gá-n," zaúpěla jsem podruhé (její kamarádka). Začala jsem s "Mé", pak jsem sklouzla o tón níž ke "gán" a "n" jsem protahovala, jak jen jsem mohla.
Strom volá: "Simone," s důrazem na "on". Při druhém zavolání prodlužuje "on" jako já Meganino "gán", vlastně ještě víc, než je podle mě nutné, jen aby mě na sebe upozornil. Třetí, ještě zoufalejší prosba zazní vždycky ve chvíli, kdy už jsem u zadních schodů, a nese se za mnou celou dobu, než těch dvacet dva schodů vyběhnu a zabouchnu za sebou zadní dveře.


"Simone!" zavolal na mě Edward. Neřekl to jako strom. Byla to jedna jediná tvrdá slabika.
"Simone!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama