Tak copak děláš o prázdninách?

5. srpna 2011 v 22:04 | Colette |  Já Colette
V poslední době jsem přečetla dvě úžasné knížky: Strom a Smart je jenom začátek. Snad o nich brzy napíši recenzi. Ale o čem bych vám ráda jen tak krátce povyprávěla? Víte vůbec, jak těžké je rozloučit se s milovaným místem?


V úterý, kdy se konečně trochu vyčasilo, jsme se sbalili a vyrazili na naší chatu na Orlík. Vlastně to naše chata není a nikdy nebyla. Právě v tom je ten problém. Ztratila jsem spousty a spousty milovaných míst. Na prstech jedné ruky byste je nespočítali. Už je nikdy neuvidím, nikdy. A pokaždé, když jsem je opouštěla, to bolelo zase o něco víc.
Přiznávám se bez mučení. Tentokrát jsem dokonce brečela. Sama nevím, co mě tak dostalo, snad chata vzdalující se mi při kodrcavé jízdě autem z dohledu. Snad ten les, louka, zahrada. Ty vzpomínky, které tam vysely na větvích, válely se ve vysoké trávě a křičely na mě.
Nebudu tu rozjímat nad ztraceným. Dnes jsem to místo nadobro opustila. Proč?
Protože chata není naše. Patří babičce a ta se rozhodla, že ji zkrátka prodá a hotovo.
Co s tím naděláte?
Pokusíte se nezapomenout.

Nesnáším ji.

Nechci na to myslet, ale mám vás ráda a někomu to potřebuji říct. Zkuste mě pochopit.
Den před odjezdem jsme večer, všichni k smrti unavení, řvali smíchy při hře Myslím si a čistili přitom houby. Mám to tak živě v paměti.
Celé ty naše poslední dny tam se rodiče moc snažili. Jezdili jsme na výlety, dostávali maličkosti na památku a další věci, které jsme stejně potřebovali. (takhle jsem získala dvakrát spodní prádlo, náramek, mikinu, perleťový měsíček na krk, skleněné maličké prasátko, prstýnek do opravny, který mi museli přešťípnout, když jsem si zlomila prst a asi šest zmrzlin dohromady. Možná i víc.)
Zatímco zbytek rodiny byl pochmurně zamlklý, já všem vykládala, jak už jsem se s tím smířila, jak už jsem to oplakala...cítila jsem to tak, ano. Jenomže když nastal úplný konec, plakala jsem pořádně a byla úplně sama. Chvílemi jsem pociťovala neodkladatelnou touhu rozchechtat se- a znovu nechat kanout slzy. Zkrátka poslední tažení :)

A pak jsme byli pryč. A já byla ráda, že to mám za sebou, usušila jsem si oči a nos a s narvaným autem k prasknutí jsme vyrazili do silničního provozu.
Jsem doma.
Prázdniny jsme vždy prožívali alespoň měsíc- měsíc a půl na chatě.

Ale netuším, kde je budu trávit teď.

Toť konec, srdce se mi vylilo do klávesnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 6. srpna 2011 v 11:37 | Reagovat

Ty bláho, nezávidím ti to a cítím se tebou. Dokážu si to představit, když jsme se jednou stěhovali, taky jsme měla pocit, že se mi srdce roztrhne.
Tak snad se z toho brzy vyhrabeš a všechno bude v pořádku :-) Držím palce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama