22. Vítr ve vlasech

17. května 2012 v 21:43 | Colette |  Na schovávanou
Další kapitolka Na schovávanou. :)




Pomalu se k nim přibližoval a Healey se zděšením zpozorovala, že je to opravdu okřídlený, kostnatý…co vlastně? Nejvíce se to vážně podobalo koni.
Tvor přistoupil k odhozené mršině, párkrát zatěkal mléčně bílýma očima a pak sklonil svou hadovitou hlavu a tesáky urval kus masa. Po lesklé černé šíji mu přeběhl odlesk slunce a hedvábná řídká hříva se přesypala na druhou stranu krku, když přešlápl a pohodil hlavou, aby utrhl tuhý kus.
"Tenebrus," ozval se šeptem Hagrid. "Ten je mladej. Je první, co se narodil tadyhle v lese. Ale to nevadí." Narovnal se a opatrně popleskal testrála po hřbetě.
Příšera se ohnala ocasem, jinak však v klidu dál požírala mrtvou krávu.
"Rone," požádal Hagrid osobu jemu nejblíže stojící, "podej mi tu vohlávku."
"Co?!"
Healey se v mžiku sehnula a sebrala ze země změť tuhých provazů. Ale jistě, prvně ji nepoznala, ve skutečnosti se ovšem jako malá o… koně trochu zajímala. Vlastně se jí jen líbilo, že se na nich dá jezdit.
Hagrid si ohlávku převzal a když testrál zdvihl hlavu, rychle mu ji natáhl a přehodil provizorní provazovité otěže přes krk zvířete.
Tenebrus se už nesklonil k mršině. Zůstal klidně stát a když se Hagrid sklonil pro sedlo, které se však jen převelice málo podobalo tomu koňskému a posadil ho do míst, kde se sbíhal krk s kostnatým hřbetem, pouze se trochu napružil v zádech, jako by se rozespale protahoval.
Hagrid provlékl kožený pásek testrálovi pod břichem tak, že sedlo teď sedělo kousek před jeho křídly, složenými podél těla, a upevnil ho do řemínku na druhé straně. Spustil třmeny a popleskal Tenebruse po plecích.
"Tak co, kdo z vás pojede první?" Odhrnul si vlasy z obličeje a pyšně se nafoukl.
Healey pohlédla na ostatní. Hermiona se tvářila k smrti vyděšeně, neschopna slova, Ron třeštil oči a Harry- ten vypadal jako úplně klasický frajírek... Ničeho se nebojím, všechno dokážu..
"Samozřejmě nikam nebudete lítat," ujišťoval je Hagrid. "Budete se držet hezky při zemi. Voni to sou vopravdu úžasný zvířata. Děsně poslušný, víte?"
"Tak-no, já bych to možná zkusila," postoupila Healey o krok dopředu.
"Výborně, pojď sem, Healey, tadydle si stoupni," navedl ji Hagrid.
Váhavě se postavila na levou stranu testrála, jednu ruku mu položila na kohoutek a druhou na sedlo. Vložila nohu do třmenu. Hagrid jí mezitím držel otěže.
"A teď do toho dej sílu," poznamenal, když na něj nejistě pohlédla.
Zhluboka vydechla a pak se odrazila, rukama se přitáhla, přehmátla a lehce dosedla do tvrdého sedla. Šlo to úplně přirozeně. Žádné přepadávání na druhou stranu jak se to stávalo ve filmech.
Hermiona tiše vydechla a ona zašmátrala volnou nohou podél Tenebrusova boku aby ji vložila do třmenu. Křečovitě chytla do rukou otěžě.
Páni, jak byla vysoko…
"Paráda," zajásal Ron.
"Jenom volně, Healey. Žádný dostihy, drž si ho," upozornil ji Hagrid. "Když budeš chtít, aby šel, lehce ho stiskni holeněma. Doleva zatočíš tak, že přitáhneš levou otěž. Doprava je to stejný, jenom naopak. Řídí se to trochu jednodušejc, než koně. Tady ti stačí jen ruce." Usmál se. "Jo, a eště sem zapomněl- kdyby chtěl letět, tak se hlavně drž. On pak někde přistane. Doufám ale, že se do takovýhle situace nedostaneme."
Healey toporně přikývla. Docela jí stačilo, že tu jen sedí. To samo o sobě byl zážitek.
"Tak jeď," dodal Hagrid a pak znovu připomněl. "Von je hodnej, neboj."
S divoce bušícím srdcem si zkrátila otěže a přiložila kolena k sedlu. To, že měla ráda koně, ovšem nic neměnilo na tom, že na žádném ještě nikdy neseděla.
Tenebrus zvedl hlavu, prohnul krk a rozložil svá ohromná kožnatá křídla, stejně černá jako on, otevírajíc tlamu, a vydal jakési pronikavé houknutí. Párkrát krátce a zprudka zamával křídly. Bylo očividné, že už se nemůže dočkat.
Dočkat čeho? Healey doufala, že si opravdu nemyslí, že s ním bude létat. To by byla hotová sebevražda.
"Tak jo, klid," mumlala si zděšeně, když jí zvířený vzduch vehnal vlasy do obličeje. "Bezva, tak..jedeme." Tenebrus ještě jednou pronikavě houkl a se zašustěním složil svá křídla zpět.
Ulevilo se jí. Nejistě pohodila holeněmi, tak jak jí Hagrid říkal, a Tenebrus se s pohozením hlavy tvrdě a kostrbatě rozešel.
Svírala v prstech hřívu a provazové otěže nechala volně sklouznout podél testrálova krku.
Sedlo se se skřípěním naklánělo do stran a Tenebrus pomalu objížděl po kraji mýtiny.
"Výborně, Healey, vedeš si skvěle!" povzbuzoval ji Hagrid.
Bylo to příšerné. Každou chvilkou měla pocit, že snad spadne dolu, celá přikrčená a zatnutá seděla v sedle jako prkno a modlila se, aby to už skončilo. Jenže, než vůbec stačila objet půl mýtiny, uvědomila si, že se pomalu začíná sama od sebe uvolňovat a jízda již není tolik nepříjemná. Po chvíli znovu a rychle nahmatala konečky prstů otěže a váhavě si je stáhla do dlaní. Když projížděla kolem trojice a Hagrida podruhé, cítila se už natolik jistá v sedle, že na ně zavolala. Sama snad ani nechtěla, zkrátka to z ní samo vyskočilo.
"Mohla bych jet rychleji?"
"Radši ne," pípla Hermiona a s obavami ji sledovala.
"Ale jo," prohodil bezstarostně Hagrid a Healey se křečovitě usmála. Pevně uchopila sedlo i otěže a tiše zamlaskala. Zdálo se, že testrál přidal do kroku. Začínalo se jí to líbit.
"Tenebrusi, jedem!" zavelela a pobídla ho.
Zvíře pod ní pohodilo hlavou, až ji jeho hříva pošimrala v obličeji, mírně roztáhlo křídla a ona začala v sedle nepříjemně nadskakovat. Shlédla dolů a spatřila jen rozmazaná stébla trávy a občas sem tam zahlédla mihnout se Tenebrusovo kopyto.
"Co to-?"
"Jedeš klusem!" zaslechla Hagrida, jak na ni volá, a pochopila. Když si tenkrát v sirotčinci prohlížela knížku o koních, soustředila se vždy na obrázky, kde na nich lidé jeli. U kapitoly o klusu se dokonce dozvěděla, že tento chod je mnohem příjemnější, když člověk ´vysedává´. Tenkrát tomu ještě nerozuměla..
Teď si však víc zkrátila otěžě, uvolnila se a pokusila se rytmicky nadzvedávat v kolenou a zase dosedat. Moc jí to nešlo, jelikož to jediné, čeho dokázala, bylo stoupnout si do třmenů, které jí vzápětí sjely dopředu, a zhroutit se zase zpátky do sedla. Ale na tom teď nezáleželo. Cítila se úžasně. I tak to byla docela rychlost. Myslela si, že klus je…zkrátka rychlejší krok. Velmi se zmýlila.
Drncala v sedle, celá rozesmátá a mhouřila oči do větru. Bylo to naprosto..neskutečné. Už se nesvážela na stranu a nepadal a tolik té volnosti najednou. Ještě jednou, málem už celá rozsypaná, projela kolem trojice a Hagrida. A pak to…zkrátka střihla. Odhodlala se a znovu pobídla testrála k tempu. Byl poslušný, to ano.
Šikmo dolů natáhl dlouhý krk, až se otěže v jejích rukou napnuly, a dlouze zafrkal. Vzápětí hlavu zase prudce zvedl do výše, svá ohromná křídla roztáhl do plných rozměrů a Healey stejně prudce nadskočila do vzduchu. Nohy jí sklouzly dozadu, nevědomky se předklonila a chňapla po hřívě. Tiše vyjekla a srdce jí vyskočilo až někam do krku.
Tenebrus se teď pohyboval nárazově, houpavě, a ona neustále sklouzávala v sedle dopředu a dozadu. Po obou stranách se rozkládala testrálova obrovská křídla, halila ji do černé a clonila ve výhledu. Zcela přimknutá k jeho šíji, s očima zmenšenýma do pouhých štěrbinek, jak sypce pleskala Tenebrusova hříva, mohla vidět jen rozmazané šmouhy mezerami mezi křídly a krkem. Zvednout hlavu se ani neodvažovala. Prověšené otěže, které však ještě stále mimoděk svírala, se komíhaly v souladu s Tenebrusovým cvalem, kopyta dutě dopadala na lesní půdu a kolem šelestila vysoká tráva.
Zrychleně dýchala, prudký vítr jí plnil plíce mnohem rychleji, takže vzduch nabírala jen po locích. Cítila, jak se tělo zvířete pod ní napíná, cítila, jak za nimi jako dlouhý černý prapor vlaje Tenebrusův ocas, jak jeho krk začíná vlhnout. Slyšela funění, Tenebrus měl uši natočené dozadu k ní.
Zamáchal křídly právě v okamžiku, kdy se odvážila maličko narovnat-zřítila se zpátky a prudký pohyb ji málem smetl z jeho hřbetu. Ovanul ji mocný poryv větru, až zalapala po dechu a zavřela oči. Měla by zastavit, a to rychle.
"Stačí!" zavolala, jelikož se neodvažovala pustit a přitáhnout otěže, sotva však slyšela sama sebe. Neměla moc času na zpomalení zvířete, jen pár sekund, než by spadla. Proto rychle popadla otěže ještě pevněji a ve zlomku vteřiny jimi prudce trhla dozadu. Testrál se odrazil od země, vzápětí však znovu dopadl, divoce vyhodil hlavou, až zakřičela, půvabně odlepil přední nohy od země a rázem se otočil o sto osmdesát stupňů, vzepjat na zadních.
Healey se zděšeně nadechla, otěže pustila nadobro a popadla Tenebruse kolem krku. Ten propjal přední končetiny a jeho kopyta tvrdě dopadla zpátky na zem; křídla vznešeně roztažená, jako ztělesnění nespoutanosti. Přešlápl dopředu a zůstal stát.
Healey se zúpěním sklouzla z jeho hřbetu do trávy, podlomila se jí kolena a zůstala otřeseně sedět.
"Healey! Jsi v pořádku?!" Přes mýtinu se k ní hnali Harry, Ron, Hermiona a Hagrid.
Testrál bez zájmu k ní vydal pronikavé houknutí, ladně prohnul krk a křídla v plné velikosti zvedl vysoko nad sebe, načež se klidně rozešel k Hagridovi, sedlo na křivo.
XxX
"Ale stejně to bylo úžasné."
Seděli u nebelvírského stolu ve Velké síni všichni čtyři a ládovali se zapékanými bramborami. Nakonec si zajezdil i Harry s Ronem a Hermiona jen s obrovským zdráháním. Byli vyčerpaní zmožení a všechny je bolelo celé tělo.
"To tedy jo. Já jsem málem sletěl dolů, když mi Hagrid řekl, ať jdu na klus," zasmál se Ron a strčil si do pusy obrovský kus kuřete.
"Přesně tak… To bylo překvapení jak vyšité," souhlasila Healey nadšeně. Před chvilkou jí přišla sova od Eden. Psal, že dorazí někdy po obědě.
"Podala bys mi prosím sůl?" To si vedle Harryho zvesela přisedla Ginny.
"Jasně." Healey jí vyhověla.
"Dík."
"Poslyšte," ozvala se nečekaně Hermiona, "nepřijde vám- totiž, koukněte k profesorskému stolu, není to Eden?"
Healey to přišlo naprosto absurdní. "Vždyť mi zrovna napsala," vyjekla, ale to už se všech pět vzrušeně otočilo stejným směrem.
"Kde?"
"Přeci támhle-"
"Kde?"
"Už ji vidím!"
"Koukejte!"
Healey zpoza Ginnyiny hlavy zahlédla, jak Eden usedá na židli vedle Snapea, naklání se k McGonagallové, usmívá se a něco jí sděluje.
Rozzářily se jí oči štěstím a pocítila prudký příval energie. Kdyby tu nikdo nebyl, rozeběhla by se Eden naproti a objala ji. Cítila se lehká jako peříčko. A tak se postavila a prostě zamávala. Nová profesorka obrany proti černé magii si toho nevšimla. Zato Snape ano. Střelil po Healey nenávistným pohledem a ona pocítila opět ono dloubnutí. Jako tenkrát v Řádu.
Rychle odvrátila tvář a zamračila se.
Snape si zhnuseně odfrkl a dál se věnoval svému obědu. Jestli bude ta mrňavá pitomá holka na sebe takhle upozorňovat, nebude trvat dlouho a Voldemort ji opravdu dostane.
To už si však studenti všimli rozruchu u učitelského stolu, přestali jíst a vyvraceli hlavy.
Brumbál stiskl Eden rameno, odložil příbor a povstal. Hluk, který až do té chvíle panoval ve Velké síni, rázem ustal.
"Prosím o chvilku pozornosti," pronesl zvučně ředitel. "Konečně můžeme přivítat, s menším opožděním, naši novou profesorku obrany proti černé magii- Edenu Ernbachovou." Pokynul jí, ona se také postavila a širokým úsměvem obdařila celou Velkou síň.

Při odchodu se ocitla doslova v obležení. Kolem ní se nahrnuli Harry, Ron, Hermiona, Healey a Ginny, a ono pět lidí vesměs z šestého ročníku je už docela dost.
"Teď ne, Healey," syčela Eden naléhavě koutkem úst a zároveň se pokoušela jakkoliv ignorovat ten závoj všude kolem ní. Ano, jak ráda by se s ní teď přivítala, vždyť ji neviděla bezmála týden, celou tu dobu se o ni hrozně bála, ale…zkrátka to zrovna nešlo.
"Mami, jaká byla cesta?"
"Ahoj, Eden!"
"Co se dělo celou tu dobu, Eden?"
"Potom, ne tady, běžte pryč!" zoufala si polohlasem, pohled odhodlaně upřený přímo před sebe.
"Eden, je všechno v pořádku?" Nebrali její prosy na vědomí a radostně poskakovali za ní.
"Jak se má čmuchal?"
"Srážím Nebelvíru deset bodů!" vykřikla hlasitě.
Velká síň zašuměla nevolí.
Healey se překvapeně zarazila na místě, Ginny vedle ní udělala ještě krok dopředu a zezadu do nich narazili Harry, Ron a Hermiona. S pootevřenými ústy sledovali Edenina vzdalující se záda.
"Heal, dobrý?" Hermiona procitla jako první.
V dívce vedle ní se vzedmula vlna vzteku, předchozí vzrušení rázem opadlo. Vždyť ona se tak těšila! Tohle byl od Eden prostě jednoznačný podraz!
"V pohodě!" vyštěkla a prudce se otočila na ostatní. Ucouvli. Jenže teď už na jejich výstup koukali úplně všichni. Ta nová holka a ta nová učitelka..
"Fajn," dodala už mírněji. "Jsem naprosto v klidu."
Ron ji popadl za loket.
"To jsme rádi." A společně vyšli ven.

"Já to nechápu!" funěla Healey a rázným krokem mířila do nebelvírské společenské místnosti. "Všechno se tak dařilo a potom- tohle!" Teatrálně rozhodila rukama a prudce zabočila za roh.
"Nebylo by lepší se jí zeptat," Hermiona nervózně popoběhla, "co tím myslela?"
"Co asi?" vyjekla Healey rozčileně, popadajíc dech.
"No-" Hermiona se zakuckala, "-nemůžeš zpomalit?"
Healey trochu zvolnila.
"Ono je to vlastně fuk, že?" vyhrkla pak trochu z cesty. "Hned teď za ní zajdu." A s tím se otočila na podpatku a vyrazila opačným směrem.
"Ale-Healey!"
Udělala několik rychlých kroků a nasadila vražedné tempo. Nepokoušeli se jí dohnat- Jen tam zůstali rezignovaně stát.
´Co vyšiluješ?!´zděsilo se druhé já.
´Neboj, bude to poklidný rozhovor.´
Znovu zabočil, prošla úzkou chodbou, minula učebnu přeměňování, prošla kolem dlouhé řady vysokých oken, potom doprava, dlouhá tmavá chodba následovala krátké schůdky dolů a pak už se vynořila do žlutého světla stovky pochodní. Zamířila k prvnímu pohyblivému schodišti, nechala se snést o patro níž, kde se rozeběhla masivními dubovými dveřmi hned za zákrutem a už si to mastila postranní chodbou, o které věděla, že mimo jiné vede i k prefektským umývárnám. Chvilku bloudila, jelikož tuto část hradu neznala tak úplně spolehlivě, ale zanedlouho už konečně chytla ten správný směr a teď už krokem odhodlaně rázovala Západním tunelem, jak tuto dlouhatánskou zakroucenou a vesměs tmavou chodbu nazývali mrzimorští, kteří zrovna někde tady měli svůj Tchoříčkovský klub.
Ach ano, učebna obrany proti černé magii byla na míle vzdálená od Nebelvírské věže.
Venku teď pravděpodobně svítí sluníčko a studenti sedí pod stromy, baví se a čtou si…NE, jí to nevadí. Chce si promluvit s Eden.
Po chvilce opustila Západní tunel a rozeběhla se chodbou ke kabinetu učitele obrany proti černé magii.
Zarazila se, ztěžka oddechujíc, v nohách jí brnělo, svaly tuhly. Vztáhla ruku k těžkým tmavým dveřím a odhodlaně zaklepala.
Zevnitř to zašramotilo, ozvalo se tlumené bouchnutí a potom Edenin hlas.
"Dále."
Zněl tak sypce a jemně, že se v Healey proti její vůli cosi pohnulo a ona přímo cítila, jak z ní vztek vyprchává, jak se může pořádně nadechnout.
Stiskla tlustou zdobenou kliku, která bez zapružení spadla dolu, hlasitě cvakla o železo, a otevřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eňa Eňa | E-mail | Web | 2. července 2012 v 14:17 | Reagovat

Je to veľmi dobré! Mne sa toto celé páči. Prosím kapitolu!!! Nechápem, čo Eden preletelo cez nos. Severus je, ako vidím, z Healey pomaly na prášky :D Som zvedavá, ako sa to vyvinie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama